Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Lisabonská smlouva: zmuchlat a zahodit

Luboš Zálom

Rebelantští Irové schválili Lisabonskou smlouvu a Evropa si náležitě oddychla: napodruhé se konečně Irsko rozhodlo správně! A tím posledním škarohlídem už zůstává jen český prezident. Oči eurofanatiků se tak upřely ku Praze, a je možné si jen domýšlet, jak bude vypadat jejich nátlak na Českou republiku.

Lisabonská smlouva, oživlá mrtvola Evropské ústavy, je dalším významným krokem, který má postupně přetvořit Evropskou unii v jeden federalistický celek, kde národní státy budou mít jen symbolický význam. Vzhledem k tomu, že velké státy, jako Francie nebo Německo, představují systém tzv. "evropského sociálního státu", je zřejmé, že přijetí Lisabonské smlouvy, která velkým státům dává významnější slovo na úkor menších zemí, bude znamenat v podstatě zavedení sociálního státu jako evropského standardu, a jakékoliv pokusy o jeho postupnou demontáž na národních úrovních i na úrovni celoevropské budou pro příště mnohem obtížnější. Bude totiž záležet na tom, co si o konceptu sociálního státu myslí Německo a Francie - a myšlenka, že by se někdy Francie, země s hlubokými levičáckými tradicemi, vzdala sociálního státu, je čirou fantazií. Napříště bude mít Evropská unie stále větší a větší vliv na dění v jednotlivých členských zemí - a může se stát, že i kdyby se někde dostali k moci principiální pravičáci a měli možnost změnit politický systém směrem k větší svobodě, kvůli nařízení Evropské unie jim to prostě nebude dovoleno.

I kdyby žádný pravicový odpůrce Lisabonské smlouvy tento dokument nečetl, stačí se jen podívat, kdo se za přijetí smlouvy nehlasitěji zasazuje. Nejsou to lidé, kterým by šlo o svobodu jednotlivce, o tržní prostředí s omezenou rolí státu. Naopak, jsou to socialisté všech možných barev. Jsou to lidé jako José Barroso (sociáldemokrat a bývalý předseda Portugalské komunistické strany pracujících) nebo Gordon Brown a Tony Blair (kteří přivedli Británii na buben). Jsou to lidí jako Vladimír Špidla a Jiří Paroubek. Jsou to nekonečné zástupy neziskových organizací, které touží diktovat veřejnosti své představy o fungování společnosti a vidí levičáckou Evropu jako skvělé odbytiště svých myšlenek. A v neposlední řadě jsou to environmentalistické kruhy, které chtějí na úrovni celé Evropy omezovat produkci, zavádět další ničivé regulace a ekologické daně. Inu, pěkné panoptikum.

Často vysmívané srovnávání Evropské unie se Sovětským svazem se tak, pokud bude Lisabonská smlouva uvedena v platnost, za několik let nestane jen nadsázkou. Míra centrálního plánování bude v EU postupně narůstat a nakonec dosáhne úrovně blízké tomu, jak fungovalo centrálně řízené hospodářství v Sovětském svazu. Snad jen s tou výjimkou, že v Evropské unii (snad) nebudou odpůrci zavíráni do gulagů, ale celý systém bude udržován "humáněji", cestou postupného vymývání mozků nejširší veřejnosti, kdy lidé budou konejšivými a starostlivými propagandisty nakonec přesvědčeni, že všechno omezování svobody je vlastně v jejich prospěch. Názory zastánců laissez-faire kapitalismu nebudou násilně potlačovány, na náměstích nebudou hořet knihy Ludwiga von Misese, ale sami zmanipulovaní lidé se na ně budou s politováním dívat jako na skupinku směšných sektářů. No uznejte přece sami - komu může záležet na něčem tak bezvýznamném, jako je svoboda? Svoboda je přece otroctví!

Dnes žijeme v Evropě, kde je prosazován antidiskriminační zákon (tedy regulace, která zakazuje lidem jednat podle svých preferencí) nebo zákaz žárovek (tedy regulace, která lidem zakazuje vybírat si na trhu produkt podle vlastního uvážení). Zítra to budou kvóty na množství použitého dřeva v novostavbách (regulace, kterou prosazuje pro francouzský trh prezident Sarkozy). Čím budou regulátoři a byrokraté omezovat naši svobodu za deset let? V Evropě, která bude postavena na dokumentech jako je Lisabonská smlouva, bude postupné zničení naší svobody jen těžko zastavitelné.

Všechny státní regulace mají sklon se postupně rozrůstat a nabalovat se jedna na druhou. Jestliže vláda nemá odvahu nebo vůli deregulovat, ekonomika v konečném důsledku (a je jedno, jak dlouho to bude trvat) směřuje k centrálně plánovanému hospodářství. Každý centrálně řízený systém však musí dojít do bodu, kdy se jeho fungování stane natolik rigidním, že dále nebude schopný produkovat prakticky nic, a lidé začnou skutečně výrazně chudnout. Ekonomická výkonnost klesne na minimum, kvalita produkce bude podobně špatná, jako ve východní Evropě před rokem 1989. Centrální vláda nebude schopna zajistit vůbec nic, a celá stavba nakonec shnije stejně, jako shnil a sesypal se sovětský blok.
Mohou to být desítky let, než se federalistická centrálně řízená Evropa dostane do stejných problémů, které nakonec položily Sovětský svaz. Každý socialismus se prostě z podstaty věci jednou zhroutit musí. Než k tomu dojde, projde Evropa ničivou a šedivou érou stagnace, snížením životní úrovně a naprostou deziluzí veřejnosti. Možná, že teprve naši vnuci budou ti, kteří budou mít šanci z trosek socialistické Evropy postavit pro změnu něco fungujícího.

Nebylo by lépe si raději takovou budoucnost nezažít a Evropu do spárů eurofederalistickým socialistům nevydat?

Neomalenost, s jakou bylo přijetí Lisabonské smlouvy prosazováno, je jen mlhavým nástinem věcí, kterých se můžeme dočkat v socialistické evropské federaci. Opakování referenda v Irsku bylo trapnou hrou na právo občanů vyjádřit, kudy se má jejich země ubírat. Je zřejmé, že kdyby referendum dopadlo pro Lisabonskou smlouvu zamítavě, bylo by opakováno, dokud by se Irové konečně nerozhodli "správně". Pouze by se stupňoval nátlak a zastrašování za peníze evropských daňových poplatníků, kteří museli hradit propagační kampaň v irských médiích. Skutečnost, že v žádné jiné zemi nebyl plebiscit o Lisabonské smlouvě umožněn, je obrazem toho, jaký mají její zastánci postoj vůči občanům. Francouzi v referendu odmítli Evropskou ústavu - jak je tedy možné, že dnes francouzský prezident tak usilovně bojuje za dokument, který je pouze kosmeticky upravenou Evropskou ústavou? A jak je možné, že to prakticky nikomu nepřipadá divné? Je zřejmé, že Evropská unie již nikdy v žádné zemi referendum o tak klíčové věci, jako je Lisabonská smlouva, nepřipustí.
Málokdo si uvědomuje, že ústupky, které byly Irsku přislíbeny, jsou v podstatě podvodem. Lisabonská smlouva je krokem k postupnému ničení národních státu a tedy ke zneplatnění závazků EU vůči členským zemím. Jakékoliv sliby irským občanům mohou být, s podporou Lisabonské smlouvy, v kdykoliv v budoucnu pružně zrušeny.

Ostatně pružnost je heslem dnešní doby. Jak jinak popsat změnu názorů uvnitř ODS, tedy strany, která ještě nedávno Lisabonskou smlouvu i Euroústavu sebevědomě odmítala. Kongres ODS v dubnu 2006 zakázal všem politikům ODS předávat další kompetence České republiky na úroveň Evropské unie. Takřka všichni čelní představitelé ODS odmítali jakékoliv projevy těsnější politické integrace v rámci EU. V roce 2003 se Mirek Topolánek, společně s tehdejším předsedou britských konzervativců, podepsal pod tzv. Pražskou výzvu, která odmítala eurofederalismus a zavazovala signatáře k vypsání referenda k jakékoliv smlouvě, která by znamenala změnu uspořádání EU.

Co říká Mirek Topolánek dnes? Považuje sice, jak se vyjádřil v nedělních Otázkách Václava Moravce, Lisabonskou smlouvu za spíše špatnou, a uznává, že je pro malé členské státy do značné míry nevýhodná, ale zasazuje se o její přijetí, aby Česká republika nebyla za, jak rád říká, "trouble makery". Nezačervenal se během těchto slov ani jednou. Jak může člověk, který se chce nazývat odpovědným politikem, schvalovat smlouvu, o níž ví, že významnou měrou poškozuje suverenitu jeho státu? Nemluvě o dokolečka opakovaném, velmi falešném argumentu, že jestliže bude Česká republika dělat při schvalování Lisabonské smlouvy problémy, mohla by být potrestána a přijít o možnost mít svého zástupce v Komisi. Snad každý, kdo jen trochu sleduje dění, ví, že eurokomisař nesmí přijímat žádná doporučení ani pokyny od země, za níž byl jmenován, a už vůbec nesmí činit žádná opatření v její prospěch. Post eurokomisaře nemá pro Českou republiku žádný užitek. A jak je vidět ze směšného jednání Vladimíra Špidly, neznamená pro Českou republiku ani žádnou prestiž.

Pro další měsíce nezbývá jen doufat a věřit, že Václav Klaus vydrží Lisabonskou smlouvu neratifikovat, alespoň do té doby, než budou schopni se do věci vložit britští konzervativci, kteří mají vítězství v jarních parlamentních volbách téměř jisté. Jakákoliv zdržovací taktika je vhodná - v sázce je příliš mnoho. A není pravda, že Česká republika je poslední zemí, která Lisabonskou smlouvu neratifikovala. Kromě polského prezidenta ji totiž ještě musí schválit ostrovy Alandy poblíž finského pobřeží, které mají autonomní status, třebaže jsou formálně součástí Finska. Ozývají se hlasy, které dávají naději, že by v tamním parlamentu Lisabonská smlouva projít nemusela.

Je třeba odmítnout jakékoliv plané řeči o tom, že prezident musí ratifikovat mezinárodní smlouvu, kterou schválila vláda i obě komory parlamentu. Vůbec tomu tak není. Ratifikace mezinárodní smlouvy je něco úplně jiného, než schvalování nějakého bezvýznamného zákona. Ústava počítá s definitivním podpisem prezidenta jako s poslední pojistkou, která má zaručit, že smlouva, která poznamená fungování státu na mnoho dalších let, bude skutečně bez jediného sporného bodu. Prezident není a nesmí být strojem na podpisy, nýbrž je zvolen jako ústavní činitel s přesnými pravomocemi a povinnostmi. Jestliže nemíní spornou smlouvu ze zjevných důvodů ratifikovat, nejde o překročení jeho ústavních pravomocí, nejde o nepřípustnou vzpouru vůči všem a všemu. Naopak politici, kteří by se snažili tuto prezidentovu funkci zpochybňovat, jsou těmi, kdo v podstatě pohrdá naším politickým systémem.

Bude zajímavé sledovat, jak se během té doby budou chovat politici zde v České republice. Pokud se stále cítí být politiky samostatného, svrchovaného státu, a ne pouhými vazaly Bruselu, musí hlasitě odsuzovat jakékoliv tlaky zvenčí, jakékoliv impertinence vůči Václavu Klausovi. Jako čeští politici by se měli nestoudným nátlakem europolitiků cítit uraženi - všechny zahraniční projevy neúcty vůči hlavě státu jsou totiž projevem neúcty i vůči jim samým. Jestliže se čeští politici, ať už zleva nebo zprava (nebo ze středového vakua), nechají naverbovat do služeb zahraničních eurofederalistů proti hlavě svého státu, bude to hanebné a nízké.

I kdyby však Václav Klaus Lisabonskou smlouvu podepsal a ta nakonec vstoupila v platnost, není ještě nic ztraceno. Dokud Evropská unie nezmutuje ve skutečnou diktaturu, je stále šance. Dokud máme možnost komentovat a poukazovat na nesmyslná opatření a regulace, kterými Evropská unie zapleveluje tržní prostředí, dokud máme právo svobodně vyjadřovat názory, a v neposlední řadě dokud Evropská unie nemá svou armádu, je možné politickou cestou dosáhnout toho, že v některých zemích zvítězí v národních volbách takové strany, které budou ve významné míře zastávat svobodu jednotlivce a budou požadovat a prosazovat důkladnou revizi fungování EU, případně dosáhnou toho, že jejich státy socialistickou EU opustí.

Během příštích několika měsíců se bude jistě stupňovat mediální masáž, která se bude snažit lidem vtlouct do hlavy, že Klaus jedná v rozporu se svou pravomocí, poškozuje obraz České republiky a destabilizuje Evropskou unii. Velká část lidí se nechá propagandou zmanipulovat. Zkusme být hlasití a vyjadřujme nesouhlas s jakoukoliv sebevědomou floskulí na podporu eurofederalismu, ať už ji slyšíme nebo čteme kdekoliv kolem nás. Je to to nejmenší, co můžeme udělat. Jestliže bude Lisabonská smlouva přijata, je možné, že se několik let probudíme do Evropy, kde si už luxus nesouhlasu nebudeme moci dovolit.

(Poznámka na závěr: Záměrně jsem vynechal jakékoliv zmínky o nebezpečí Islámu v Evropě, v níž jsou to právě velké státy, kde už za nějakých 40 let bude víc muslimů než Evropanů. Je zřejmé, že jakmile se začnou muslimové v Evropě hlásit o možnost podílet se na politickém soupeření, a začnou prosazovat své barbarské právo Šarka demokratickou cestou, bude federalistická Evropa daleko náchylnější takovému tlaku podlehnout, než pokud by se každý členský stát směl vypořádat s touto hrozbou sám a hlavně v dostatečném předstihu, například vhodnou imigrační politikou. Ale o tom zase někdy příště.)



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 8592 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA