Dítě je v pozici věci

Eva Dundáčková

12.02.2007, Příbramský deník

Eva Dundáčková (ODS) z Příbrami, poslankyně Parlamentu ČR, je iniciátorkou legislativních návrhů, kterými chce předejít drastickým zásahům do života dítěte, na které bývá při soudní exekuci pohlíženo jako na věc. Požádali jsme jí na toto téma o rozhovor.

OTÁZKA: Proč jste právě Vy tuto problematiku na půdě parlamentu otevřela?

Pracuji v jiných výborech - ústavně právním, mandátovém a imunitním. Ale nakládání s dětmi se mě velmi týká jako každé ženy. A vím, že ženy mají blíže k hledání modelů řešení. Proto jsem se přihlásila také do komise pro rodinu, kde jsme si spolu s poslankyní Annou Čurdovou (ČSSD) naplánovaly společné kroky ve věci péče o rodinu a její sanaci. Začaly jsme tiskovou konferencí, která byla bezprostředně motivována medializovaným případem exekuce provedené na šestileté Sáře. České soudy jí vydaly do Španělska. Víme, že takových případů, kdy jeden z rodičů odejde s dítětem ze země a řeší se to následně prostřednictvím vydávání dítěte do místa původního bydliště, je víc. Fond ohrožených dětí jich monitoruje zhruba dvacet.

OTÁZKA: Jak na tyto kauzy pamatuje mezinárodní úmluva?

Ta to vnímá jako únos dítěte, a to v době, kdy ještě nebylo svěřeno nikomu z rodičů do péče. Zároveň ale také říká, že je třeba brát ohledy na pocity dítěte samotného. A pokud je doba, kdy opustilo předchozí společné bydliště obou rodičů delší než jeden rok nebo by návrat do jeho původního bydliště byl spojený s újmou - ať již fyzickou, duševní či trápením, které by dítě nedokázalo překonat, soud není povinen navrhovateli vyhovět.

OTÁZKA: Takže v čem je problém?

U nás je trochu paradoxní situace v tom, že Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí navzdory svému názvu zastupuje vždy navrhovatele. To znamená toho z rodičů, který se domáhá vrácení dítěte. Dítě se nezřídka ocitá - podobně jako malá Sára - u soudu bez kolizního opatrovníka. Dochází k tomu, že postavení dítěte je naprosto nerovnoprávné. Zpravidla k soudu přijde ten z rodičů, který s dítětem právě žije. Zcela bezmocně se dívá na to, zda stát - a v tomto případě vlastní stát - dítě ochrání. S Bárou se to nestalo a dokonce máme zprávy ze Španělska, že Španělé zvažovali, zda vydají dítě do země, která se k němu zachovala tak krutě. Nakonec španělské soudy se ukázaly moudřejší než naše. Dítě vrátily do prostředí, v němž dítě žilo poslední tři roky. Zároveň stanovily otci možnost se s ním setkávat.

OTÁZKA: Toto byl ale jen případ exemplární. Došlo k podobným případům i na Příbramsku?

Dosud tyto případy nemonitorujeme z hlediska toho, kde dítě bydlí. Chci ale upozornit, že vždy nejde jen o případ českých matek. Víme i o kauze, kdy český otec má dítě svěřeno v péči a italská matka se s děckem skrývá jinde a stát mu nedokázal pomoci.

OTÁZKA: Jak byste tato slabá místa v naší společnosti definovala?

Je to nedostatečná ochrana dětí ze strany státu, manipulace s dětmi - jedná se s nimi tak, jako by nebyly lidskými bytostmi se svými prožitky, ale věcí, na kterou je možné "uvalit" exekuci. To je přístup trestuhodný.

OTÁZKA: Na začátku je ale pochybení rodičů...

To nemůžeme zastírat, že jsou to rodiče, kteří dítě postavili do nezáviděníhodné situace. Pokud se týká o mezinárodní prvek, tak ne vždy jsou si rodiče vědomi toho, že když oba nejsou příslušníky stejného státu, tak pro péči o děti a rodinné vztahy neplatí stejné normy.

OTÁZKA: Co by měl otec nebo matka dítěte předem udělat, aby kolizním situacím předešel?

Měl by si zjistit, jaké právní předpisy platí na místě, kam se stěhuje. Jaká práva a povinnosti má. Jaké možnosti má při ochraně svého dítěte v případě, že je nějakým způsobem rodina týrána ze strany druhého rodiče. Případy bývají nezřídka spojovány totiž s domácím násilím. Pak doporučuji obrátit se kvůli ochraně prvotně na tamní orgány. Do svého původního bydliště by se měl rodič vracet až poté, kdy má situaci zmonitorovánu v je pro něj neúnosné v té které zemi setrvat. Je vhodné, když partneři chtějí žít trvale nebo na nějakou dobu odděleně , aby uzavřeli dohodu, jak se budou dále s dítětem stýkat.

OTÁZKA: Co byste vytkla českým soudům?

Bohužel soudy někdy neberou ohledy na psychologické a psychiatrické posudky ani na přání dítěte. Někdy rozhodují navzdory skutečnému právnímu stavu věcí. Do zahraničí byly prokazatelně vydány i děti, kdy v prvním případě byl jeden z rodičů v zahraničí zbaven rodičovské odpovědnosti a ve druhém případě byl dokonce soudně trestán. Problematika vydávání do zahraničí spočívá v tom, že de facto je to vydávání dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, přestože o tom, kdo má o dítě pečovat, není v té době ještě rozhodnuto. Dítě se ocitá v pozici věci. Myslím si, že k psovi by mnohdy lidé byli citlivější. Pes kňučí, nepřijímá potravu. Dítě to dává najevo tak, že se mnohdy uzavírá do sebe. Stres v sobě nese celý život, problematicky zakládá nové vztahy, obtížně vychází se spolužáky a zpravidla má i problémy ve škole.

OTÁZKA: Jaký konkrétní krok jste s kolegyní poslankyní učinily?

Vyzvaly jsme ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila společnou nótou, aby za pomoci psychologů, expertů a školením na tuto problematiku soudce připravil. V každém případě by měli být do věci zapojeni psychologové a někdo další, kdo by v takovém výjimečném případě s rodinou pracoval. Když už je nezbytné, aby došlo k exekuci, v jejímž středu stojí dítě, je zapotřebí poskytnout psychologickou pomoc dítěti i rodičům. Aby byli připraveni a nestávaly se takové případy, jako byl ten Sáry, kdy se o děvčátko rodiče tahali přímo před soudní budovou. Matka ji tam přivedla k předání, aby vyhověla povinnosti, kterou jí soud uložil. Když holčička začala plakat a držet se jí, tak se nacházela ve velmi obtížné situaci. Nezvládla jí ona ani otec.

OTÁZKA: Jak je to s exekucemi na děti v jiných státech?

V některých státech Evropy jsou už zakázány a jsou státy, které ve věku zhruba dvanácti let umožňují, aby si dítě vybralo, s kým chce být. Takovými zeměmi je například Švédsko nebo Finsko. Samozřejmě dítě může udělat špatné rozhodnutí. Ne vždy v tomto věku posoudí, kdo má k péči větší způsobilost. Pokud to není vysloveně v nesouladu se zájmem dítěte, tak soudy rozhodnou tak, jak si dítě samo přeje. Praxe ukazuje, že děti, které časem poznají, že se rozhodly špatně, tak si cestu k druhému rodiči najdou. Připouštím, že je to pro jednoho z rodičů velmi bolestné, na druhé straně jsou to dospělí lidé a měli by být víc odolní proti stresu. I u nás na základě mezinárodních úmluv, které mají být postaveny nad zákon, existuje povinnost děti starších dvanácti let u soudu vyslechnout a informovat je o tom, jaká jsou jejich práva a možnosti, a jak se mohou rozhodnout. Ne vždy se tomu však děje. Některé případy jsou alarmující.

OTÁZKA: Jaký bude nyní váš další postup?

Zamyslíme se nad procesním postavením Úřadu pro mezinárodně právní ochranu dětí, nad tím, jakým způsobem má u soudu vystupovat. Budeme zvažovat možnost zavedení lhůt do zákona. Na Slovensku mají teď novinku, že soudy mají povinnost rozhodovat péči o děti nejpozději do šesti měsíců, aby nebyly zpřetrhány citové vazby mezi dítětem a oběma rodiči. Myslím si, že i u nás je to jedna z možných cest. Budeme uvažovat i o zákazu exekuce prováděné na dětech. Pokusíme se oslovit evropské orgány - společný postup by mohl vést k tomu, aby se takovým případům zabránilo. Hágská úmluva proti únosu dětí byla zaměřená zpočátku na to, aby nedocházelo k únosům napříč kontinenty. Myslela hlavně na ty případy, kdy je velmi rozdílný právní řád. V příbězích, které monitorujeme, šlo zpravidla ale o návrat jednoho z rodičů do původního místa bydliště. Sára například žila v zahraničí po dobu jednoho roku a to ještě ve velmi nízkém věku, takže by si obtížně vytvořila nějaké širší zázemí.

OTÁZKA: A vaše další plány...

Rády bychom se posunuly přes další tiskové konference a prostřednictvím komise pro rodinu k případům exekucí na dětech i v České republice a ke způsobu jejich provádění. To je další velký okruh. Budeme usilovat i o sanace rodiny. Chceme, aby bylo, pokud možno, co nejméně dětí umisťováno do dětských domovů. Náš stát by měl v první fázi podat ruku rodině a pokusit se o to, aby dítě do ústavní péče nemuselo. Víte, že máme v přepočtu nejvyšší počet dětí, které jsou umisťovány do ústavní výchovy? Nebylo by lacinější pomoci matce, která se dostane do obtížné situace a podpořit ji v jejím úsilí na udržení rodiny? Doufám, že za tři roky, které nám jako poslankyním v tomto volebním období zbývají, problematiku někam posuneme.

(Autor: Marie Břeňová)

Eva Dundáčková
Poslankyně PSP ČR (ODS)