Václav Klaus: Trochu rozumu do dnešní krize

Trochu rozumu do dnešní krize

Václav Klaus

MF Dnes 5. března 2009

Aby nebylo mýlky, předmětem mého komentáře není naše dnešní vláda, už vůbec ne její ministr financí a ani naše centrální banka. (Možná někteří, mediálně až příliš zdatní, experti NERVu.) Je dobře, že Česká republika není v čele nejvíce postižených zemí, ani v čele dnes prosazovaných návrhů, které hrozí stát se nepřekonatelnou překážkou pro návrat k dlouhodobému ekonomickému růstu. Musíme však udělat všechno pro to, aby se nestalo ani jedno, ani druhé.

Jakákoli vážná debata musí pozorně rozlišovat příčiny krize od návrhů jejího léčení a krátkodobé protikrizové stimuly ekonomiky od ambiciózních pokusů krizím se jednou pro vždy vyhnout.

Kdy a kde byl počátek? Světová krize začala v závěru roku 2007 v USA. Podle renomovaného amerického Národního úřadu pro ekonomický výzkum zahájila ekonomika USA svůj pád do záporných čísel v prosinci 2007, tedy již před rokem a čtvrt. Přes všechny dosavadní velmi rozsáhlé finanční injekce (či záplaty) sebemenší náznak konce dodnes nevidíme. Krizi vyvolala kombinace mimořádně nezodpovědného stimulování nákupu bytů a domů americkou vládou, pomocí – jak varovali někteří ekonomové již dávno, a jak se teď tak názorně prokázalo – téměř nesplatitelných hypoték a nadměrně prorůstové měnové politiky americké centrální banky. Dlouhodobější příčinou bylo návykové „žití na dluh“, kdy ekonomika USA po celá desetiletí konzumovala více, než kolik vytvářela. Všechny další, dnes často diskutované jevy byly důsledkem těchto dvou faktorů a jsou pouze součástí transmisního mechanismu krize, tedy jejího přesouvání do dalších a dalších sfér ekonomiky.

Krize se rychle šířila dvěma směry – z finančního sektoru do „reálného“ a z USA do Evropy a dalších světadílů. Přispělo k tomu zejména téměř naprosté zastavení úvěrování jakýchkoli ekonomických aktivit z důvodu mimořádně vysoké nedůvěry mezi bankami navzájem a mezi bankami a ekonomickými subjekty reálné ekonomiky. Tuto nedůvěru posilovaly vlády svými pseudoaktivitami a svými překotnými pokusy předvést připravenost, dobrou vůli a hlavně svou nepostradatelnost.

Má to širší souvislosti. Dnešní krize je sice standardním ekonomickým jevem, ale ten se odehrává v jiném prostředí než v minulosti. Obvykle se mluví o tom, že jde o první skutečnou krizi v éře globalizace (což je určitě pravda, přijmu-li – pro zjednodušení – tento špatně definovaný termín), ale tento paušální výrok mi nestačí. Spíše bych řekl, že je to první skutečná krize

- v éře masivního rozšíření internetu a on-line informací,

- v éře zapomenutí na iracionalitu komunismu a na nesmyslnost plánování a státního řízení ekonomiky,

- v éře naprostého vyprázdnění ideového základu politiky a extrémní manipulace voličů politiky prostřednictvím médií, která jsou svým základním přístupem a technologickými možnostmi jiná než v minulosti,

- v éře přeregulovaného světa, kdy právě tato, nutně imperfektní regulace přímo vybízí k tomu, aby byla obcházena,

- v éře extrémního posunu vyspělých zemí světa k sociálnímu státu (který vede k rozsáhlé imunizaci života člověka od jeho vlastního přínosu ke společenskému blahobytu), a při nesmírném zesílení tzv. demonstračního efektu v zemích rozvojového světa (a tím i k jejich velmi nerovnoměrnému a nepřirozenému rozvoji),

- v éře návyku na blahobyt a současně odvykání výkonu, který blahobyt vytváří,

- v éře internacionalizace a oslabování národních států, což přináší radikální oslabení demokracie a přechod k postdemokracii,

- v éře sekularizace, ale zároveň útěku k pověrám a kvazináboženským hnutím,

- v éře nezodpovědného zmatení a vystrašení lidí z imaginárních hrozeb globálního oteplování, ptačích chřipek, nemocí bláznivých krav, tajuplného konce tisíciletí, ozonových děr, kyselých dešťů, atd.

Ještě nikdy v minulosti nehrála politika tolik na sebe, ještě nikdy nebyla tolik odtržena od zájmů lidí, jako nyní. To u politiků vyvolává určitý specifický typ chování, který nejlépe demonstrují dnes a denně svolávané mezinárodní summity a předhánění se, kdo dá do ekonomiky více peněz (nikoli svých vlastních). Tato „zásadní“, ale pouze demonstrativní setkání politiků zmatek, nedůvěru a paniku jen zesilují.

U nás je krize krizí importovanou. Ne, že by naše ekonomika neměla svá zranitelná místa, ne, že by růst posledních let nepředbíhal růst „přirozený“ (tzv. potenciální produkt), ne, že by nevznikala různá úzká místa (relativně úspěšně překonávaná mimořádnou otevřeností naší ekonomiky v období, kdy světový obchod rostl), ne, že bychom měli zcela zdravé a vyrovnané veřejné finance, ne, že by cestou umělé podpory některých investic nebyla pokřivena přirozená struktura ekonomiky, atd.

Impuls však přišel zvenku. Bylo jím výrazné omezení poptávky po našem exportu a byla jím bezohledná politika západoevropských bank (vlastnících většinu bank našich), které také u nás zcela zbytečně a bezdůvodně přiškrtily poskytování úvěrů i jinak zdravým firmám. Navíc si vytvářejí rezervy na případné další prohlubování krize. Nemusím snad připomínat, že jsem exportní charakter naší ekonomiky vždy podporoval, zatímco rozsáhlému výprodeji našich bank do ciziny jsem se z dobrých důvodů od počátku bránil.

Nechci radit prezidentům Obamovi a Sarkozymu, ani paní kancléřce Merkelové, jak jejich domácí ekonomiky krátkodobě stimulovat. Jsem však přesvědčen, že cestou k řešení dnešních problémů není zahltit ekonomiku penězi (které navíc budou naše děti a vnukové dlouhá desetiletí splácet). Tato, tzv. keynesiánská politika z řady známých důvodů nikdy nefungovala. Nedávno jsem četl velmi přesvědčivé výroky ministra financí Rooseveltovy vlády Henryho Morgenthaua z května roku 1939, dlouhá léta loajálního vykonavatele Rooseveltova New Dealu: „Snažíme se vydávat peníze. Vydáváme jich více než kdykoli v minulosti a nepomáhá to. Po osmi letech fungování této administrativy musím říci, že máme stejně vysokou míru nezaměstnanosti (více než 20 %, pozn. V.K.), jako když jsme začínali. A navíc máme na krku enormní dluh“ (citováno z B. W. Folsom, „Do We Need a New New Deal?“, Imprimis, Hillsdale College, leden 2005, sv. 38, č. 1). Tato krize byla paradoxně „vyléčena“ až zahájením II. světové války a obrovským zbrojním válečným boomem.

Ani nám dnes nepomůže expanzivní finanční politika státu. Jsem rád, že tomu nevěří ani ministr Kalousek. Moje doporučení by proto byla jednoduchá a standardní. Především zkusme ekonomice ulehčit, zbavit ji toho, co ji nepřirozeně brzdí. A tím jsou byrokratická omezení nejrůznějšího typu, tím jsou nadměrné „standardy“, tím je přebujelý sociální stát, tím jsou vysoké daně a pojištění, tím je rigidní pracovní legislativa, tím jsou ambice ekologických aktivistů, tím jsou těžkopádné státní instituce, na jejichž razítka musí ekonomika čekat. Nejsem fundamentalista. Jako praktický politik vím, že by mohlo pomoci urychlit některé infrastrukturní projekty státu, zkusme odbrzdit použití státních peněz, zkusme něco užitečného stavět, ale já v to moc nevěřím. O tom ostatně byla má nevinná poznámka o léčení a neléčení chřipky.

Soukromý sektor se z krize určitě rychle poučí, protože v něm jde o vlastní peníze konkrétních lidí. Teď jde jen a jedině o to, aby se poučil i stát. Aby se nezačal pokoušet ekonomiku centrálně řídit, aby radši „zvyšoval svou produktivitu“ (stejně jako soukromý sektor) docilováním stejného výkonu s menším počtem pracovníků nebo ještě lépe, aby svůj kontrolně-regulační výkon snižoval. Zesilovat regulaci právě teď by bylo tou největší chybou.

A hlavně: stát by dramatickými gesty a ustaranými tvářemi politiků neměl zvyšovat paniku.