Bez radikálního řezu to nepůjde

Dušan Šrámek

Revue Politika

Janotův balíček pod drobnohledem


Legislativní opatření ke snížení schodku veřejných financí si mohou připsat trojí úspěch. Tím ale veškerá pozitiva končí.

Záchranné lano státním financím

Chromá herka veřejných financí se za pochvalného mručení dokodrcala opět o kus dál. Poté, co ministři Fischerovy vlády - a následně i poslanci i senátoři - schválili řadu legislativních opatření ke snížení schodku veřejných financí, nestojí nic v cestě ani schválení rozpočtu na příští rok. Pokud by k přijetí opatření nedošlo, deficit státního rozpočtu ve výši dvou set třiceti miliard korun by nás katapultoval ke schodku okolo sedmi procent HDP, což je více než dvojnásobek stanovený maastrichtskými kritérii. Je nasnadě, co by to znamenalo pro vývoj českého veřejného dluhu a především jaký signál by to vyslalo mezinárodním ratingovým agenturám. Už tak úroky ze státního dluhu budou z rozpočtového koláče příští rok ukrajovat osmdesát miliard (do dvou let by úroky měly překročit pomyslnou stovku).

Sražení dluhu na sto šedesát čtyři miliardy, tedy deficit ve výši 5,3 % HDP, je nepochybně úspěchem. Stejně tak je možné s povděkem kvitovat, že dohodnutá opatření nastartovala reálnou možnost přijetí rozpočtu na příští rok, čímž jsme se vyhnuli rozpočtovému provizoriu. Ještě před nedávnem to s ohledem na totální rozhádanost politické scény bylo nepředstavitelné. Do třetice je úspěchem sama skutečnost, že politici jsou schopni se vůbec tváří v tvář skutečně závažným celospolečenským problémům dohodnout. Tím ale veškerá pozitiva končí.

Prvním úskalím je již samotné adjektivum, kterým je „soubor opatření" nazýván. George Orwell by to ocenil: nazývat takzvaný Janotův balíček „úsporným" si nezadá ani s newspeakovým klišé „pravda - lež" či „láska - nenávist". Všechny úspěšné reformy veřejných financí se vždy odehrávaly v následujících mantinelech - třetina na straně příjmů, dvě třetiny na straně výdajů. Tak proběhla reforma například ve Švédsku či v Nizozemí. Podobnou reformu navrhoval i expertní tým bývalého ministra financí Bohuslava Sobotky pod vedením ekonoma Pavla Kohouta, přestože tehdy vládnoucí ČSSD v praxi prosadila reformu zcela opačnou. S trochou nadsázky by se daly podobné parametry vysledovat i v Topolánkově „batohu".

U Janotova balíčku je tomu naopak. Z necelých sedmdesáti miliard, které mají snížit schodek státního rozpočtu na příští rok, jde na úspory jen necelých dvacet miliard; zbytek nám vytáhnou z kapes vyšší daně, především zvýšení DPH a spotřebních daní a faktické zvýšení sociálního pojištění.

Samo zvýšení nižší sazby DPH by nebylo až tak negativní, pokud by bylo provázeno zároveň snížením základní sazby, a to i za cenu vyššího daňového inkasa v případě radikálnějšího zvýšení snížené sazby. Slovenský příklad ukazuje, že nastavení jednotné sazby DPH i poměrně vysoko může sice znamenat krátkodobé cenové turbulence u sociálně citlivých položek, ve střednědobém horizontu však toto opatření žádné zchudnutí slovenských občanů nepřineslo.

Zvýšení spotřebních daní na alkohol a tabákové výrobky může mít nižší efekt než předpokládaný, protože v době hospodářské krize dochází k omezování spotřeby. Problematické je rovněž, i přes relativně nízké ceny pohonných hmot, zvýšení spotřební daně na naftu a benzín. Dohromady by zvýšení daní mělo přinést do státního rozpočtu okolo třiceti miliard korun.

Rovná daň vydržela, ale...

Na oltář snížení deficitu byly obětovány i některé již schválené návrhy na snížení sociálního pojištění. Kvůli škrtům v rámci vládního „úsporného" balíčku přijdou firmy o slevy na pojistném a kvůli zvednutí stropů na sociální a zdravotní pojištění budou muset státu odvádět o polovinu více za své nejlépe placené zaměstnance. Přitom jen díky slevě na sociálním pojištění měly firmy letos ušetřit až osmnáct miliard korun. Firmám se prodraží i zaměstnávání manažerů a odborníků, protože se posouvá hranice příjmu, z něhož už se nemusí odvádět sociální a zdravotní pojištění. Dosud za každého pracovníka s platem nad 94 tisíc měsíčně odváděly na pojištění maximálně 32 tisíc. Nově se hranice posunula k platu 145 tisíc korun měsíčně; firma z něj státu odvede 49 tisíc korun. A státní rozpočet získá téměř devatenáct miliard korun. Je kuriózní, byť pro pružnou argumentační výbavu domácích politických elit signifikantní, že tato opatření Topolánkovy vlády byla ještě nedávno vydávána za jeden z nejdůležitějších kroků v rámci protikrizových opatření. Enormně vysoká cena práce, která brzdí ekonomický růst, zůstane koulí na noze národního hospodářství i nadále.

Díky nepozornosti většiny sněmovny se do balíčku podařilo propašovat i další opatření koaliční vlády, která Janota navrhl zrušit: zvýšení podnikatelských paušálů u svobodných povolání. Úspěchem je pouze to, že v rámci následných politických jednání se podařilo uchránit alespoň tzv. malou rovnou daň, tedy jednotnou sazbu z příjmů fyzických osob a dosažený pokles korporátní daně, jež příští rok poklesnou o další procentní bod. Je politováníhodné, že vláda nenašla odvahu ke škrtům v daňových výjimkách, což by byl v dané oblasti de facto jediný legitimní krok, jenž by státní kase přinesl více peněz. Na stravenkové, režijní a další naturální perverze tak budou ze své kapsy doplácet všichni občané, kteří tyto extra buřty nepobírají, včetně těch, kteří - slovy předsedy ČSSD - „tuto krizi nezavinili".

V Kalifornii to jde

Rubem politických dohod bylo osekání některých zamýšlených úspor v sociální oblasti. Kvůli změně výpočtu se sice například mateřská pro příští rok plošně sníží všem matkám zhruba o pětinu, na čemž stát v příštím roce ušetří 1,4 miliardy korun. Zadlužená státní kasa ušetří také na nemocných, a to 2,2 miliardy. Spolu se záměrem nevalorizovat příští rok důchody, což bude největší položka, která se pro příští rok ušetří, stát na sociálních dávkách vydá zhruba o deset miliard korun méně, než byl původní předpoklad. Vzhledem k celkovému objemu sociálních výdajů, jež i po zmíněných škrtech spolykají více než polovinu z každé vydané koruny, je to však pověstné plivnutí do oceánu.

Za úspory státu lze rovněž stěží považovat plánované snížení platů ve státní správě o čtyři procenta. Když se dostane do problémů rodina, co udělá? Prodá auto, chatu, rodinné cennosti, prostě vše, co nutně nepotřebuje ke svému životu. Stejně tak se zachová každý podnikatelský subjekt - prodá, budovy, nepotřebné zařízení a podobně. Našeho státu jako by se to netýkalo. Ani jedna vládní budova nešla do dražby, ani jeden státní úřad, ministerstvo či agentura nebyly v rámci úspor zrušeny. Petr Mach, který ve své pravidelné rubrice „Úřad na zrušení" v časopise Laissez Faire pravidelně zveřejňoval nadbytečné vládní organizace, odhaduje takto vzniklé úspory (bez prodeje majetku) na nejméně deset miliard korun. S následným výprodejem majetku by tak úspory mohly klidně vyvážit zvyšování daní. Že to jde, ukazuje příklad Kalifornie, jejíž guvernér Arnold Schwarzeneger poslal do dražby, co se dalo.

Samostatnou kapitolou jsou veřejné zakázky. Přitom právě tolikrát kritizované a předražené dopravní stavby jsou jedinou rozpočtovou položkou (na rozdíl například od školství), která dramaticky naroste. Zrovna zde by se dalo ušetřit, aniž by se muselo nutně sáhnout na tabuizované mandatorní výdaje. (Škoda, že kvůli „pouštění žilou" za premiéra Špidly nebyl nakonec podroben testu návrh rozpočtu na rok 2003, který pod tlakem tolerančního patentu připravil Miloš Zeman - s nulovým deficitem a výdaji nižšími než v předchozím roce.)

Na dávky nám nesahejte

Jenže i to nejradikálnější zeštíhlení státu by právě kvůli „mandatorním výdajům" znamenalo pouze kosmetické úpravy. Stálý deficit státního rozpočtu není totiž způsoben nějakou momentální nerovnováhou, krizí, živelnou pohromou či monumentální veřejnou zakázkou. Tedy tím, co by se dalo při troše šetření v několika následných fiskálních letech opět odstranit. Nerovnováha českých veřejných financí je dána strukturou a rozsahem veřejných statků. Jinak řečeno, výkon domácí ekonomiky z dlouhodobé perspektivy nepokrývá ani běžné investiční potřeby státu plus nějakou tu rezervu. Dobře to bylo vidět i na finančním řešení letošních povodní, kdy státu nezbylo nic jiného, než se s požadavkem na sedm miliard povodňových škod obrátit na Evropskou investiční banku. Tolik vysmívané Maďarsko, které je nyní ekonomicky a finančně na kolenou, má alespoň výhodu důchodové reformy, na jejímž přijetí se u nás politická reprezentace dosud nebyla schopna domluvit. Přitom právě bez radikálního řezu do mandatorních, respektive sociálních výdajů jsou dlouhodobě zdravé finance neudržitelné. Ostatně i sám úřednický ministr financí připustil, že bez zásadní diskuse o tom, jaké veřejné statky bude stát svým občanům napříště zajišťovat, se neobejdeme. Když došly dosavadní rozpočtově-účetní triky i „šamanovi z Letenské", je vidět, že už jdou vážně tlusté do tenkých.

Janota naznačil, že napodruhé budou škrty ještě tvrdší než ty, které Fischerova vláda prosadila nyní. Jenže nechce jenom škrtat, ale například i znovu zavádět daňovou progresi. Janotova snaha o „vyvážený kompromis" vychází z čistě technokratického pojetí toho, jaké služby stát svým občanům sanuje. Bohužel se do tenat handlování o půl procenta tam či onde chytila (v různé míře) i celá politická reprezentace. Debata by měla vycházet primárně ne z toho, kde vláda na politické dárečky sežene peníze, ale co si při určité míře zdanění budeme moci dovolit financovat. Nepředpojaté debaty o míře postátnění soukromých aktivit českých občanů však dnes není nikdo schopen - ani různé vládní ekonomické týmy. A je otázkou, zda má vůbec nějaká relevantní politická síla šanci se v dohledné době prosadit s vizí malého státu a návratu k liberálním tradicím, jíž Evropa zažila naposledy před Velkou válkou.