Vyčerpání ropy nehrozí

Luboš Zálom

Rostoucí cena ropy je stále vděčným tématem novinových článků. Publicisté a komentátoři předpovídají ekonomickou pohromu a varují, že z raketového růstu ceny ropy vyplývá, že civilizace již dosáhla, nebo v blízké době dosáhne, tzv. ropného zlomu - obávaného bodu, od něhož se bude produkce ropy již jen snižovat, až nakonec bude i její poslední kapka z posledního naleziště vytěžena (a prodána za astronomicky vysokou částku) a celosvětová ekonomika, jak ji známe, se zastaví, a vrátí se do předindustriálního období. Na celém světě nastane nepředstavitelná ekonomická krize a všeobecná bída.

Pokusy údajnou katastrofu oddálit pomocí kvót, cenových regulací a podpory alternativních zdrojů, přestože jsou médii i politiky vychvalovány jako prospěšné a nezbytné, jsou ve skutečnosti zoufalé a přinesou více škody než užitku.

To nejzásadnější, co se věrozvěstové ropného zlomu neobtěžují pochopit, je však samotná podstata pojmu zdroj. Hmota, která se nachází v zemské kůře, není automaticky zdrojem. Tím se stává až ve chvíli, kdy je pro člověka ekonomicky využitelná. Člověk sám zdroje vytváří svou tvořivostí a rozumem. Dřevo nebylo přírodním zdrojem do chvíle, kdy člověk objevil možnost využívat je k výrobě nástrojů a stavbě příbytků. Ropa byla do vynálezu spalovacích motorů v podstatě bezcennou černou tekutinou. Je zřejmé, že jakmile přijde éra jiných druhů pohonu, může se ropa opět takovou bezcennou tekutinou stát. Nikdo nedokáže předvídat, jaké vynálezy a technologická řešení přijdou v blízké či daleké budoucnosti, stejně jako nikdo v historii nemohl s určitostí předvídat vynález spalovacího motoru. A pokud takové vynálezy někdo předvídal, byl označován za pouhého snílka a fantastu - stejně jak jsou dnes nazýváni ti, kteří předvídají blízkou dostupnost efektivního a levného vodíkového pohonu.

Jak napsal ekonom Julian Simon ve své knize Největší bohatství (The Ultimate Resource), tvořivý člověk bude vždy vytvářet další a další zdroje, a jiné zdroje učiní bezcenné a zbytečné - stejně jako z bezcenných kamenů a kusů skály vytvořil zdroje tím, že se je naučil využívat ke svému pohodlí, blahobytu a dalšímu rozvoji. A protože potenciál lidského rozumu je nevyčerpatelný a neomezený, a lidé mohou neomezeně tvořit a myslet (jestliže není jejich svoboda omezována), jsou i přírodní a surovinové zdroje naší planety (a proč se v této úvaze vlastně omezovat pouze na naši planetu?) neomezené.

Druhým zásadním omylem ekonomů, politiků a publicistů, kteří varují před vyčerpáním ropy, je, že ve své domýšlivosti odmítají uznat, že vlastně nikdo na světě neví, kolik ropy se v zemské kůře nachází.

Je několik důvodů, proč nelze odpovědně předvídat budoucí spotřebu nějakého zdroje a tedy poznat, za kolik let bude tento zdroj vyčerpán. Jedním z těchto důvodů, který je neustále přehlížen, je skutečnost, že jediná veličina, se kterou je možné počítat, jsou pouze prověřené zásoby daného zdroje, například ropy. Skutečné množství ropy v zemské kůře je však jistě mnohem větší, a její velká část zatím nebyla nalezena. Nikdo nemůže vědět, jaká naleziště budou v příštích letech objevena, a o kolik miliard barelů se prověřené zásoby ropy zvýší. Například před několika měsíci bylo u břehů Brazílie objeveno největší naleziště ropy za posledních třicet let. Podle odhadů může obsahovat až 30 miliard barelů, což je více než současné prověřené zásoby Spojených států, a bylo by tak třetím největším nalezištěm na světě.

Nelze předvídat, kolik podobných nalezišť ještě objeveno nebylo, a kdy k jejich objevu dojde. Ekonomové varující před ropným zlomem však mají věc jednoduchou: stačí jim pouze posunout rok vyčerpání zdroje o několik let do budoucnosti a bezostyšně strašit dál. Stačí si vzpomenout na notoricky známou blamáž Římského klubu a zprávy Limity růstu (1972), připravenou vědci z Michiganského technologického institutu, která s pomocí nejmodernější tehdejší techniky předpověděla vyčerpání zdrojů do dvou desetiletí. V roce 1991 musel Římský klub své závěry přehodnotit, protože se ukázalo, že zdrojů surovin je naopak více, než tomu bylo před dvaceti lety. Tři autoři této publikace však nelenili, a připravili přepracované vydání, ve kterém dobu vyčerpání nalezišť surovin pouze posunuli o několik desetiletí dopředu. Je s podivem, že někdo může stejným způsobem varovat dnes před vyčerpáním ropy a ani se přitom nezačervenat studem.

Co ovlivňuje spotřebu zdrojů a tím i objem jejich prověřených zásob jsou i využitelné substituty - dostupné suroviny, kterými lze zdroj nahradit. Co se týče ropy, potažmo benzínu, lidstvo už je schopné její využívání nahradit jinými typy pohonů. Například motory poháněné vodíkem už jsou dnes skutečností, a dříve nebo později se jejich využívání stane natolik rozšířeným, že mohou závislost na ropě z velké části odstranit.

V současné době, bez ohledu na to, co tvrdí média a politici, není zatím potřeba pokládat substituty za něco, co nás dnes zachrání od vyčerpání ropy a na co bychom byli v současné době odkázáni. Ukazatelem, podle kterého je toto možné tvrdit, je cenový systém.

Zatímco vodíkové pohony jsou momentálně ještě příliš drahé a ne příliš efektivní (nehledě na problémy s výstavbou a provozem čerpacích stanic a další technické problémy), a bioethanol se do benzínu přidává pouze z příkazu státu, benzín je stále tou levnější variantou, i přesto, že jeho cena roste. Ropy je stále dostatek, a je relativně levná, ve srovnání se substituty. Cenový systém jasně ukazuje, co je pro spotřebitele efektivnější. V čistě tržním prostředí by se dnes svobodně se rozhodující firmy a jednotlivci patrně neuchylovali k používání biopaliv, protože je to příliš drahé - pokud by bylo využívání biolihu a bionafty skutečně výhodné, už dávno by výrobci i spotřebitelé této možnosti využili i bez státních pobídek

Ve chvíli, kdy by cena ropy vystoupala příliš vysoko, bude to znamenat růst poptávky po alternativách. Jestliže vodíkový pohon nebude pouze drahým technologickým luxusem bez valného praktického dopadu, ale stane se zajímavým pro stále větší část spotřebitelů, bude to motivace pro hledání technických řešení, které učiní vodíkový pohon efektivnějším, a pro hledání podnikatelských řešení, které jej učiní dostupnějším. Společnosti, které se výzkumům vodíkového pohonu a jeho uvádění do praxe věnují, budou bedlivě sledovat vývoj trhu, a vyšplhání cen ropy na extrémně vysokou úroveň bude pro ně impulsem k pronikání na trh. Jakmile bude rostoucí poptávka po alternativním pohonu uspokojována a začne pozvolna klesat její tržní cena. To, co je dnes luxusem, se stane běžnou záležitostí. A stejným způsobem, jak bude alternativní pohon tvořit stále větší a větší podíl na trhu, bude klesat cena ropy.

Podobně se svobodný cenový systém projevuje motivací k hledání a čerpání dalších nalezišť zdrojů. Těžba některých ložisek může být při určité ceně ropy příliš nákladná a nerentabilní. Růst ceny ropy způsobí, že těžba z hůře dostupného naleziště přestane být pro těžební společnosti nevýhodná, a zvýšená těžba postupně způsobí opětovný pokles ceny na přijatelnější úroveň, i při růstu spotřeby.

Systém tržních cen je úžasným nástrojem, který zaručuje naprostou efektivitu. Vždy je jasné, co produkovat, pro koho a za jakou cenu. Platí to o všech statcích, včetně surovinových zdrojů. Jakmile je však do tvorby tržních cen zasahováno vládními regulacemi (spotřební a prodejní daně, subvence a dotace na substituty, cenové moratorium, přídělové systémy atd.) dojde do větší či menší míry k vykolejení celého systému. Ceny jsou vychýleny z bodu, kde by se nacházely při absenci státních regulací, a všichni zúčastnění dostávají nepřesné informace.

Američtí poslanci například přijali legislativu, která si klade za cíl kontrolovat a určovat cenu pohonných hmot u majitelů soukromých čerpacích stanic. Jakákoliv podobná regulace by však způsobila nepřiměřeně vysokou spotřebu, dlouhé fronty a skutečný nedostatek benzínu, přičemž cena by zůstala na nižší úrovni, než by byla jeho skutečná tržní hodnota. Pokud by takovou legislativu přijala většina států a setrvala by při ní dlouhou dobu, můžeme se skutečně přiblížit vyčerpání současných využívaných zdrojů ropy - spotřeba bude vysoká, ale nízké ceny nedovolí hledat další ložiska nebo rozvíjet alternativní technologie.

Ani regulace spotřeby, ať už prostřednictvím spotřební daně nebo přídělových systémů, nepřinese takový efekt, jaký si etatističtí zastánci vládních regulací vysnili. Neposkytne čas k vývoji a zlepšení nových druhů pohonu. Pouze prodlouží dobu, po kterou bude muset lidstvo čekat, než tyto technologické zázraky budou všeobecně dostupné. Jestliže stát svými regulacemi sníží spotřebu, poptávka po alternativních zdrojích nepřijde - protože tyto budou stále ještě velmi drahé, a stále se na trhu bude nacházet dostatečné množství ropy ve formě rezerv, třebaže je stát zakáže používat. Jediné, co regulace spotřeby ropy může přinést, je markantní pokles životní úrovně všech lidí.

Vláda by si neměla osobovat právo zasahovat do tržního procesu a lidé by neměli důvěřovat věhlasným autoritám, kteří s varovně zdviženým prstem kázají o vyčerpání ropy. Pokud by vlády skutečně chtěly pro trh s ropou a pohonnými hmotami udělat něco prospěšného, měla by to být jeho naprostá deregulace - především osvobození občanů a firem od spotřebních daní a ukončení podpory neefektivního používání biolihu (která navíc způsobuje hrozbu hladomorů v rozvojových zemích a vyhání ceny potravin do závratných výšek). To nejlepší, co může vláda dělat, je chovat se podle zásady laissez-faire, laissez-passer - nechat být, nechat volně působit.

Růst ceny pohonných hmot, hnaný nahoru zvyšující se spotřebou, není v principu ničím negativním. Svobodná cena a tržní mechanismy zajistí efektivní využívání ropy těžené z dnešních a budoucích nalezišť, a dříve či později přinese na trh i nové alternativní zdroje energie. Pokud někdy lidstvo postihne skutečný nedostatek přírodních zdrojů, stane se tak v důsledku nesmyslných státních regulací, které jediné mohou lidem zabránit využívat celý potenciál tvořivého rozumu.