Mnoho mediálního povyku pro nic

Josef Mlejnek

„Hra“ o Mandlové je omylem Divadla na Vinohradech


Divadlo na Vinohradech zahájilo v roce 1907 svoji činnost nastudováním hry Jaroslava Vrchlického Godiva, jejíž hrdinka proslula tím, že projela městem na koni oděna pouze svými dlouhými rusými vlasy. Do dalšího století své existence vykročilo dramatizací původně filmového scénáře Mileny Jelínkové ze života divy českého předválečného a protektorátního filmu Adina. Režie se ujal současný umělecký šéf tamní scény Martin Stropnický, postavě Adiny Mandlové se pokusila vtisknout podobu jeho životní partnerka Veronika Žilková j.h.

Kaleidoskop ze života herečky od vzpurného dětství po návrat do vlasti s manželovou urnou krátce před smrtí v roce 1991 se v podstatě drží chronologie vzpomínkové knihy Dneska už se tomu směju. Život umělecké a podnikatelské „smetánky“ první republiky, okázalý a promiskuitní, tíseň protektorátního korsetu a náhubků, pováleční běsi, atd., do toho vstupy z exilového sídla na Maltě, s mořem a skalním útesem v pozadí, kde Mandlová žila se svým mužem. Při troše zručnosti by to mohlo vydat na průměrný revuální pořad. Autorka i režisér však měli vyšší ambici: jejich inscenace chce být nejspíš vnímána jako soud. Nejde však při něm o „důkazní řízení“, že si padlý anděl dokázal přes všechny osobní poklesky a selhání uchovat vnitřní integritu, ale většinou se vesměs poukazuje na to, že ti ostatní byli ještě horší. Ztělesněním toho „ještě horšího“ je kolaborující producent a později partajní šíbr Josef (jednorozměrný Martin Zahálka), který je na vlně za všech režimů. V závěru při scéně z Letné z listopadu 1989 na reprodukovanou výzvu Václava Malého k modlitbě teatrálně padá jako jeden z prvních na kolena. Veronika Žilková při vší snaze věrohodně přenést alespoň základní charakteristické rysy své postavy až nutkavě připomíná jinou z českých předválečných filmových hvězd - Věru Ferbasovou. Jejím replikám v tónině a stylu přerostlého dívčího fracka zoufale chybí snad až na úvodní hádku s matkou nezbytný pel nevinnosti. A z proslulých i méně známých peprných výroků Mandlové na nás dýchne jen protivná ordinérnost na pokraji vulgárnosti a křeč. Prvního životního i uměleckého partnera „Titinky“ Mandlové Huga Haase bychom z pojednání Ladislava Freje uhadovali jen těžko – naštěstí je hned při vstupu explicitně uveden jménem. Ostatní postavy mají spíše štěstí, že nejsou tak notoricky známé. K těm věrohodnějším lze přičíst Alexe (Pavel Rímský) a především Vladimíra Šmerala (Jiří Dvořák).

Závěr je čistě placatá elitářská moralita. Dříve než z letadla vystoupí herečka ve smutku s urnou, vypotácí se z něho – ke všemu anachronicky - opilý hokejista vracející se z Nagana 98, opojený skákající dav skanduje Kdo neskáče, není Čech! a umělý vichr duje do prázdných igelitek, které se ženou scénou. Takže navíc také soud nad „tímto národem“. Zlatí hoši z Nagana v tom jsou samozřejmě nevinně, jejich fandové rovněž. Není spíš prázdnou igelitkou celá řada filmů, v nichž Adina Mandlová hrála? Až na dva tři, troufám si tvrdit, skoro všechny. A co si myslet o celé vinohradské inscenaci? Mnoho mediálního povyku pro nic. Vrchlického Godivu jsem před sto lety na Vinohradech z pochopitelných důvodů neviděl, ale šlo patrně o nepoměrně šťastnější vykročení…

Divadlo Na Vinohradech – Milena Jelínková: Adina. Režie Martin Stropnický. Scéna Šimon Caban. Kostýmy Simona Rybáková. Hudba Petr Malásek. Psáno ze světové premiéry 23.11. 2007 i světové první reprízy (oficiální premiéra) 30.11. 2007. Délka představení cca 150 minut.

Hodnocení 20%

Text vyšel 5. prosince ve zkrácené verzi v MfDNES

Josef Mlejnek