Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proč chci zrušit koncesionářské poplatky

Edvard Kožušník


Rozhlasové a televizní poplatky mají svůj prapůvod v koncesionářském poplatku, který byl do českého prostředí zaveden v roce 1923 zákonem o telegrafech na jehož základě bylo vydáno vládní nařízení, které určilo podmínky pro zřizování, udržování a provoz telegrafů. Tehdy si stát osvojoval veškerou moc nad oblastí telegrafního vysílání a to nejen nad samotným aktivním vysíláním, ale také nad příjmem telegrafního signálu. Občané si tak mohli požádat o koncesi – zvláštní ústupek, přiznání práva na jehož základě mohli používat rozhlasový přijímač.

V prvních letech museli žádost podávat přímo na ministerstvu pošt a telegrafů, později jak se fenomén rozhlasových přijímačů rozšiřoval, bylo možné získat koncesi na poště. Za tento „ústupek“, který stát poskytl občanům se musel platit zmíněný koncesionářský poplatek, který byl považován za určitou platbu za luxus.

Povolení vlastnit televizi
V roce 1955 se jako reakce na televizní vysílání doplnil rozhlasový poplatkový řád o nový institut, kterým se stal televizní poplatek. V té době však stále platilo, že k přijímání jak rozhlasového tak i televizního vysílání bylo potřeba zvláštní povolení. S postupným rozšiřování povědomí o právu na informace, byla v roce 1964 novým telekomunikačním zákonem odstraněna povinnost získat povolení k užívání rozhlasových a televizních přijímačů. I nadále zůstala zachována povinnost platit rozhlasové a televizní poplatky, avšak nyní již bez konkrétního protiplnění.

Veřejnoprávnost jako novinka, poplatek jako relikt
Když byl v roce 1991 schválen nový zákon o České televizi a nový zákon o Českém rozhlase, a byla tak nahrazena státní televize a rozhlas novými institucemi veřejnoprávního charakteru, pevně se v zákonech stanovilo, že rozhlasové a televizní poplatky jsou zdrojem financování těchto institucí. Rozhlasové a televizní poplatky jsou v současnosti již naprostým přežitkem, jehož jedinou funkcí je zajištění financování České televize a Českého rozhlasu. Tyto instituce působí vedle komerčních stanic a jejich úkolem je zajišťování veřejnoprávní obsahu jako je např. poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů a další podobné cíle. Prosazování těchto cílů je v zájmu budování demokratické společnosti a jako takové by jejich prosazování mělo být zájmem státu. V České republice však jako pozůstatek minulosti má tento cíl povahu břemene, které je kladeno na občany a stát se tak zbavuje své odpovědnosti za zajištění demokratického vývoje a svobodného šíření názorů. Občané tak ve 21. století musí platit rozhlasové a televizní poplatky za to, aby mohli získávat informace prostřednictvím rozhlasu a televize stejně jako to museli činit jejich předkové ve dvacátých letech minulého století, kdy se právo na informace jako základní lidské právo teprve utvářelo. Přitom rozhlasový a televizní poplatek musí platit i ti občané, kteří žijí mimo dosah signálu veřejnoprávních médií, případně ti, kteří o obsah veřejnoprávních médií nemají zájem. Navíc televizní či rozhlasový přijímač je dnes již běžnou součástí života, stejně jako osobní počítače, ale i mobilní telefony či různé druhy domácího spotřebního zboží za něž se však zcela přirozeně žádné poplatky platit nemusí.

Efektivita výběru poplatků
Vedle výše uvedených aspektů je nutné zmínit i aspekt ekonomický. V dobách kdy rozhlasové a televizní poplatky platila jen úzká skupina občanů, která za odvedený poplatek dostávala individuální protiplnění v podobě televizního či rozhlasového povolení, mají selektivní zpoplatněné služby smysl. Občan pak dostane za zaplacený poplatek konkrétní protiplnění. V době, kdy je jasně deklarováno, že k vlastnictví rozhlasového a televizního přístroje není potřeba žádného povolení, občan za zaplacení poplatku nedostává žádné konkrétní protiplnění, rozšíření televizních nebo alespoň rozhlasových přijímačů je plošné v rámci 99% domácností, ale jejich samotné vlastnictví je zatíženo zvláštním rozhlasovým a televizní poplatkem, má tento poplatek povahu jen další daně. Přitom náklady na proces inkasa rozhlasových a televizních poplatků jsou např. ve srovnání s náklady na správu daní trojnásobně vyšší.



Edvard Kožušník
Autor je vedoucí projektu Efektivní stát
 
  Přístupy: 33034 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA