Na ošklivě dlážděných cestách

Pavel Páral

MF Dnes 26. října 2009


Odboráře a levicovou část politického spektra nadzvedává chování podnikatelů, kterým se podařilo sehnat zakázky a začínají se pomalu sunout z krize. Místo aby nabrali nedávno propuštěné zaměstnance, najímají si agenturní zaměstnance, často zahraničního původu. A je k vzteku, že letití zaměstnanci jsou nyní na dlažbě a stát je platí. Byť ne extrémně velkoryse, ale přece jen jejich podpory stojí dost peněz. Například ve státním rozpočtu se počítá příští rok na podpory v nezaměstnanosti se 14,3 miliardy, což je více než dvojnásobek oproti letům 2002 a 2003, kdy vrcholila nezaměstnanost. Předkrizové výdaje činily dokonce jen pět miliard korun ročně. A nejde jen o tyto podpory, ale i o výpadky v systému sociálního a zdravotního pojištění.

Je tedy třeba si došlápnout na kapitalistické padouchy a omezit zaměstnávání cizinců? Jistě se tudy budou brzy ubírat nejrůznější úvahy politiků. Ve skutečnosti je situace jednodušší. Ti zlí kapitalisté si pamatují, že propustit každého jednoho člověka, když přišla krize, ho stálo pět měsíčních platů. A nabírat lidi na standardní pracovní úvazek na půl či tři čtvrtě roku, což je tak horizont, v němž je většina firem schopna odhadnout zakázkovou náplň, je ekonomickou sebevraždou. Je tak lepší najmout agenturu s levnějšími lidmi, jichž se lze zbavit ze dne na den. Takhle se platí daň za náš, ale nejen náš zákoník práce.

Na začátku krize tohle zákonodárství fungovalo jako brzda na cestě dolů, protože odrazovalo firmy od rychlého propouštění, které je administrativně náročné a drahé.

Nyní působí jako brzda na cestě z krize, protože nikdo nechce znovu vstupovat do rizika, že náklady na propuštění zaměstnanců bude v dohledné době platit znovu. A tak se naše pracovní zákonodárství na cestě dlážděné sociální citlivostí a solidaritou dopracovalo k sociálně necitlivým dopadům na zaměstnanost a nulovou solidaritu těch, co práci mají, s těmi, co by ji chtěli.

Zelená barva dolaru Po podobné cestě dlážděné dobrými úmysly jdou naši bojovníci s klimatem. Nedávné fiasko biopaliv první generace, tedy nafty z řepky a lihové náhražky benzinu, měla napravit biopaliva druhé generace. Jejich výhodou mělo být to, že na svou výrobu nespotřebovávají potravinářskou surovinu, ale různé dřeviny a traviny, a navíc při jejich výrobě je dosahováno větší energetické účinnosti, takže nedochází k tomu, že sice nečoudí auto, ale o to více čoudí fabriky na výrobu biopaliv, takže nakonec je to horší než jezdit na opravdovou naftu a benzin. Navíc pěstování normálních zemědělských plodin na výrobu paliv evidentně způsobovalo v rozvojových zemích dramatický růst cen potravin a hlad, což výroba ze slámy a dřevní hmoty měla odstranit.

Leč poslední číslo prestižního vědeckého časopisu Science přineslo studii, jejíž výsledky jsou zdrcující. Minimálně do roku 2030 bude výroba biopaliv výrazně přispívat ke klimatickým změnám, protože bude produkovat kromě oxidů uhlíku i značné množství oxidů dusíku, které jsou pro klima ještě horší, a navíc bude rychle pokračovat odlesňování rozsáhlých území.

Naši přátelé zeleného údolí se s gustem ohánějí takzvanými externalitami, tedy oblastmi lidské činnosti, které není schopna zvládat neviditelná ruka trhu a kde je třeba zasáhnout hlavou pomazanou a rukou viditelnou. Jak vidno, její působení má pak také řadu externalit, kdy hlava pomazaná vypadá spíš jako namazaná a ty prstíky jsou tak trochu „chabrus“ čili chromé.

Ale žádný strach, oni to ti hamižní kapitalisté zcela tržně zvládnou. Nebo si snad ještě někdo myslí, že přes poněkolikáté vědecky doloženou škodlivost biopaliv někdo zruší jejich povinné přimíchávání do nádrže každého evropského automobilu? Jak by k tomu přišli nebozí investoři, kteří zainvestovali miliardy do zelených technologií, zcela bezrizikově, na účet daňových poplatníků?