Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Lichva: Jak je to s regulací v ČR?

Tomáš Palla

CEVRO 12/2009

Nejprve je třeba si ujasnit, co vlastně chápeme pod pojmem lichva. S pojmem lichvy pracuje trestní právo, a to jak starý trestní zákon (zák. č. 140/1961 Sb.), tak nový trestní kodex účinný od 1. 1. 2010 (zák č. 40/2009 Sb.). Lichva má dva základní definiční znaky, kterými jsou jednak jisté nestandardní podmínky u jedné smluvní strany (rozumová slabost, tíseň, nezkušenost, lehkomyslnost apod.) a jednak je to disbalance vzájemného plnění (plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru). Trestní právo jako veřejnoprávní odvětví tak lichvu reguluje.

Proto je zajímavé, že se v poslední době objevily v médiích zprávy o tom, že se připravuje zákon o lichvě. Ve skutečnosti se jedná o právní úpravu regulující poskytování spotřebitelských úvěrů, tedy vztahů soukromoprávních, kdy mnozí poskytovatelé úvěru poskytují spotřebitelům finanční produkty, které jsou pro spotřebitele ve svých důsledcích mírně řečeno velmi nevýhodné. Takové smlouvy jsou nazývány „lichevními smlouvami“. U lichevních smluv se přitom nevyžaduje, aby jednání poskytovatele úvěru bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001).

O lichevní smlouvu z hlediska soukromého práva tedy může jít i tehdy, když takové jednání nebude kvalifikováno jako lichva dle trestního práva. Je tedy otázkou, zda samotné soukromé právo poskytuje efektivní prostředky ochrany proti lichvě. Na tuto otázku je odpověď zcela jednoznačná – nikoliv. Korektivem soukromoprávních vztahů jsou dobré mravy, resp. zásady poctivého obchodního styku. V případě rozporu s těmito v podstatě mimoprávními kategoriemi, se kterými právo pracuje, je možné hovořit o neplatnosti takové lichevní smlouvy, nebo o tom, že taková smlouva nepožívá soudní ochrany.



Spotřebitelské lichevní úvěry

U spotřebitelských vztahů obecně je ten zásadní problém, že spotřebitel je ve fakticky slabším smluvním postavení. Proto vyspělé právní řády obsahují ustanovení, jež spotřebitele chrání. Tato ochranná ustanovení vždy do jisté míry narušují smluvní volnost stran, například tím, že zakazují sjednat si ve smlouvě podmínku, která je pro spotřebitele příliš nevýhodná (obdobně například ustanovení § 55 a § 56 českého občanského zákoníku). Z hlediska zákonodárce je třeba vždy zvažovat, jaký je nejefektivnější způsob ochrany spotřebitele, který bude co nejméně zasahovat do smluvní volnosti stran. Přílišná akcentace smluvní svobody, stejně jako zbytečně ochranářský přístup deformují tržní prostředí (příhodná je v tomto směru metafora o svobodné lišce ve svobodném kurníku).

Z hlediska lichevních smluv odpovídá korektiv dobrých mravů či zásad poctivého obchodního styku spíše akcentaci smluvní volnosti, která je však v oblasti poskytování úvěrových produktů naprosto nevyhovující. Současná úprava neposkytuje jasná vodítka a spotřebitele tak chrání minimálně. Dochází tak k nežádoucím jevům. Je bláhové se domnívat, že poskytovatel úvěru nastaví smlouvu tak, že vyčíslí úrok na 300 %. V praxi vypadají úvěrové smlouvy jinak. Úrok je vyčíslen nízko, údaj RPSN výše a sankční platby v případě prodlení dlužníka se splácením jsou schované někde hluboko v úvěrových podmínkách. RPSN je ukazatel, podle kterého se spotřebitelé orientují nejčastěji. Mnoho poskytovatelů úvěru však uvádí tento ukazatel záměrně nižší, než skutečně je, jak prokázala i nedávná šetření ČOI (viz např. www.coi.cz/cs/tiskovy-servis/vysledky-kontrol/kazda-druha-smlouva-o-spotrebitelskem-uveru-neobsahuje-povinne-nalezitosti.html). Judikatura se však přitom dosud nevypořádala s nemravností údaje RPSN ani sankčních plateb. Spotřebitel tak má ve smlouvě často vyčíslen úrok například na 15 %, údaj RPSN na 75 % a smluvní pokutu při prodlení se splácením ve výši 100 % úvěru. Judikatura v minulosti stanovila, že již 60 % úrok je možno považovat za nemravný, a tudíž neplatně sjednaný. Měl by spotřebitel ve výše uvedeném případě riskovat soudní spor o neplatnost smlouvy či některých ustanovení? Na tuto otázku mu dnes nedokáže nikdo jasně odpovědět.

Zejména nebankovní poskytovatelé úvěru dosahují díky lichevním smlouvám vysokých zisků. Tito poskytovatelé nejsou nijak regulováni a nikdo nekontroluje, jaké podmínky nabízejí svým klientům (ČOI dozoruje jen náležitosti úvěrové smlouvy dle zákona, nikoliv nastavení úvěrového produktu). Navíc mnoho poskytovatelů profituje pomocí sankčních mechanismů spíše z toho, když spotřebitel řádně svůj dluh nesplácí. Tomu pak přizpůsobují svou obchodní politiku, například cílovou skupinu klientů, nastavení sankcí apod. To způsobuje značnou deformaci trhu finančních služeb a poškozuje spotřebitele. Samotnou kapitolou, kterou zde ale není prostor dostatečně rozebrat, je i to, že spotřebiteli je mnohdy upřen přístup k nezávislému soudu, neboť v České republice stále masivně dochází ke zneužívání rozhodčích doložek.

Ze současného stavu tedy plyne, že soukromoprávní ochrana proti lichvě je nedostatečná. Je třeba, aby byly soukromoprávní korektivy dobrých mravů a zásad poctivého obchodního styku doplněny o přesné vymezení maximální možné sazby RPSN a maximální výše všech plateb s úvěrem spojených, včetně sankčních plateb při prodlení. Spotřebitel tak musí mít jasno, co je ještě legální a co už nikoliv. Těmito změnami by měla být nastolena právní rovnováha ve fakticky nevyváženém vztahu spotřebitele a poskytovatele úvěru a zároveň by tak mělo dojít k jisté konsolidaci trhu, který v současné době mnohdy připomíná spíše džungli se skutečnými úvěrovými predátory.



Tomáš Palla

Tomáš Palla

spolupracovník SOS - Sdružení obrany spotřebitelů, o.s.
 
  Přístupy: 25534 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA