Václav Klaus má právem důvěru většiny občanů ČR

Jiří Svoboda

Prezidentu Václavu Klausovi jsou opakovaně přisuzovány výroky, kterých se nikdy nedopustil. Z nich ten, podle něhož jde o peníze vždycky až v první řadě, jakoby v uplynulých dnech vlastním přístupem potvrdila řada mých kolegů, kteří se vyjádřili k prezidentskému vetu vůči zákonu o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie.

Je v jisté míře pochopitelné určité skupinové sobectví, v jehož zajetí se domníváme, že je potřebné, aby stát finančně investoval především do oblasti, v níž pracujeme a v níž se vytváří i objem našich mezd, honorářů a zisků. Takové přesvědčení mají zubaři, internisté, učitelé, úředníci – proč by filmaři měli být jiní. Přece jen bych však očekával poněkud větší míru zdrženlivosti ve vyjadřování těch, kteří jsou svými materiálními zájmy s uvedeným zákonem tak úzce svázáni. Do jisté míry chápu zklamání některých kolegů, kteří zákon připravovali a nyní využívají animozity mezi poslanci části politického spektra a prezidentem a lobují za přehlasování prezidentského veta ve Sněmovně. Sám jsem ovšem zklamán mírou jejich sebestředného sobectví, vyjádřeného výmluvně režisérem Igorem Chaunem: "Vždy znovu se sám sebe snažím obtížně přesvědčit, že Václav Klaus je aspoň občas a v něčem dobrým prezidentem. Po tomhle rozhodnutí to budu mít zase o něco těžší."

Výrok bývalého místopředsedy Fondu, Lubora Dohnala: „…Klaus nemá fond rád, protože se domnívá, že film je průmysl stejně jako třeba televize. Klaus hájí práva těch, kteří vydělávají a odmítá hájit něco tak 'ubohého' jako umění…", mně pak připadá jako pokleslý, neboť to byl mimo jiné právě i způsob rozhodování o financování projektu pana Lubora Dohnala, který mne před časem vedl k rezignaci na členství ve Fondu. Zpochybňovat kulturní vzdělanost a vnímavost Václava Klause se stalo trapným klišé ve vyjadřování lidí, kteří sami sebe z blíže neznámých důvodů sebezálibně nahlížejí jako intelektuály a vzdělance aprobované k tomu, aby rozdávali hodnocení. Zneužívání osvědčeného štítu „vysoké umělecké tvorby“ navíc až nápadně připomíná analogické argumenty, užívané často těmi samými tvůrci v době tzv. televizní rebelie z přelomu roku 2000/2001.
Jaké jsou věcné argumenty, svědčící pro potřebnost a správnost zákona, kolem kterého se zase strhl povyk a napsaly se zase tak ušlechtilé petice?

V žádném případě nejde o objevnou novinku - zákon je pouze modifikovaným návratem ke stavu, jaký existoval ve financování znárodněné kinematografie, kdy se čisté příjmy z promítání všech filmů v československých kinech vracely do fondu tehdy ještě československé kinematografie. V současné podobě se jedná o dodatečnou daň již jednou zdaněného zisku majitelů kin, distributorů video a DVD nosičů a vlastníků soukromých televizí, kteří by z výnosů reklamy a teleshoppingu měli odvádět filmařům na jejich tvorbu 3% (veřejnoprávní televize by v těchto podnikatelsky „rovných“ podmínkách odváděla pouze procenta 0,5).

Kulturu jako celek je jistě ušlechtilé a politicky prozíravé podpořit (jinými slovy dělat pozitivní kulturní politiku). Činí tak vlády řady evropských zemí – činí tak ale explicitně a průhledně položkou státního rozpočtu, o níž musí svést při projednávání ve Sněmovně zápas sportovní stadiony, kojenecké ústavy, nemocnice, kulturní památky (tedy ona velká množina veřejně prospěšných aktivit a institucí). Tak třeba Francie od časů ministra kultury Jacquese Langa vynakládá ročně na tvorbu francouzsky mluvených filmů a jejich distribuci obrovské položky. Česká politická reprezentace chce však tento obecně možná prospěšný záměr realizovat prostřednictvím peněz, získaných dodatečnou daní, uvalenou na soukromé podnikání, které sice s kinematografií souvisí – neméně však souvisí i s hudbou, tancem, divadlem, literaturou atd., které z těchto dodatečných daní nedostanou ani haléř. V kontroverzním zákonu pak nejsou objasněny důvody, proč nejsou obdobně zdaněny zisky z reklamy soukromých rádií a zisky reklamních agentur. Obojí přece rovněž úzce souvisí s veřejným prostorem kultury a v užším pojetí umění.

A když už zákonodárci k tomuto zcela zřetelně systémově vadnému kroku přikývli (zákon si nevymysleli poslanci, ani vláda, nýbrž ti, kterých se finanční dopady zákona úzce dotýkají), bylo správné kumulovat finanční zdroje do jediného centra, kterým je Fond s jediným rozhodovacím centrem, jímž je Rada? Nebylo správnější zdroje diversifikovat do rozhodovací pravomoci těch, kteří jsou dodatečnou daní postiženi? Neznamenalo by to pozitivní uplatnění rozličnosti uměleckých názorů a vkusů? A nepředstavuje Fond v navržené koncentraci velkých zdrojových prostředků (odhad pro současnost 300 milionů Kč se v rámci zvýšení počtu televizních subjektů prostřednictvím digitálních licencí přiměřeně dále zvětší) vkusový a názorový monopol, který je pouze v jiné podobě srovnatelný s monopolem předrevolučního československého státního filmu?

Konečně pak: zákon nestanoví žádná pravidla pro dispoziční rozhodování Rady Fondu, čímž jsou vytvořeny podmínky pro korupční očekávání a korupční podezření a to jak ze strany jednotlivých tvůrců, tak zejména soukromých producentů. Je jistě s podivem, že po celou dobu působení Fondu, byla absence pravidel kritizována, nikdo však neseznal potřebu na vytvoření závazných pravidel naléhat, byť jsou z činnosti analogických grantových institucí v řadě zemí (Francie, Německo) dlouhodobě a důvěrně známa. Na jejich vytvoření by měli trvat především sami filmaři, kteří o korupčním prostředí v Radě fondu mezi sebou již léta tak často a tak rádi hovoří.

Ještě pro pořádek: zákon se sice jmenuje Zákon o Státním fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve skutečnosti však spolufinancuje různé projekty spřízněných přehlídek, festivalů a řadu filmů, které jsou od samého počátku (na rozdíl od děl kinematografických, promítaných v kinech) určena pouze pro televizní uvedení. Že se tak z dodatečné daně komerčních televizí budou napříště (stejně jako dosud) financovat audiovizuální díla, jejichž osudem je II. program veřejnoprávní televize po 22 hodině, je už jen drobnou vadou na kráse.

Pro prezidenta Václava Klause by jistě nebylo nic pohodlnějšího, než populistické přivření obou očí nad zákonem, který z hlediska množství vadných norem, naléhavě vyžadujících novelizaci, žádnou průlomovou katastrofu neznamená (a bude patrně Sněmovnou stejně „prohlasován“). Mohl kalkulovat s tím, že podpisem zákona oslabí animozitu jemu nepříliš nakloněné části „kulturní fronty“, jak někteří kolegové sami sebe pojmenovali. Ani jednomu z těchto pokušení prezident nepodlehl. A za to si zaslouží úcty.

Důsledek volných pravidel , rozhovor s J. Svobodou o Fondu kinematografie

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky