Volba zní: zda Lisabon, či Moskva
Mirek Topolánek
20.11.2008, MF DNES
Často bývám dotazován na osud Lisabonské smlouvy. Bude ratifikována? Jaký je postoj ODS? Neškodí tato dohoda českým národním zájmům? Odpovědi na tyto otázky vypovídají hodně o míře odpovědnosti, prozíravosti a také zapomnětlivosti v české politice.
Stále opakuji, že jsem Lisabonskou smlouvu podepsal a svůj podpis nestáhnu. Věřím, že se podaří prosadit její ratifikaci. Mezi členy ODS budí tato smlouva rozporuplné reakce, ale nejde o nic nového. Tak je to s přístupem k Evropské unii od samého počátku. Na rozdíl od jiných stran ODS nepřijímá EU nekriticky, ale pečlivě váží přínosy a náklady.
Začal to kdysi již Václav Klaus
Podpis Lisabonské smlouvy (k níž mám ostatně velké výhrady) je logickým pokračováním procesu, který začal Václav Klaus, když podal přihlášku do Unie. Tehdy šlo od českého premiéra o jasně pragmatické rozhodnutí. Kritizujeme řadu politik EU, ale je lepší v ní být než stát mimo. Přínosy spojené s fungováním v tomto civilizačním prostoru převyšují náklady.
Václav Klaus musel učinit stejné rozhodnutí jako já u Lisabonské smlouvy, když podepisoval s EU asociační dohodu. Tehdy šlo o náklady ekonomické. Zatímco český trh se touto dohodou otevřel pro členy EU zcela, vůči českému exportu přetrvávala ze strany členů Unie řada restrikcí. Přes tuto diskriminaci se nám Klausovo rozhodnutí celkově vyplatilo. U Lisabonské smlouvy jde spíše o náklady politické.
Zvyšuje totiž váhu velkých zemí, což zejména členům ODS (nikoli už tak jejím voličům) vadí. Vadí to i mně. Ale jaká je alternativa?
Evropská unie je prostorem pravidel. Pravidel, s nimiž nemusíme vždy souhlasit, ale která tomuto prostoru po staletích nestability a bojů dávají pevný řád a jistotu. Evropská unie je stejně jako NATO pevným konstitučním prvkem euroatlantického prostoru a je i pevnou součástí naší polistopadové zahraniční politiky. Je, nebo by spíš mohla být hrází velmocenským ambicím Moskvy.
A je daleko lepší, kdybych měl reagovat na slova prezidenta Klause, políbit se s německou kancléřkou než se objímat s ruským Medvědem.
Lisabonská smlouva byla přijata po dlouhé a obtížné debatě, jíž jsme se aktivně účastnili a v níž jsme projevili jak schopnost bránit některým závěrům, tak aktivně spolu s ostatními prosazovat své zájmy a nakonec přispět ke konečnému konsenzu. Výsledek samozřejmě plně neuspokojuje nikoho, byť každý má ke kritice jiný důvod. Ale představa, že můžeme vyhrát v Bruselu 10:0, je naprosto nerealistická. Neplatí to ani pro Německo, Francii, či Velkou Británii. Je jasné, že při počtu 27 zemí každá z nich častěji spíše prohraje než vyhraje. Nikdy to nebude jinak a jedinou cestou, jak se tomu vyhnout, je Unii opustit. To vše říkám pro voliče jiných stran, kteří jsou proti Lisabonské smlouvě. Protože osmdesáti procentům voličů ODS smlouva nijak zvlášť nevadí. Kdyby někdo chtěl vzít vystoupení z EU vážně, tak teprve Lisabonská smlouva dává tuto možnost. A i díky naší maximální snaze a díky našemu tlaku také konečně umožňuje přesun kompetencí nejen zdola nahoru, ale také z Unie zpět na národní státy.
Moskva čeká Škodí tedy Lisabonská smlouva českým národním zájmům? Kdo odpoví ano, musí po A říci také B: V takovém případě je třeba vystoupit z Unie.
Od počátku, kdy Václav Klaus jménem vlády podával přihlášku, přece víme, že za příslušnost k civilizačnímu prostoru jménem Evropská unie budeme platit ztrátou části své suverenity. Oplátkou získáváme přístup na společný volný trh a členství ve společenství, které je prostorem svobody, bezpečí a prosperity. Evropská unie také díky své síle dokáže jednat minimálně jako rovný s rovným s Ruskem.
Nebo bychom si raději s Moskvou povídali na téma energetické bezpečnosti sami?
Lisabonská smlouva nepředstavuje přesně to, co bych si přál. Ale stejně jako Václav Klaus nestáhl svůj podpis pod asociační dohodou, ačkoli ji často kritizoval, trvám i já na Lisabonské smlouvě. Jistě, nakonec ji můžeme ze své vůle odmítnout. Ale ta volba není Lisabon, nebo nic. Skutečný výběr je Lisabon, nebo Moskva.
Nevěřím, že v zemi, kterou poslední ruský okupant opustil v červnu 1991, v zemi která se před 19 lety zbavila promoskevského komunistického režimu, v zemi, která je svobodná a relativně bohatá, nemá většina z nás v této otázce zcela jasno.
