Postupim, Němci a my

Emanuel Mandler

Čekal jsem v restauraci Na Kahánku na pana Machálka a sledoval jsem proudy lidí, které sem směřovaly. Ještě nikdy jsem takové množství hostů nezažil, zdálo se, že co chvíli bude „Kahánek“ přeplněný. Nevěděl jsem, čím to je, a také jsem se to nikdy nedozvěděl; to se tak někdy něco stane, a lidé ani nevědí proč.

Nečekal jsem, že by ty davy lidí mohly pana Machálka zajímat, ale mýlil jsem se. Přišel, sedl si, podíval se na celé to množství a řekl, vida, ti všichni, aniž o tom většina ví, přišli na dnešní výročí. – To mne překvapilo, jaképak výročí, zeptal jsem se. – Pana Machálka má nevědomost neudivila, jistě, řekl, jak bychom my, prostí lidé měli vědět nejen, kdy zemřel Jan Žižka (takovou hloupou otázku jsem dostal při zkoušce), ale znát i data důležitých mezinárodních konferencí. Ta, které tu dnes vzpomínáme, se konala od 17. července do 2. srpna 1945. Máme o ní potřebné a podle mého názoru velmi objektivní informace v knize „Milana Churaně Postupim a Československo“, ale obávám se že tyto informace zajímají jen malé množství našich spoluobčanů. Jak to v takových případech bývá, lidé si uchovají v paměti jen to, co se dozvědí z médií. Z médií se o postupimské konferenci dovídali, že vítězné velmoci Československu nařídily, aby „odsunulo“ Němce ze svého území. Tento blud (velmoci Československu odsun nenařídily, pouze ho schválily) je dodnes jednou z překážek k demokratické diskusi o odsunu Němců. Pražská vláda tvrdila a tvrdí, že sudetští Němci byli z příkazu velmocí vyhnáni „za trest“, protože chtěli ve třicátých letech ke svým do Německa (a prosadili svou vůli). V Německu pohříchu vládl Hitler.

– Slova mého přítele mě velmi udivila, a snažil jsem se tvářit a hovořit tak, jako bych byl s celou věcí seznámen. Nepodařilo se mi to. Pouze jsem panu Machálkovi vytkl, že hovoří, jako bychom Němce odsunuli sami, o své vůli – Pan Machálek zkřivil tvář do pitvorného úsměvu a řekl, že ovšem, nejen jsme vyhnali Němce o své vůli, ale také naše exilové odbojové orgány, zejména Edvard Beneš, učinily co jen mohly, aby přesvědčily velmoci o tom, že z hlediska mírového soužití ve střední Evropě je vyhnání Němců nezbytné. Domácí obyvatelstvo příliš přesvědčovat nemusely. Pokud jde o velmoci, čekaly, že se o vyhnání Němců dohodnou s Čechy po válce. Výjimkou byl Sovětský svaz který Československu s vyhnáním Němců vydatně pomáhal ještě dřív, než se sešla konference vítězných mocností. A potom taky. – Oponoval jsem (dá-li se to tak říci), že i tak přece Československo samo by nemohlo dosáhnout toho, aby Němci odešli a nechali tu veškerý majetek, včetně hrnců, ložního prádla a dalších věcí denní potřeby. – No, zněla odpověď, oni si směli vzít s sebou do dobytčáků, které je převážely, někde 50 kilo, jinde i 60 kilo majetku; nevím, jak by se vám s takovou zátěží cestovalo do nového bydliště, zvláště kdybyste věděl, že žádné nové bydliště nemáte.

Z toho hlediska je postupimská dohoda zvláště zajímavá. Doporučuji, abyste si přečetl část III jejího protokolu, která se týká německých reparací. Zjistíte, že se týká zejména „provozního průmyslového zařízení, především hutního, chemického a strojírenského průmyslu“. Nikde není ani slova o bytech, obytných domech, nábytku, o dobytku a o běžných životních potřebách už teprve ne. – Chvíli jsem lapal po dechu a pak jsem poznamenal, že když to všechno zůstalo, tak, tak… – Ovšem, vždyť to v dějinách nebylo poprvé, řekl se zničující jistotou můj přítel a dodal, že určitě také ne naposled. – Poněkud nejapně jsem řekl, že jsme toho tedy jako národ hodně získali. – Pan Machálek se rozčilil. Co šlo po Němcích rozkrást, to se rozkradlo a velká, hodně velká část ostatního bylo zplundrováno, tisíce obcí bylo doslova zadupáno do země. To jsme získali výměnou za to, že jsme s Němci vyhnali i jejich děti – muselo jich být něco mezi milionem a půldruhým milionem. Proč jsme vyháněli německé děti? Protože byly německé.

– Trvalo mi dost dlouho, než jsem se vzpamatoval. Tentokrát jsem dokázal odporovat a řekl jsem, že sudetští Němci nám rozbili v roce 1938 republiku a nemohou se tedy divit tomu, že to tak dopadlo. – Pan Machálek si ale nemyslel že by ten milion až půldruhého milionu dětí a mladistvých, z nichž velké množství bylo ještě v roce 1938 na houbách, měl být potrestán za Mnichov. Ostatně, vidíte, pokračoval, hovořili jsme jen o malé části z programu postupimské dohody. Jistě se shodneme, že by to bylo dlouhé povídání, probírat celou její agendu. Nás a sudetských Němců se týkal článek XII jejího protokolu. Je nepochybné, že postupimská konference ukončila definitivně druhou světovou válku, i když ne vždy k prospěchu Evropy.

Drtivá většina našich spoluobčanů se domnívá, že článek XII postupimského protokolu napomohl řádnému rozvoji československé demokracie. Já si to nemyslím. Kdybychom dnes měli sudetské Němce v republice, byly by s tím velké problémy. Ale bydleli by tam, kde odjakživa sídlili a kde je dnes namnoze pustina. Možná, že by neexistovalo ledacos z toho, co je součástí našeho společenského života, ale některé nepříjemnosti by ubyly.
Každá revoluce (a vyhnání Němců byla pořádná revoluce), zanechává silnou stopu ve organizaci společnosti i v jejím myšlenkovém vybavení. Vyhnání Němců pomohlo komunistům v získání samovlády ve státě a posílilo nedobré vlastnosti české společnosti. Kupříkladu všeobecné přesvědčení, že stát je tu od toho, aby vyživoval své občany a že si z tohoto majetku obce může kdokoli zadarmo vzít, co chce; dále domnění, že k demokracii stačí politické strany a společenské organizace jsou něčím navíc, že na rozdíl od Američanů jsou Rusové skvělí tvorové (viz debaty o radaru). Mohl bych pokračovat
O nic horší ale není vytvoření celonárodní jednoty obhajující vyhnání, vzniklé působením ideje, že údajně pozitivní a nezbytné vyhnání Němců přispělo k dnešní stabilní situaci republiky. Vytvořila se zvláštní neměnnost: naše (česká) strana se například rozhodla odmítnout se sudetoněmeckými funkcionáři jakoukoli komunikaci a toto rozhodnutí stoprocentně dodržuje. To vede u nás mimo jiné k tomu, že se o vyhnání Němců bojíme mluvit – je to de facto tabu.

– Řekl jsem, že tedy by bylo nejlépe, kdybychom o tom přestali mluvit – ještě nás někdo uslyší.

– Pan Machálek se poprvé pořádně zasmál a odpověděl, že už toho napovídal dost.
.