Fotbal bez Policie? To všechno už tu bylo!

Jindřich Tichý

Rizika bezpečnostních problémů při sportovních utkáních platí především u fotbalu. Na tuto problematiku lze pohlížet skutečně z mnoha úhlů, ale bez jakýchkoliv diskusí musí platit prioritně především to, že návštěvník fotbalového utkání je občan, který má nárok na ochranu a bezpečnost svého života a zdraví především od státní moci, tedy od justice formou dostatečných právních norem a účinným zásahem Policie ČR, když k ohrožení dojde. O prevenci ani nemluvím.

Tato problematika se řešila už mnohokrát, nicméně dodnes pořádně vyřešena nebyla. Pan ministr Langer mi promine, ale současný trend přesunout problematiku bezpečnostních rizik na fotbalové kluby a zrušit policejní asistenci na sportovních utkáních je zcestný a nic nevyřeší, stejně tak, jako nic nevyřešil v na počátku 90 let.

Na počátku 90-tých let byla celková bezpečnostní situace dost kritická z mnoha důvodů. Částečná dezorientace policejních sil byla zapříčiněna porevolučními zmatky a vnitřními reorganizacemi, částečně byly policejní složky přetíženy zejména plnou amnestií a zaplavením ulic kriminálními živly a vnitřním bojem o moc.

Zejména střední policejní kádr, tehdy ještě plně post-komunistický živelně doplněn o rehabilitované policejní důchodce z roku 1968 ze socialistického klubu Obroda, (mimo jiné, vše opět bývalí komunisté z roku 1968, jako policisté však většinou neschopní) se rval o moc, což se projevilo i prezentací a prosazování různých trendů, názorů, iniciativ a dá se říci, že kdo mohl, do všeho mluvil a snažil se protlačit ty svoje super nápady do popředí a snažil se udělat kariéru. Odpolitizování policie jednoho směru vedlo k politikaření na všech stranách, stupních a frontách.

Aby si Policie ulehčila, tak jejich post-komunistické střední policejní kádry začaly prosazovat a také prosadily do tehdejších probíhajících reorganizací mnohé a mezi tím i odstoupení policie od dozoru nad fotbalovými a hokejovými zápasy a přesně jako dnes se zdůvodněním, že jsou to soukromé akce na které nemá Policie plýtvat svými silami a že to zadarmo dělat nebude. Policejní dozory a asistence na sportovních utkáních byly zrušeny a nakonec to celé skončilo kompromisem, že Policie sice asistovala, ale tak, že policisté docházeli individuálně jako asistence na sportovní utkání, většinou z volna, ale pobírali za to od sportovních klubů jakousi brigádní odměnu. Na zajištění bezpečnosti to však nestačilo.

Tento paradox postavený na hlavu nevydržel dlouho a byl posléze jako nesmysl zrušen. Jednak nevyřešil samotnou bezpečnostní otázku a jednak je to v podstatě principiálně nepřípustné. Již tehdy však bylo jasné, že hlavní kámen úrazu je v legislativě a v chápání celkové problematiky.

Celkově totiž lze říci, že zakopaný pes je hodně hluboko. Je neustále zakopaný v post-komunistickém chápání ochrany života, zdraví a majetku, při kterém je vůbec scestné dělit nějaký problém na soukromý nebo veřejný sektor, který nemá daleko k chápání a dělení na soukromý a státní sektor nebo stejně řečeno tehdejší rozdělování ochrany na soukromý a socialistický sektor, při čemž přívlastek socialistický byl tehdy chápán a vykládán jako státní.

Ochrana soukromého sektoru byla tehdy výrazně slabší než ochrana socialistického (státního) sektoru jak v prostředí justice, tak v prostředí policie. Za krádež soukromého majetku byly tresty nedostatečné a za krádež socialistického majetku byly naopak několikanásobně vyšší. Stejně tak byl pěstován rozdíl v přístupu a trestech mezi jakýmkoliv napadením nebo útokem na soukromou osobu nebo na osobu socialistickou (státní).

Dnes se tyto hlasy ozývají znovu a to jen dokazuje, že se tento stát, jeho občané i reprezentanti státní moci od principu rozdílné ochrany socialistického (státního) sektoru a sektoru soukromého nijak nevzdálili a zachovávají zmutovanou podobu pěstování tohoto rozdílu i nadále.

Nelze považovat za veřejné jen to státní. To je a byla bývalá komunistická ideologie a za soukromé podnikatelský sektor a tyto dvě věci rozdělovat. Občanem je návštěvník divák na sportovním utkání stejně jako pořadatelé podnikatelé a veřejným zájmem ochrany je stejnou měrou ochrana života, zdraví a majetku jak návštěvníka, tak pořadatele, či pořadatelů, ať už jako fyzické osoby nebo právnické. Tak je třeba to chápat.

Policie v tomto případě musí chránit život všech, stejně jako zdraví a stejně jako je povinna chránit majetek návštěvníka, byť by hodnotou je pouhá vstupenka či kapsa. Stejně je povinna také chránit majetek organizátora, ať už se jedná o majetek movitý nebo o majetek ve formě zisku.

Zisk nebo majetek organizátora nelze v žádném případě oddělit od ochrany majetku jenom proto, že je chápán po komunisticku jako soukromý, tedy něco méně, a už vůbec nejde vystupovat tak, že by byl zisk pořadatele podnikatele dokonce něco negativního jen proto, že je soukromý. Dávno by mělo platit, že není rozdíl mezi soukromým a státním majetkem (dnes prezentovaným jako veřejný). Kam se ztrácí demokratický princip rovnosti před zákonem a kam se ztrácí, že Policie je povinna chránit všechny a všechno rovnoceně?

Pokud by za to měli organizátoři platit, ať už agentuře nebo Policii, budou to platit i ze vstupného a tím to vlastně budou platit všichni, včetně diváků. Je to vůbec i logické, aby si na fotbale museli diváci i organizátoři za bezpečnost svého života, zdraví a majetku prostě někomu připlácet? Co myslíte?

Každý nový ministr Vnitra, který zatím vždy nastoupil, se opíral o několik bodů. O politické teorie ze své stranické půdy, potom o rady a porady z řad policistů a rádoby poradců nebo chytrolínů ještě před nástupem do funkce a posléze o rady policistů a funkcionářů, kteří se kolem nového ministra sesypou jako švábi ihned po jeho nástupu a kterými se nový ministr obklopí ( nebo taky zahltí ).

Nevím, kdo ministru Langerovi vpravil do hlavy onen nešťastný post-komunistický nápad prosazovat, že fotbalové kluby jsou soukromé a že by si měli zajistit sami bezpečnost svého majetku a majetku diváků, stejně jako jejich život a zdraví, nebo aby za svou bezpečnost dokonce platili.

Možná mu to šikovně poradil starý post-komunistický policejní kádr (mimo jiné, jmenovitě ten samý, který to už jednou kdysi aplikoval v praxi), možná mu to poradil bůhví kdo. Možná na to přišel i sám a také je možné, že tímto nápadem ministra Langera jenom účelově zahltila skrytá struktura post-komunistické policejní elity, která se ve Vnitru stále potichu drží od revoluce u moci až do dnes, která vždy každého ministra obklopí, pomalu a jistě jej zahltí problémy a nasměruje si každého nového ministra k obrazu svému, aby policie ve skutečnosti zůstala stále v jejich rukou. Proč? Aby byla v budoucnu stále připravena v pohotovosti pro stále narůstající moc socialistů a komunistů? Pan ministr by si měl možná zjisti, kolikrát už tady většina z toho, co propaguje, byla a že to nikam nevedlo a šlo to vše do ztracena. Ministři přišli, odešli a poradenský kádr je většinou stále stejný a stále a stále stejný. Divné, že?

V každém případě problém kolem policejní účasti nebo neúčasti na sportovních utkáních je jen zástupným problémem, který jen poukazuje, jak se v Policii ČR neustále postkomunisticky přemýšlí, jak se stále pěstuje v Policii trend, že soukromý majetek je něco méně, že je něco, co má zaplatit, daně ne-daně, ale na ochranu to nemá nárok.

Protože je Policie polovojenský organizovaný sbor, je také nutné neustále vnímat fakt, že je jako celek použitelný (i zneužitelný právě díky střednímu trvalému kádru) na cokoliv na základě rozhodování několika málo lidí, mozků, které celý sbor řídí ve skutečnosti. Které to jsou? Ty post-komunistické?

Dovětkem jen dodat k zákonům, že žádný soukromník ani občan nemá u nás v Čechách stejné zákonné právo hájit svůj život, zdraví a majetek, tak jako ve světě a že u nás neexistuje dostatečná zákonná úprava k tomu, aby kdokoliv z nás mohl dostatečně a účinně hájit a bránit sám sebe a svůj majetek, když je napaden.

Ve světě je většinou riziko co se mu stane na straně útočníka na základě jeho nezákonného chování, pokud napadne život, zdraví nebo majetek jiného. U nás nic takového neexistuje a pachatel je zákonem chráněn více a silněji než poškozený. Jak by si tedy asi měli organizátoři nebo občané diváci hájit své zájmy proti agresivnímu chování? Nechat si rozbít hlavu, nechat se zabít, nechat zkazit si podívanou anebo ze strachu raději nikam nechodit?

Poškozený je u nás stále jen ovcí, která se musí smířit s tím, že jí bude ublíženo, bez možnosti účinné obrany, jen s doufáním, že snad možná Policie lumpa dopadne a snad možná soud lumpa potrestá. Jak? Možná 120 hodinami veřejně prospěšným prací?

Řešení je zakopáno hluboko, hluboko v chápání celé naší společnosti. Řešení je v tom, že je třeba pochopit základ svobody, především v demokracii, že každý má právo rovnocenně na ochranu svého života, zdraví a majetku a že důsledky a odpovědnost jsou jen a jen rizikem pachatele, nikoho jiného. A k tomu je potřebné upravit zákony. Nestačí-li Policie na ochranu života, zdraví a majetku občana, musí mít práva na ochranu rovnocenným způsobem potom i ten, kdo je napaden.

Poté teprve bude možná logický a hlavně proveditelný i požadavek, aby si organizátor akce bezpečnost zajistil sám. Musí mít ale jak a čím. Potom i najatá bezpečnostní služba bude mít právo na základě pro všechny rovnocenného zákona chránit majetek organizace nebo osoby, která si je na bezpečnostní ochranu najme. Potom i občan se bude moci chránit sám a riziko následků za agresivní útok potom ponese agresivní pachatel a nikoliv občan, divák nebo organizátor.

Řešení a nejen pro fotbalová utkání, ale pro celkovou účinnou ochranu života, zdraví a majetku je tedy v celku jednoduché. Zákon už musí konečně a jednou pro vždy jasně stanovit, že stane-li se něco pachateli zločinu při páchání zločinu, může si za to jenom a jenom on sám.