Tisk, média, zákony a lidé pro krásné oči hlídacích psů demokracie ?

Jindřich Tichý

„Překvapuje mne drzost četných novinářů, nazývají-li se hlídacími pejsky demokracie a překvapuje mne i drzost mnohých médií, pokud hovoří o tom, že podnikají, když dobře vědí, že jejich skutečné existenční příjmy jsou z poplatného nevolnictví politickým zájmovým skupinám, nikoliv z prodeje jejich novinových výtisků.“

Pokud slyšíme komentáře o tom, že novináři a média jsou hlídacími pejsky demokracie a rádoby našich občanských svobod, je nutné si uvědomit skutečný stav věci ( v celkovém pohledu a dopadu ), že ve valné většině případů jsou u nás hlídacími pejsky jenom někoho a něčeho a už to samo o sobě nekoresponduje se slovem demokracie, ale pouze se to za tento dojem zdánlivě schovává.

Pokud slyšíme komentáře o tom, že média a novináři jsou pouze podnikateli s cílem dosáhnout zisku, je nutné si uvědomit, že ani toto tvrzení není zcela pravdivé, protože je zcela zjevné, že někteří v tomto oboru podnikání podnikají rovně, jiní rovněji, někteří mocně anebo mocněji či podivně až podivněji.

Proč toto srovnání? Zkřížíme-li obě dvě varianty, dostaneme jakýsi hybrid v podobě podnikajících subjektů, ohánějících se k tomu demokracií, právy nebo svobodou slova, vždy ale v zájmu svém a svých finančních zdrojů, nikoho jiného. Podle síly ekonomického zázemí svých otevřených i skrytých sponzorů se potom uplatňují na mediálním trhu. Stačí, abyste nepatřili do této sekty a po svobodách, právech nebo demokracii není ani stopy. Natož potom po nějakém hlídacím psu.

Médie se předhánějí, jak své informace ( rozuměj jako své vlastní podání informací ) dostat k čtenáři nebo divákovi a samozřejmě jejich zájem je v zásadě komerční. Je však komerční zájem vždy směřován na přímý zisk ( čistě přímý z ceny prodaných výtisků ) nebo na příjmy jiné a nesouvisející se ziskem z prodeje počtu kusů ( výše zisků z dotací či sponzoringu určité zájmové skupiny za politickou barevnost )?

Pokuste se vydávat své vlastní noviny a pokuste se je vydávat a distribuovat za takovou prodejní cenu, jakou má většina českých ( potažmo slovenských ) novin. Velmi často je cena tak nízká, že již od prvního pohledu je i laikům jasné, že se za takovou cenu nedají ani vyrobit, natož distribuovat. Přesto jsou na novinových stáncích za cenu pod výrobními a distribučními náklady.

Jako příklad lze uvést financování takového novinového hlídacího psa demokracie, který má výrobní tiskové náklady ve skutečnosti nejméně 10,- Kč a distribuční při standardu kolem 35% z ceny a celkem by tedy stál nejméně 13,50 Kč, v čemž ani zdaleka nejsou zahrnuty náklady redakční a náklady remitendy (ztráty na neprodaných výtiscích) nebo započtení zisků, které do celkové kalkulace nesporně patří. Přitom takové noviny stojí již na stánku mnohdy ne více něž 6 až 8,- Kč a vydávají se v takovém obrovském nákladu, že ztráty na remitendě neprodaných výtisků by zlomily vaz při takovém podnikání snad i světoznámé multimilionářské Trumpovic rodině.

Odpověď je běžná. Noviny jsou dotovány z inzerce. Pozorný člověk se ale lépe podívá a zjistí, že většina existujících novin té skutečné inzertní reklamy zase tolik nemá, aby z ní ufinancovala ztráty a dotovanou prodejní cenu. Musí tedy existovat ještě další a nestandardní reklamní zdroje, kterým však nejde o plošný inzerát na výrobu nábytku, ale spíše o politický směr promítaný do obsahu novinářských článků jako masáže. A tak se nám stane, že novinář, hlídací pes demokracie hlídá a hlídá, ale nikoliv již demokracii nebo občanské svobody, ale to, co se mu hodí a co se hodí především tomu, kdo takové noviny dotuje a kdo se zákazníkům, kupujícím ony noviny, podbízí za zanedbatelnou podvýrobní prodejní cenu, aby si je vůbec někdo koupil.

Jistě, mnohý by řekl, co je komu do toho, že někdo dotuje nějaké noviny ze svého. Jenom, kdyby ty dotační zdroje nebyly povětšinou nějakým způsobem vylobbovány z veřejných zdrojů cestou různých politických koumáků, postupně převáděny na různé zájmové skupiny a kdyby tyto zájmové skupiny posléze tyto dříve veřejné peníze neinvestovaly zase zpět do ovládnutí médií s cílem posílit svou moc a postavení, své politické výsledky a opět tím tak zase svou moc.

Z celého tedy vyplývá, že se nejedná ani o hlídací pejsky demokracie, ani tak docela o čisté seriózní podnikání s cílem dosáhnout zisku. Z toho také vyplývá, že seriózní konkurence podnikání v tisku zjevně neexistuje, stejně jako seriózní politická konkurence v seriózních médiích, protože bez silného ekonomického pozadí a lobby politických zájmových skupin si v mediálním světě ani neškrtnete.

Přece, kam by přece došli všichni ti z tiskařského, politického a mediálního lobby, kdyby cena tiskových medií byla odpovídající nákladům, ztrátám a kalkulacím seriozního podnikatelského zisku, novinové deníky by stály skutečných nad 20 Kč, týdeníky nad 30 až 50,- Kč a křídové barevné časopisy nad 50 až 100,- Kč. Kdo by je potom kupoval a kdo by četl nebo sledoval jejich mediálně politické masáže za svoje peníze při takové ceně, že?
Jak by tu masu potom ovlivnili, že? Možnosti některých jsou tedy makové, ti ostatní však mák viděli jenom na obrázku.

Ne zrovna přímá a seriózní cesta média k zákazníkovi a čtenáři, kterou by se dalo nazvat v podnikání i nekalou, je však jediným prvkem v tomto lobby. Samozřejmě, že tiché financování v prostředí mediálního světa a podbízení se nepodepisuje pouze na cestě k zákazníkovi a k množství konzumentů mediálních masáží, ale také i na obsahu mediálních masáží poplatných zájmovým sponzorským skupinám. To už je ale další příběh.

Nesporně zajímavým zamyšlením jsou také daně, které by jinak média odváděla do státní pokladny z reklamního zisku a které se jinak ztratí a rozpustí v dotované ceně dumpingu politicky poplatných novin, novinářů, politického a tiskařského lobby. Kdyby média nemohla prodávat své (ne-své) noviny zadarmo nebo za dotovanou cenu a kdyby nesměla krátit svůj reklamní zisk sebedotacemi na své vlastní výrobky, asi by to celé fungovalo trochu jinak.

Hodně zjednodušeně, ale přece. Může snad pekař prodávat reklamu, jejíž zdanitelný zisk by poté zkrátil převodem jako dotaci na svůj vlastní výrobek, jenom proto, aby potom tu housku rozdal zadarmo nebo skoro zadarmo pod výrobními náklady a následně si na takto získané popularitě houskou skoro zdarma ještě postavil politickou kariéru? To by mu Finanční úřad asi dal co proto.

Podnikatelům Finanční úřad seškrtá kdejaký náklad či reklamní rozpočet. Proč tedy novinářům a médiím trpí tento stát a Finanční úřady zcela zjevný dumping a prodejní ceny pod výrobními náklady a kde se ztrácí miliardy politického, mediálního a tiskařského lobby? Pro krásné oči hlídacích psů demokracie ?