Inscenovaný život královny

Aleš Knapp

O královně Marii Antionettě, ženě Ludvíka XVI. popravené za francouzské revoluce, ví něco každý. Věnován jí byl bezpočet filmů, biografií i výstav. Ta, která v pařížském Grand Palais probíhá do konce června, je ovšem víc než jen pouhou výstavou.

Život Marie Antoinetty (1755-1793), rakouské princezny jménem Maria Antonia Anna Josepha Johanna, byl zprvu inscenován její matkou Marií Terezií. Ta ji s cílem vylepšit rakousko-francouzské politické vztahy provdala už jako čtrnáctiletou za francouzského krále. Její život skončil v procesu inscenovaném fanatickými revolucionáři ve jménu svobody, rovnosti a bratrství. Příkladným a v dějinách výstavnictví originálním nápadem je, že uměleckou podobu expozice vytvořil ve spolupráci s kurátory, historiky a literárními i filmovými vědci renomovaný kanadský operní režisér Robert Carsen. Pařížskou výstavu koncipoval jako operní představení o třech aktech.

Mizogynie a xenofobie
Člověka jímá hrůza, nahlédne-li do Malého encyklopedického slovníku vydaného Československou akademií věd v Praze v roce 1972. Svazek, na jehož vzniku se podílely neslavně známé figury normalizační pseudovědy jako Jindřich Filipec či Štěpán Vlašín, hodlá v hesle Velká francouzská revoluce učinit z krvelačného jakobínského diktátora Robespierra světce a vyzdvihuje, že Robespierre byl popraven „bez soudu“ a „po vítězství reakce“. O zmanipulovaném procesu s Marií Antoinettou ale ve svazku není řeč. Už stalinistický poeta S. K. Neumann v amatérském knižním elaborátu věnovaném francouzské revoluci zacházel s osudem Marie Antoinetty jako s okrajovou věcí. A ze lží, které se v průběhu let nahromadily kolem její osoby na základě zfalšovaných dokumentů, čerpají bezostyšně i autoři, deklarující se jako filozofové. Dokladem je nejnovější kniha Václava Bělohradského Společnost nevolnosti, ve které se Bělohradský na straně 276 v úvahách o Chartě 77 odvolává - podobně jako řada neseriózních autorů před ním - na tradované drby, že Marie Antoinetta se na popravišti katovi omluvila, jelikož mu šlápla na nohu. Z čehož kdovíproč vyvozuje, že „máme společnou řeč s našimi katy“.

Organizátoři pařížské výstavy se naopak správně přiklánějí k výkladu rakouského spisovatele Stefana Zweiga, jenž se v monografii o Marii Antoinettě distancoval od bezpočtu padělků královniných dopisů a ironicky napsal, že svědectví dokládající její omluvu adresovanou katovi je příliš duchaplně vykonstruováno na to, abychom mu uvěřili. Výstava v Grand Palais nyní zřetelně odlišuje podstatná fakta od vylhaných zjištění a návštěvník si už na počátku může v úvodním slově přečíst dva výrazy: mizogynie a xenofobie. Skuteční odborníci, kteří výstavu připravili, se totiž nenimrají v tom, do jaké míry byla královna frivolní, komu kdy šlápla na nohu či zda její muž Ludvík XVI. měl problémy s potencí. Ale ve svých nejnovějších analýzách docházejí k závěru, že Marie Antoinetta byla obětí dvou druhů nenávisti: nenávisti k ženám a nenávisti k cizincům.

Výstava jako opera
První oddíl výstavy doplněné řadou filmů a přednášek, které lze v Grand Palais navštívit zdarma, představí dětství Marie Antoinetty ve Vídni. Tam se princezna mimo jiné věnovala výtvarnému umění a hudbě. Do druhého aktu, počínajícího jejím sňatkem v roce 1770 a přesídlením do Paříže, vstupujeme za zvuků hudby pod vytaženou divadelní oponou. V této chvíli je už každému jasné, jak skvělým nápadem bylo svěřit instalaci výstavy opernímu režisérovi Robertu Carsenovi. Procházíme kulisami imitujícími zámecký park ve Versailles a dozvídáme se, že z Vídně si Marie Antoinetta přivezla do Francie hudební vzdělání a už ve Vídni poznala skladatele a reformátora operního umění Christopha Wilibalda Glucka, svého učitele hudby, jehož tvorbu pak v Paříži prosazovala. Z vlastní iniciativy pozvala do Paříže rovněž italského komponistu Nicollo Picciniho a dá se tedy říct, že právě ona se zasloužila o významnou konfrontaci, odehrávající se tehdy mezi skupinou „gluckistů“ a „piccinistů“. Je smutné, že ani zde nepostupovaly české příručky v souladu s historickými fakty a Gracian Černušák v Dějinách evropské hudby (1974) posvěcených tehdejším komunistickým šéfem katedry muzikologie (říkávalo se „mužíkologie“) Františkem Mužíkem tvrdí, že Gluck ve sporu zvítězil. Rakouský historik Hermann Schreiber naopak v monografii o Marii Antoinettě o poznání věrohodněji píše, že Piccini přispěl ke Gluckově rezignaci a k jeho návratu do Vídně.

Výstava přesvědčivě vypovídá rovněž o výtvarném vkusu královny, která dokázala jít vstříc modernímu a kvalitnímu umění tehdejší doby. Souhlasila, aby v jejím městském paláci poblíž bulváru Raspail byla vyměněna díla italských a vlámských mistrů za tvorbu současných autorů, řazených mezi představitele libertinského výtvarného umění: Bouchera, Fragonadra, Watteaua. Od hraběte de Vaudreuil si nechala doporučit Beaumarchaisovu komedii Figarova svatba, o které až do současnosti nebyli školometští dějepisci schopni říct nic víc, než že byla kritikou mravů zhýralé šlechty a spoluvytvářela atmosféru k rozpoutání francouzské revoluce. Pařížská výstava tak potvrzuje tezi, již vyslovil v i česky vydané knize Občané americký historik Simon Schama: pokrokové myšlenky odmítající konzervativní morálku se rodily ve šlechtických hlavách a dařilo se jim na královském dvoře. Jakobíni a Robespierre jsou naopak ztělesněním zpátečnické rigidity.

Monstrum zvané státní zástupce
Do posledního dějství sestupujeme v Grand Palais po točitém schodišti, jehož stěny jsou vybaveny reklamními plakáty s obrazy dobových módních účesů, nazvaných „Příjemný“, „Extrémní“, „Ježek“, „A je to hotovo“. Přečetli jsme si úryvky z dopisů, které Marii Antionettě adresovala z Vídně její matka Marie Terezie. Spokojená, že sňatkem dcery dosáhla svého politického cíle, nabádala ji k životu v manželském štěstí. Osobnost Marie Antionetty jsme zhlédli zvěčněnou v portrétech, které jsou do Paříže spolu s množstvím jiných exponátů zapůjčeny hlavně z muzeí ve Vídni a Londýně. Královninu tragédii podtrhuje, že první portrét, se kterým byla spokojena, pochází od malířky Elisabeth Vigée le Brun a koresponduje s obrazem, jenž se stal královně osudným. Tatáž umělkyně totiž v roce 1783 maluje Marii Antoinettu s krásnými pery v účesu a přitom jako naprosto přirozenou ženu - a veřejnost je silně pohoršena. Ve snaze vylepšit jí pověst je Marie Antoinetta nato portrétována jako glorifikovaná matka, což jí ovšem už nezbavilo přízviska „vykřičená královna“.

Závěrečné dějství je od předchozího odděleno rozbitým sklem a osvětleno tak, aby praskliny vrhaly na podlahu bizarní stínové útvary. Na konci temné, opticky se zužující chodby najdeme kresbu Jacquese Louise Davida ze 16. října 1793, zachycující poslední chvíle odsouzené královny. Na stěnách visí karikatury, z výtvarného hlediska silně podprůměrné, v nichž absenci uměleckého nadání kompenzuje slovník připomínající komunistické výrazivo adresované třídnímu nepříteli. Pozoruhodným exponátem je poslední královnin dopis, který příslušný ministr „redigoval“ (rozuměj: cenzoroval) tak, aby vyzněl jako oslava monarchie.
Nejen političtí falzifikátoři a přepisovači originálních dokumentů, ale i veledůležití soudci by dnes měli vědět, že Marii Antoinettě, obviněné z vlastizrady, nebyla v procesu umožněna normální obhajoba. Že advokáti měli na studium obžalovacího spisu pouhých patnáct minut. O tragickém příběhu Marie Antoinetty Napoleon prohlásil: „Existuje velký rozdíl mezi vraždou Marie Antoinetty a vraždou Ludvíka XVI, ačkoliv ani on si své neštěstí nezasloužil. Právě takové je postavení králů: Jejich život patří celému světu. Ale ženu, která nemá nic jiného než čestná práva a žádnou moc, takovouto ženu odvléci rovnou z trůnu na popraviště a zasypat ji nadávkami, je mnohem šerednější zločin než královražda.“

Za nos by se po zhlédnutí výstavy měli chytit i dnešní novinářští manipulátoři ve chvíli, kdy se dozví, že hlavu Marie Antoinetty slíbil davu vlivný žurnalista René Hébert. Jeho plátek naditý pamflety se totiž podle zjištění historiků nápadně podobá časopisu Stürmer, který o mnoho roků později vydával v nacistickém Německu proslulý židobijec Julius Streicher. Robespierre, kterého si komunistická historiografie jak vidět cení a považuje jej za oběť reakce, se postaral o to, aby žalobcem Marie Antoinetty byl prokurátor Fouquier-Tinville. Právě Fouquiera-Tinville a nikoli Hitlera však označuje historik Hermann Schreiber za největší monstrum v dějinách lidstva.