Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Vzpomínka na události v srpnu roku 1968

Pavel Eybert

26.08.2008, Táborský deník

Ještě mi nebylo 18 let, střední školu za sebou, na pedák v Českých Budějovicích jsem měl nastoupit za pár týdnů.

Máma mě o prázdninách budí nezvykle velmi brzo, jakmile před pátou vstává do práce v Tapě. "Vstávej, něco se děje, v rádiu říkaj, že nás přepadli Rusové!" Táta se ani nezdržoval a spěchal do práce.

Pustil jsem rádio, televizi a hltal poslední zprávy, vývoj situace. Když jsem jakžtakž pochopil, co se děje, vyrazil jsem ven. Našlápnul jsem motorku a honem do města. Všude hodně lidí, diskutujících, rozčilujících se. Jak nám tohle mohli udělat!

Vznikají první nápisy proti okupantům, lidé otáčejí ukazatele směrů, aby pletli postupující vojska. Hrozí a spílají projíždějícím vojskům.

Střelba z kulometu

Dav lidí na křižovatce u hotelu Jordán uklidňují vojáci z tanku střelbou z kulometu. V panice se pokoušíme ukrýt, kde se jen dá. Přesto máme škodolibou radost, že místo na Bechyni vyrazili za Žizkovo náměstí.

Na motorce se vydávám i na obhlídku okolí Tábora. Za Drhovicemi stojí na silnici dlouhá řada vojenské techniky. Tanky, nákladní auta. Blokují průjezd jednoho pruhu silnice v právě vrcholící době žní.

Spolu s několika dalšími kluky na motorkách, pionýrech, se pokoušíme organizovat dopravu aut, vždy nějakou dobu v jednom směru, pak zase v opačném.

Diskuse s vojáky

Diskutujeme s obyčejnými vojáky. Zprvu opatrně, pak živě. Agresivně, když zjišťujeme, že oni ani nevědí, ve které zemi jsou a proč tu vlastně jsou.

Druhý nebo možná třetí den se technika stáhla ze silnice vedle ní, do travnatého pruhu. Jak a komu se podařilo přesvědčit velícího důstojníka, nevím, ale pro dopravu to byl velký přínos a my jsme se tam stali zbytečnými, tedy alespoň co se týkalo organizování dopravy.

Diskuse s vojáky jsme vedli ještě příští den, a to už na nich bylo vidět, jak jsou nervózní, hladoví, otrávení a nevyspalí.

Řidič byl zastřelen

V průběhu dalších dní docházelo i k tragédiím. Byl například zastřelen řidič služebního automobilu, a to jen proto, že voják okupační armády vyhodnotil prsknutí motoru do výfuku jako výstřel z jedoucího auta po něm, a dávkou ze své zbraně jedoucí auto pokropil.

Viděl jsem však také tragédii ruských vojáků, kteří se sice možná nějakou drobností provinili u své jednotky, ale byli za ni krutě potrestáni smrtí.

Mrtví vojáci

Na bramborové brigádě cestou z pole mezi Klášterem a Albeří traktorista vezoucí mě spolu s plným valníkem pytlů brambor do JZD zastavil a se slovy: "Tamhle leží plachta, hoď ji na vůz, bude se hodit," mě pro ni poslal. Vzal jsem za ni a s hrůzou zjistil, že pod ní leží mrtví ruští vojáci. Mazali jsme honem pryč. Druhý den ráno jsem cestou na pole pokukoval, plachta pryč, mrtví vojáci pryč.

Co bude dál?

Pamatuji si na projevy "čelních" představitelů okresní úrovně tehdejší doby odsuzující vpád do naší země v městském rozhlase, na články v Jihočeské pravdě i v Palcátu. Bohužel si však také pamatuji, jak rychle někteří "prohlédli", když jim začalo být jasné, jak vývoj příštích dnů, měsíců a let bude vypadat.

Vzpomínám si na bouřlivé schůze, mítingy v jídelně menzy, na hladovku na budějovickém náměstí u kašny se Samsonem, na provokatéry v kožených kabátech, na výrok velitele Veřejné bezpečnosti Českých Budějovic v menze, že policisté nikoho nemlátili obušky, i na záda mých kolegů, kteří mu je tam hned ukázali, zmalované modrými pruhy. Na výmluvy, kterými komentoval nevyvěšení českých vlajek 28. října a vyvěšení sovětských 7. listopadu.

Také si dobře vzpomínám na den, kdy Husáka zvolili "králem". Nádraží byla obšancovaná, aby se studenti nemohli dostat do Prahy na celorepublikový vysokoškolský výbor, a na to, jak jsem představitele jihočeského výboru vezl do Prahy na jednání, v lednu, ve své tatřičce, venku mráz, v autě mráz.

Protestní pochod

Po protestu Jana Palacha, po jeho silném demonstrativním činu sebeobětování nejstrašnější dobrovolnou smrtí, upálením, se budějovické studenstvo rozhodlo pro protestní pochod z Č. Budějovic do Prahy.

Nevím už, kolik nás šlo, bylo to však něco mezi 100 až 200 účastníky. Silnice klouzaly, mráz štípal, ale podpora lidí po trase nám dávala sílu. Čaj, jablka, namazaný chleba, zaplacená útrata snídaně v Poříčí nad Sázavou šoféry, kteří toho také moc neměli, nás posilovaly, a tak většina po třech dnech, po přespání v Táboře a Benešově, dorazila s transparenty na Palachův pohřeb, poslední velkou demonstraci odporu proti vpádu spojeneckých vojsk.

Čistky

Dobře si však pamatuji i na povinný "studijní" materiál Poučení z krizového vývoje, na čistky v profesionálních řadách pedagogické fakulty, kdy řada námi uznávaných profesorů musela, co musela, byla odejita ze svých funkcí, neboť odmítali rychle prohlédnout, na rozdíl od jiných, zpravidla o co více ambiciózních, o to méně erudovaných odborníků.

A taky si pamatuji na otázku prověrkové komise, která mi byla před připuštěním ke státnicím položena počátkem roku 1972: "Soudruhu, jak věříš nynějšímu vedení strany a vlády?"

Moje odpověď, že nevím, jak jejich jednání mám věřit, protože nevím, jak po zkušenostech s negativním hodnocením éry Gottwalda, éry Zápotockého, éry Novotného, ale i éry Dubčeka bude příštím vedením hodnocena éra normalizačního vedení, je jednak neuspokojila, ale možná i trochu zaskočila. Pohovor byl rychle ukončen.

Proč to píši?

Nebyl jsem nikdy a nijak přímo postižen za éry reálného socialismu, avšak po zkušenostech, které jsem s ním po 21. srpnu 1968 nabral, jsem mu věřit nikdy nemohl.

Proč to píši? Je mezi námi už mnoho těch, kteří tuto éru nezažili, nemají s ní zkušenost a mohli by snadno naletět na líbivé řečičky populistické levice.

Tak snad pro připomenutí.



Pavel Eybert
Mgr. Pavel Eybert, senátor PČR
 
  Přístupy: 1366 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA