Leszek Kołakowski (*23. 10. 1927 - +17. 7. 2009)

Josef Mlejnek

Leszek Kołakowski (*23. 10. 1927 - +17. 7. 2009)

Polský myslitel Leszek Kołakowski se narodil 23. října 1927 v Radomi. Po válce studoval filozofii na Lodžské a Varšavské univerzitě - zde také přednášel. Po březnových událostech roku 1968 odešel do emigrace. Zpočátku žil v Paříži, natrvalo se usadil ve Velké Britanii. Přednášel na řadě amerických universit (Yale, Berkeley, Chicago), ale jeho „bází“ byla univerzita v Oxfordu, jejímž byl profesorem. V Oxfordu také minulý pátek zemřel. Vedle knih Kultura a fetiše nebo Přítomnost mýtu jsou jeho stěžejním dílem trojsvazkové Hlavní směry marxismu (1976-1978). V posledních letech publikoval texty určené široké veřejnosti - popularizující, ne však zjednodušující. Malé úvahy o velkých věcech (původně rozhlasové promluvy, česky 2004)a sérii Na co se nás ptají velcí filozofové. A také knihy Může být ďábel spasen? nebo Jestliže Bůh není…



Krom zmíněných Malých úvah česky vyšlo: Nebeklíč, Rozhovory s ďáblem (v jednom svazku vydal oba tituly Odeon v roce 1969), Metafyzický horor (Mladá fronta 1999).

Čtenářům Virtually si dovolím Leszka Kołakowského připomenout vlastním textem z MFD z února roku 2000 a o víkendu překladem jedné z jeho kratších přednášek. (jfm)

***



Čert nikdy nespí, ale Bůh také ne



Když se tento týden spolu sešli český a polský prezident, konstatovali, že vzájemné vztahy jsou vynikající, až na kulturní styky, které prý bývaly intenzivnější. K tomu mohu hned uvést jednu asociaci. Před časem navštívil polský filozof Leszek Kołakowski, emeritní profesor Oxfordské univerzity (a několika dalších), zasedání Fóra 2000, jež na Pražském hradě pořádal Václav Havel. Vystoupení Kołakowského zůstalo prakticky nepovšimnuto, ani ho nikdo nevyfotografoval. Média se soustředila především na »myslitelku« Hillary Clintonovou a jiné téměř pouťové atrakce. Kdo by si také všímal mírně nahrblého kulhajícího sedmdesátníka, který nehlásá žádné spektakulárně postmoderní objevy, ale doporučuje návrat k rozumovému poznání a střízlivému hodnocení skutečnosti?



Ten nezájem o Kołakowského trochu připomněl jedno chasidské podobenství z Haliče: otec se synem rozmlouvá o cestách, jakými se syn může v budoucnosti ubírat. U škarpy podél jedné z nich sedí slepý žebrák, po té druhé přijíždí na koni ometálovaný oficír. Budeš-li horlivě studovat boží Tóru, může se stát, že jednou nabudeš u lidí stejné vážnosti jako tento moudrý stařec, říká otec, ukazuje prstem na žebráka. A nebo půjdeš cestou světské slávy a dočkáš se stejného opovržení jako tahle libová osoba… Leszek Kołakowski je u nás přitom znám už od šedesátých let hlavně díky své knize biblických apokryfů Nebeklíč, kterou později doplnily Rozhovory s ďáblem. Nebeklíč tu mohl bez větších obtíží vyjít především pro svůj »antiklerikální náboj«. V mládí, které v autorově případě spadá do první poloviny padesátých let, byl Kołakowski sice militantním marxistou, ale ze »tří zdrojů a tří součástí« si naštěstí největší díl naučení odnesl od (těch inteligentnějších) francouzských osvícenců, u nichž zůstalo myšlenkové dědictví Západu dotčeno nejméně. Snad i z tohoto důvodu si Kołakowski své procitání z dogmatického spánku odbyl už při polských událostech roku 1956, zatímco našim revizionistům úchylná »sama podstata« nejrevolučnějšího učení nedošla patrně nikdy. Zčásti i proto je škoda, že se dosud neobjevil český překlad Kołakowského stěžejního díla Hlavní směry marxismu; vyšly anglicky, německy, francouzsky (kromě posledního dílu týkajícího se právě Francie) - a posléze také polsky v jeho vlasti. Mohl by to být významný příspěvek k zásadnějšímu přehodnocení myšlenkových kořenů totalitní epochy, jehož kritika u nás bohužel zatím nepřekročila rámec běžné antikomunistické či humanistické rétoriky. Kniha Metafyzický horor, již minulý rok vydalo nakladatelství Mladá fronta, je tak vůbec prvním vpravdě filozofickým dílem tohoto autora, které se objevilo česky. Polský myslitel v něm nejen zdůrazňuje nevyhladitelnost metafyziky z dějin lidského myšlení, přes veškeré její upozaďování, ale Kolakowského výklad jako by shrnoval celou velikost a bídu této nesnadné vědy, která mnohým stále ještě splývá se spiritistickým strašením. Je vědou o božských věcech, ale zároveň je vědou lidskou, říká o ní Jacques Maritain. Že Kołakowski absolutizuje noetickou, poznávací nedostatečnost člověka? Je nejspíš nepoměrně lépe ponechat něco v nedostupném „noumenálním“ příbytku, než si tuto nedostupnost nepřipouštět a pyšně a hloupě si z neuchopitelného udělat projekční plátno svých pokleslých přání nebo generální libovůle zasvěceného předvoje lidstva. Vůbec je v této souvislosti velice zajímavé, jakými cestami se ubíral vztah polského myslitele k Absolutnu. Zpočátku byla sympatie Kolakowského jednoznačně na straně vzbouřeného anděla, který lidem dokázal namluvit, že je něco jako Prometheus nr.2. Později ďábel coby invenční švihák pije při rozhovorech s Bohem whisky, zatímco trochu ošuntělý Bůh zůstává při nezajímavé minerálce ctností. Ale v jednom ze svých politických esejů z poslední doby Kołakowski říká, že ďábel nikdy nespí. Útěchou nám právě na konci druhého tisíciletí budiž, že jedním dechem dodává: Ale Bůh také ne.

Josef Mlejnek