Pouť MUKLů na Svatém Hostýně...

Žaloudek Petr

/Z edice: Jsou mezi námi – o nevšedních lidech všedního dne/


Přijeli ze všech končin České i Slovenské republiky, někteří jako bývalí exulanti dokonce z Rakouska, Německa a Švýcarska. V rukách mnohých malé nákupní tašky z plastu či tkaniny, jaké se kdysi za komunismu v Československu běžně prodávaly. Někdo měl však i decentní, na dnešní dobu ovšem již staromódní koženou aktovku. Náhodně procházející muž kolem mne ji otvírá a já zahlédnu její obsah. Není tam žádný laptop či fascikly s veledůležitými dokumenty; jen svačina zabalená v papíře, krabička léků, kapesník, starý ošoupaný sešit velikosti A3 a ještě nějaké maličkosti...

Nervózní pohledy na hodinky, spěch, všichni chtějí stihnout mši v 10 hodin. Přeplněný chrám, mohutným, sborovým zpěvem dunící zdi, zvonek, dobrá desítka koncelebrantů – všichni, až na jednoho mladíka již staršího vzhledu – a důstojný projev premonstrátského opata ze Strahova, Víta Pojezdného:

“Do kriminálu se může dostat leckdo, ale být zavřen kvůli politickým názorům a kvůli čestnému charakteru je zločin...” rezonuje v mých uších. Když mše skončí, ubírají se lidé pomalu ven. Prochází tiše kolem mne, v mnoha očích se lesknou slzy, na tváři smutek... Na malé cestičce vedle baziliky se řadí do ceremoniálního zástupu vojáci v parádně nazdobených stejnokrojích, blýskající boty, šavle na boku, v rukách kytice a věnce. Přijeli speciálním autobusem až z Prahy, přímo z Hradu, odkud je pro tuto akci zapůjčil prezident republiky. V čele průvodu ladí tóny vážné hudby kapela hradní stráže. Bezvadně nacvičeným pochodem se konvoj dává do pohybu. Asi po 200 metrech dorazí všichni k malému pomníku. Přes zástup lidí ho nevidím, už však vím, že je to pomník obětem komunistické perzekuce – M U K L ům. Pro ty teprve nedávno narozené vysvětluji: Mužům Určeným K Likvidaci. Bylo jich na tisíce, pracovali v Jáchymově, Pardubicích, Valdicích, Pankráci, Leopoldově, Podolínci... a mnoha jiných lágrech komunisticko-estébáckého teroru padesátých a šedesátých let. Hodně jich tam zůstalo a těch, co přežili, jsou dnes pouhé stovky... Na Svatý Hostýn jich přišla již jen malá část, protože většina z těch, kteří ještě žijí, je na tom zdravotně velice špatně. Přijeli zvláštními autobusy, někteří jeli celou noc. Jsou zde přítomní i mladší lidé a příbuzní nespravedlivě odsouzených - manželky, děti a vnuci, kteří si také dost vytrpěli. Někteří z nich tlačí vozík a na něm hromádka bytosti z těla a duše, spíše však duše, protože tělo je již staré, nemocné a bezvládné...

Letošní pouti 5. září 2009 jsme se zúčastnili poprvé na popud našich přátel, manželů z Vídně. Oba by mohli napsat o komunistické perzekuci obsáhlou knihu. Do Vídně emigrovali v roce 1968, poté co skončila éra Dubčeka a oni byli plni obav, aby se neopakoval desetiletý lágr v uranových dolech, který prožil ON a období strachu z čekání v nejistotě a plné ústrků, které prožila ONA. Proto zvolili raději život v nejisté cizině. Nebyli již nejmladší, byli ve věku, kdy má člověk rád už určité jistoty a zázemí a začína se připravovat na období, kdy už nebude mít tolik sil a finančních možností, aby mohl žít v slušném důchodu. V takovém věku a s dětmi se věru velice těžko začíná od nuly, v cizím světě, v cizím jazyce, bez příbuzných, bez přátel… Kdo to nezkusil, ať raději pomlčí!


Tito naši přátelé nezanevřeli, nezahořkli a dnes, kdy jsou již otevřené hranice, se rádi vrací do své staré vlasti. Ne vždy jsou to však příjemné návraty. V době komunismu, kdy byly hranice hermeticky uzavřené a oni odsouzení za “zločin opuštění socialistické vlasti”, své příbuzné a milé navštěvovat nemohli. Nyní již mnoho z jejich nejbližších nežije. To, co jim kdysi bylo drahé, na co rádi vzpomínali, kam by se znovu rádi vrátili - to zavál čas a bolest v srdci... Přesto se radují z té velké změny, která před 20 lety v Československu nastala. Jsou však obezřetní, životní okolnosti a zkušenosti je zformovaly v osobnosti, které ví…

Když jde člověku o holý život, ztrácí smysl vše, co není důležité. A když jde člověku o to, aby mohl svobodně dýchat, myslet a žít, odpadá vše nepodstatné. Svoboda sama o sobě, ve své podstatě, je tak nesmírně obsáhlá a bohatá, že bez fanfár a všelijakých ozdob vystačí k tomu, aby člověka plně uspokojila a naplnila. Naši přátelé jsou realisté, vidí, co se v republice děje, kolik křivd dodnes nebylo napraveno, kolik zkorumpovaných posluhovačů komunistických zločinů se beztrestně a volně pohybuje, dokonce se z nich stali úspěšní podnikatelé, vážení občané, někteří i politici na nejvyšších místech. Převlékání kabátů je typickou módní činností lidí pochybného charakteru. Na území Čech, Moravy a Slovenska se však tato činnost stala samozřejmostí, je to jev tak typický a častý, že se už nikdo nad tím nepozastavuje. Známý rumunský europoslanec, bývalý disident a protestantský biskup, kdysi navržený na Nobelovu cenu míru Lászlo Tökés v rozhovoru pro MF Dnes, uveřejněném 15. srpna tohoto roku, varuje, že to dvacetileté sametové koketování se zločiny komunismu se může z dlouhodobého hlediska těžce nevyplatit: Jestli se neudělá morální čára a nepojmenují se konkrétní zločiny komunismu, které budou patřičně kvalifikovány, posouzeny, odsouzeny a potrestány, bude se společnost pořád jen zmítat v jakémsi začarovaném kruhu a nejenom že se nedostane dál, ale hrozí reálné nebezpečí, že jednoho dne dojde k propuknutí nové diktatury...

Jsem nesmírně rád a vděčný za to, že se pouť na Svatém Hostýně koná pravidelně začátkem září každý rok od pádu komunismu. Lidé by neměli zapomenout. Naše demokracie má zatím stále jen krátké trvání a její stabilita je vratká. Přál bych si, aby zločiny komunismu nikdy nezapadly prachem zapomenutí. Přál bych si také, abychom byli my - děti nové generace, která již politické šikany nezažila, vděční všem těm, kteří nám svou obětí přispěli k získání svobody, ve které žijeme. Kéž se o těchto lidech bude vždy mluvit s úctou a povděkem a kéž jsou našimi vzory!




ThLic. Peter Žaloudek, Vídeň, září, 2009

www.peterzaloudek.com

P.S.1.
Cestou na Hostýn jsme jeli taxíkem s manžely odněkud z Valašska. Oba jsou již důchodci, političtí vězni nebyli. Na mou otázku, proč tedy na tu pouť jdou, mi řekli: “Víte, v našem národě je tak zamotaná situace, že mnoho lidí neví, komu ma věřit. Nám jsou oběti těchto lidí, kteří nikdy nedostali šanci udělat kariéru či mít důležité postavení ve společnosti, nesmírně sympatické, chceme si je uctit a alespoň svou účasti na této pouti jim vzdát hold...” Pak se ke mne obrátil a řekl: “Na těchto poutích jsme již potkali a taky teď tam uvidíte mnoho politiků, dokonce i členů vlády. Schyluje se k volbám, určitě jich tam pár bude – mne by však bylo milejší, kdyby tam radéji nechodili a nezneužívali této pouti pro své politické cíle...

P.S.2
Slavnostní řeč u pomníku měla jedna vysoce postavená politička z Prahy. Její projev se mi velice líbil, natolik, že jsem šel za ní a požádal ji o kopii. Ochotně mi ho poskytla. Původně jsem chtěl část z jejiho projevu použít na závěr tohoto mého textu. Pak mi ale bylo řečeno ústy skutečného MUKLA: “Ta paní umí hezký mluvit. Je však členkou strany, kterou by ráda očistiila od skvrn, které na sobě ta strana má, proto chodí na takové akce. Navíc, zanedlouho budou volby a členové všech stran lákají a hledají voliče, kde to je jen možné...

A tak navzdory tomu, že projev paní politicky byl hezký, nebudu ho ted zverejnovat. Jednak nechci delat propagaci urcité (jkákoliv) politické partaji a jednak jí nechci davit na stejnou úroven s temi, kterí byli za komunismu pronásledování…

Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky