Justiční cirkus na pokračování

Zdeněk Jemelík

Politikon a web spolku Šalamoun 22.10.2009


Když jsem četl na Novinkách ranní článek Patrika Biskupa o policejním vyšetřování účastníků zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka na základě podnětu spolku Šalamoun, znepokojilo mě jeho načasování. Trestní oznámení spolku Šalamoun, o němž je v článku zmínka, pochází ze 7. července 2008 a bylo adresováno přímo protikorupční policii. Dozor nad jejím postupem byl svěřen Okresnímu státnímu zastupitelství Plzeň-jih zhruba až o rok později a s rozhodnutím o nezbytnosti prověření oznámených skutečností policií jsme byli seznámeni v první polovině října 2009. Načasování článku právě na den, kdy se u Ústavního soudu ČR projednávala stížnost žalované Marie Benešové proti odebrání rozhodování o žalobě sedmi žalobců na ochranu osobnosti proti ní soudci Vojtěchu Ceplovi ml. proto nevypadá na prostou náhodu, ale spíše na pokus ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu ČR. Autor zjevně nedbal zásady ověření informací nejméně ze dvou zdrojů, ač na to bylo času dost. Spolek Šalamoun obešel. Proto se neprávem domníval (nebo neměl zájem uveřejnit pravdivou informaci), že zpráva je jednoznačně nepříznivá pro žalobce. Dílo dokonala redakce, která „nepřizdobila“ článek fotografií předsedy spolku Šalamoun, disidenta Johna Boka, ale rozesmátou tváří předlistopadové prokurátorky Marie Benešové, ke které má spolek Šalamoun vyhraněně záporný vztah. Celek působí dojmem, že spolek Šalamoun vystupuje na podporu Marie Benešové. Ve skutečnosti trestní oznámení spolku Šalamoun směřuje také proti Marii Benešové, což autor buď nevěděl, nebo veřejnosti záměrně zatajil. Naopak se netýká místopředsedy Nejvyššího soudu Pavla Kučery. Skandalizující pisálkové z něho udělali „ďábla našeptávače“ zásahu státních zástupců do kauzy Jiřího Čunka, ačkoli domněnka nemá podklad v důkazech a postižený soudce nemá žádnou pravomoc, kterou by mohl ovlivnit postup státních zástupců. Skutečnost, že je Pavel Kučera společenský člověk a přátelí se s širokým okruhem lidí se vztahem k justici, mezi nimiž jsou také Pavel Němec a Renata Vesecká, z něj ještě nedělá zločince, spíše svědčí v jeho prospěch. Nedotkli jsme se ani Pavla Němce, protože opět nejsou žádné reálné důkazy o jeho vlivu na zásah a nemá žádnou pravomoc, kterou by mohl v trestním řízení uplatnit ve prospěch Jiřího Čunka.

Ve vztahu k spolku Šalamoun je nehorázností také název článku, který zní „Justiční mafii z kauzy Čunek znovu vyšetří policie“. Pojem „justiční mafie“ užíváme maximálně v úvozovkách pro názornost nebo žertem. Představu Marie Benešové a s ní sympatizujících bulvarizujících novinářů a televizních reportérů, že existuje jakási organizovaná skupina právníků kolem Pavla Kučery, Pavla Němce a Renaty Vesecké, která ze zákulisí zasahuje do trestního řízení, důvodně považujeme za výplod jejího paranoidního myšlení, které má kořeny v její minulosti prokurátorky protiprávního režimu. Skupinu, kterou takto označila, vytvořila stejným způsobem, jakým kdysi vznikala „protistátní spiklenecká centra“: vždyť někteří z jí označených „mafiánů“ se ani vzájemně neznali, natož aby společně kuli pikle.

Trestní oznámení spolku Šalamoun se nikterak nedotýká otázky viny Jiřího Čunka. Podle neúplných informací, které máme k disposici, by se v případě soudního projednání věci dal očekávat zprošťující rozsudek. Tím spíše bylo nemístné vyvolat pobouření veřejnosti přesunutím dozorování vyšetřování z Přerova do Jihlavy těsně před uzavřením vyšetřovacího spisu. Pokud je nám známo, v žádném jiném případu v polistopadové historii českého trestního řízení k podobnému zásahu nedošlo. Událost těžce poškodila věrohodnost státního zastupitelství v očích veřejnosti a sekundárně ublížila také justici, která s ním neměla nic společného. Byla příčinou vypuknutí „války žalobců“ mezi kritiky zásahu a státními zástupci, loajálními k Renatě Vesecké. Vzhledem k obrovským morálním škodám je prověření zákonnosti postupu všech, kdo se podíleli na záchraně Jiřího Čunka před pravděpodobně úspěšným soudem, zcela na místě. Trestní oznámení je jen jednou z možností, jak přezkumu dosáhnout. Přistoupili jsme k němu teprve tehdy, když exministr Jiří Pospíšil opakovaně odmítl vyhovět našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona proti inkriminovanému usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007. Výsledky přezkumu usnesení Nejvyšším soudem ČR, ani policejního vyšetřování nelze zatím předjímat. V každém případě by ale jejich výstupem měla být srozumitelná informace pro veřejnost o tom, co se odehrávalo v pozadí trestního stíhání Jiřího Čunka, a jak to je se zákonností předání případu z Přerova do Prahy.

Ústavní soud rozhodl, že Vrchní soud v Praze odebráním případu Krajského soudu v Praze soudci Vojtěchu Ceplovi ml. porušil ústavně zaručené právo Marie Benešové na zákonného soudce. Jeho nález lze pouze vzít na vědomí, protože proti němu není opravný prostředek. Řízení tím nekončí. Vrchní soud musí o věci jednat znova a v novém řízení může rozhodnout různým způsobem: od potvrzení původního Ceplova rozsudku „na místě“ přes vrácení věci k novému projednání až po opakování odebrání případu. Stojí za zmínku zjištění, že Ústavní soud ČR nepřistupuje k nedotknutelnosti přidělení věci zákonnému soudci vždy stejně. Sleduji již čtyři roky soudní řízení, v němž nalézací soud vynesl tři zprošťující rozsudky po sobě. Odvolací senát, jehož předsedkyně je spoluodpovědná za poslední nepodmíněný trest, uložený Václavu Havlovi, rozsudek třikrát zrušil. Tím přiměl senát nalézacího soudu, aby prohluboval dokazování, takže rozsudek postupně nabobtnal z původních jedenácti na 27 stran. Ani pak nebyl odvolací senát spokojen. Případ odebral zákonnému soudci a přikázal přidělit jej jinému senátu. Obžalovaný se bránil ústavní stížností, ale neuspěl. Rozhodoval ovšem jiný senát než v případě Marie Benešové. Nový soudce pak obžalovaného navzdory mírném posunutí důkazní situace v jeho prospěch odsoudil k trestu odnětí svobody na pět a půl roku.