Hlavním posláním březnového summitu Evropské rady mělo být zhodnocení "střednědobé revize Lisabonské strategie", kterou předseda Komise Barroso přednesl 2. února. Byl to fakticky první významnější počin nové Komise a způsob, jakým se k němu postavila právě Evropská rada, lze bez nadsázky označit za její prohru. Nejenže se vrátila k prvotnímu projektu, který se ukázal jako nerealizovatelný, ale na nátlak Francie byl zamítnut též návrh nové směrnice o službách. Takový výsledek summitu není jen prohrou Barrosovy Komise, ale i prohrou evropských občanů a EU jako takové.
Hojně diskutovaná Lisabonská strategie dostala název podle jiného summitu Evropské rady, který se konal v portugalském hlavním městě v roce 2000. EU si zde vytyčila ambiciózní cíl: stát se do roku 2010 "nejkonkurenceschopnější ekonomikou světa založenou na znalostech". Původní strategie byla konglomerátem desítek vzájemně si protiřečících priorit - tu podpora tržního prostředí, tu ochrana životního prostředí, tu zachování stávajících sociálních standardů. Výsledkem bylo, že na podzim minulého roku tzv. Kokova zpráva konstatovala, že Lisabonská strategie je ve stávající podobě zcela nerealizovatelná. EU nyní zaostává za ekonomikou Spojených států téměř ve všech klíčových makroekonomických ukazatelích. Např. míra nezaměstnanosti je v EU téměř 2x vyšší než v USA a HDP na hlavu začal v EU klesat právě v roce 2001, kdy se měly projevit první výsledky implementace agendy.
Jaké léky EU od té doby našla? Komise sice v únoru svůj původní cíl dohnat a předehnat Spojené státy a Japonsko mírně poopravila, čas a energie věnované revizi původních záměrů však zdaleka neodpovídaly výsledku. Komise sice radikálně zredukovala počet původních priorit a rozhodla se uzdravit jedno ze svých "dětí" - evropskou ekonomiku na úkor zachování sociálního státu a trvale udržitelného rozvoje -, principy Lisabonské strategie se však nijak nezměnily. Vnitřní trh ani dynamiku na evropském trhu práce věru nelze stimulovat prostřednictvím "lepší regulace na národní i evropské úrovni". Proto, aby byla EU "business-friendly" a stala se ekonomikou "taženou" inovacemi, je třeba přistoupit k právě opačným krokům. Nemoc nelze vyléčit tím, že do těla napumpujeme ještě větší dávku bacilů.
Komise sice ve svém dokumentu pojmenovala správně některé priority, navrhovaná řešení ji však usvědčují z naprosté ignorance. Snaha podpořit rozvoj evropské vědy, výzkumu a vzdělání prostřednictvím vyšší účasti státu či budováním evropského vzdělávacího institutu trochu připomíná někdejší "pokrokové" nápady osvícenského absolutismu. Podobně je na tom princip "donucení" členských zemí k implementaci nové agendy prostřednictvím národních plánů. Komise chce přilákat investory, ale uvažuje o sjednocení daní v rámci EU, protože některé nové členské země uplatňují nižší míru zdanění a přitahují investory více než starší státy EU. (Nivelizace daní v podobě jejich celoevropského snížení se asi dočkáme těžko.)
Dokument hovořil i o nutnosti dobudovat evropskou infrastrukturu. Poslední legislativní vývoj v této oblasti však svědčí spíše o snaze zregulovat a podrobit různým bezpečnostním a na ochranu spotřebitele zaměřeným opatřením téměř každý pohyb po evropských silnicích, na jejichž vlastní vylepšování se již jaksi nedostává. A takový vývoj evropské regulace se neomezuje pouze na oblast transportu.
EU především zapomíná, že nemá zcela dobudován vnitřní trh v oblasti všech čtyř svobod, na kterých byla původní Evropská společenství založena. Není zcela liberalizován trh se službami a v řadě citlivých odvětví nefunguje princip uznávání profesních kvalifikací. Barrosova Komise na to velmi opatrně upozorňovala a apelovala na Radu, aby schválila tzv. Bolkesteinovu směrnici o službách, která by zajistila, že zisk kvalifikace v konkrétním oboru v jedné zemi opravňuje k výkonu služby i v rámci celé EU. Nezdařilo se.
Komise se s revizí Lisabonu moc nevytáhla. Zřejmě jí nechtěla podráždit vlády členských států, levici v Evropském parlamentu ani lobby z řad odborů, když už si "dovolila" položit hlavní důraz na nastartování hospodářského růstu. EP jako už tradičně zareagoval po svém - k revidované strategii připojil dokument, podle nějž se Unie nadále "hlásí k závazkům stát se předvojem světového hospodářského a sociálního pokroku" (sic!). Nutno však dodat, že "pro" se zdaleka nevyjádřili všichni europoslanci. Fakt, že EP kontroverzní dokument nakonec přijal, nelze odůvodnit tím, že by se mu až tak zalíbil, ale spíše tím, že na úrovni EU se už tradičně hraje velmi tvrdá meziinstitucionální hra, kde na jedné straně stojí právě EP a Komise a na straně druhé členské státy reprezentované Radou.
Vše měl rozhodnout právě březnový summit. Hlavy vlád členských států se na něm dopustily několika "heroických" kroků, jež evropskou ekonomiku zajisté pozvednou. Během prvního dne uvolnily pravidla pro dodržování Paktu stability a růstu, hlavního "hlídače" rovnováhy měny euro. EU tak potvrdila, že nadále hodlá měřit dvojím metrem - jinak členům eurozóny, jejichž veřejné finance se ocitly v deficitu, a jinak těm deficitním zemím, které se o členství v eurozóně hlásí. Následujícího dne přišla na pořad jednání revize Lisabonu. Předsedové evropských vlád dokument Komise odmítli, rozhodli se však pro návrat zpět k původní nefunkční verzi pod heslem "především zachovat evropský sociální stát a sociální rozměr sjednocené Evropy". Kde na to vzít, to již závěrečné komuniké neříká. Francie pak ústy svého prezidenta odmítla návrh Bolkesteinovy směrnice a bylo dokonáno. Chirac se příliš neschovával za obavy, že by nová norma snížila kvalitu poskytovaných služeb v EU, ale rovnou hovořil o "sociálním dumpingu". Stručně řečeno: staré členské státy se obávají nenáročných pracovních a platových požadavků kvalifikovaných poskytovatelů služeb z nových členských států. Proto dokončení liberalizace trhu se službami odmítají. Opět se tak potvrdilo, že hovoří-li EU o konkurenceschopnosti, pokrytecky popírá skutečnost, že si nedovede po rozšíření poradit s konkurencí vlastních 25 členských států navzájem. Nedovede jí příliš využít ve prospěch EU jako celku a regulace, kterou provádí, je tak často vedena v zájmu jejího potlačení a ve prospěch těch, kdo se nedovedou vyrovnat s tím, že v rámci "nové EU" náhle mohou konkurenceschopnost ztrácet.
Summit Evropské rady a jeho výsledky odhalily, že EU hraje v případě Lisabonské agendy a problémů své ekonomiky stínohru. Za hesla, stejně velkolepá jako hrozivá, za návrat k pompézní agendě, která nefunguje a je nerealizovatelná, skrývá skutečnost, že se v současné podobě postupně odklání od původních cílů, k nimž náleží především volný pohyb čtyř svobod. Tváří v tvář hospodářské stagnaci starších členů často nechce využít potenciálu členů nových a ve jménu regulace a kontroly odmítá opatření, která by mohla jejímu ekonomickému růstu skutečně pomoci. Výsledkem je pak přetrvávající omezování volného pohybu pracovních sil vůči novým členům či volného pohybu služeb v globálu. To není důvod k euroskeptické radosti, ale spíše důvod k zlosti pro ty, kdo doufali, že jim vstup do EU může přinést nové příležitosti.
Ondřej Krutílek
Petra Kuchyňková Autorka je analytička CDK Osobní stránky
