Rusko v euforii

Jefim Fištejn

MF Dnes 28.2.2006

Kdykoli zauvažoval český myslitel nad osudy Ruska, napadla ho vždy nerudovská otázka „Kam s ním?“. Patří do Evropy, nebo spíše do Asie? Velkoruští vlastenci odpovídali něco v tom smyslu, že otázka je opravdu špatně položená: z toho i onoho má Rusko víc než dost, a tvoří proto rázovitý celek, vlastně svět v sobě, pro nějž by bylo nejpřilnavější jméno Eurasie. Menší vlastenci namítali, že se do tvorby ruského světa vložily Evropa a Asie dílem bratrským, leč nestejným, a proto mu více sluší jméno Asiopa. Nechme jim, co jejich jest.

Vzor: Evropa

Od dob, kdy Gorbačov roztočil kolo „glasnosti a perestrojky“, panuje ve světě jakási „tichá dohoda“ o tom, že smyslem a cílem modernizačního úsilí Ruska je celkové připodobnění se Západu, rozuměj Evropě. Touto ideologií je prodchnuta také deset let stará Dohoda o partnerství a spolupráci mezi Ruskem a Evropskou unií, jež dodnes tvoří základ vztahu mezi Moskvou a Bruselem. I když je dnes i slepému zřejmé, že rychlost a účinnost ruských reforem byly značně nadhodnoceny, nikdo si netroufl zpochybnit samotný princip „tiché dohody“ - že konečným cílem všech politických a ekonomických změn v Rusku je tvorba evropského společenského modelu a k tomuto cíli že konečný vývoj spěje.

Dnes, v závěru druhého a možná i posledního funkčního období Putinova prezidentování, je nad slunce jasno - směr a konkrétní podoby ruského vývoje v ničem nepřipomínají ideál, se kterým před deseti lety počítali ruští a evropští liberálové. Ba naopak, čím ostřejších a definitivnějších obrysů nabývá ruský politický systém, tím více zavdává Evropanům důvodů k nářkům, výtkám a jiným projevům nespokojenosti. Z ruské demokracie, tohoto chtěného a vymodleného dítěte Západu, se klube něco monstrózního, co spíše připomíná všežravého Otesánka. Čím lépe se cítí ruské hospodářství, tím více vzniká objektivních třenic v jeho vztazích s největším obchodním partnerem - Evropskou unií.

Všestranná provázanost navzdory předpokladům nevede ke snížení, nýbrž ke zvýšení napětí. Nejde o nějaké drobné taktické či dokonce strategické změny ruské politiky. Nikdo Rusku nechce upřít právo aspirovat na hlavní role na světové forbíně.

Avšak v mezidobí se radikálně změnily představy ruských vládnoucích elit o tom, jaká by měla být cílová podoba, v níž by se Rusko chtělo jevit světu. Režim, jejž prezident Putin za mlčenlivého souhlasu značné části obyvatelstva nyní dobudovává, se za živého boha nehodlá integrovat do Evropy. Ani ve snu ho nenapadne delegovat třeba i zlomek suverenity jakýmkoli nadnárodním orgánům a strukturám. Nikdy neučiní lidská práva prioritou své politiky.

Vzor: Asie

Pokud vůbec bude hledat nějaké vzory chování, pak to určitě nebude evropský model, založený na nekonečném hledání vždy nedokonalých kompromisů. Mezi atlantickou a tichooceánskou mentalitou volilo Rusko tu druhou. Jako mnohokrát v ruských dějinách byl krátký cyklus západního vývoje vystřídán cyklem asijským. U „tygrů a draků“ Dálného východu a tichooceánského regionu by se chtěl Putin přiučit jejich umění spojovat dynamický ekonomický rozvoj se strnulým a pevně řízeným politickým systémem. Zuřivá protizápadní propaganda, četné projevy všední xenofobie a extrémního nacionalismu, obnova velmocenského patosu ve státní symbolice a v oficiózní ideologii - toť jen drobné čeření na povrchu, obrážející kardinální změnu v největší hlubině ruské společnosti. Západní, především evropské vlády na takovou změnu, jako vždy, nebyly vnitřně připraveny. Právě tato konceptuální krize ve vztazích mezi Ruskem a Evropskou unií může za to, že i drobné technické, natož zásadní otázky vyvolávají nekonečné sváry. Evropa již tuší, že takové Rusko o žádnou integraci nestojí a stát nebude. Konflikty provokuje skutečnost, že základní matrice vztahů zůstává stará, pro „neevropské“ Rusko je to už jen Záhořovo lože.

Nová ruská cesta však má nemalá vlastní úskalí. Zatímco se atlantický integrační model spokojí s „procesem“, dokud jde správným směrem, tichooceánský model stojí a padá s rychlými výsledky. Výhodné investice, dividendy z bouřlivého ekonomického růstu, stoupající moc výrobního potenciálu - to vše zatlačuje do pozadí a jakoby zbavuje důležitosti otázky fungování demokratických institucí, respektování lidských práv a politického pluralismu. Stačí však, aby tempo vývoje začalo proklouzávat, a je rázem jasno, že taková společnost je zavěšena ve vzduchoprázdnu.

Vzor: Afrika

Ruská ekonomika dávno „visí na jehle“, na ropné kapačce. Celý tento ekonomický zázrak se trochu podobá euforickému stavu spojenému s přílivem duševních a fyzických sil, který zažívá narkoman v rauši. Každý dobře ví, že k životu tento stav není a věčně netrvá. Vývojová rizika ekonomiky, jejímž kyslíkem je stálý přísun petrodolarů, jsou vždy neúnosně vysoká. Pro hospodářství, které z jakýchkoli důvodů přestane vykazovat výkonnost a nezvládne ekonomickou reformu, se tichooceánský vývojový model stává jen mezifází na cestě ke třetímu z možných modelů - africkému. A to je stav, ze kterého, jak ukazují zkušenosti mnoha států, žádná cesta ani nazpět, ani ven nevede.

Jefim Fištejn