Jak se na Čechy dívají sousedé

Tomáš Krystlík

Mezi světovými válkami byli Češi nejneoblíbenějším národem Evropy, napsal a doložil A. Klimek ve Velkých dějinách zemí Koruny české XIV. Jak je tomu dnes?

Pro Poláky jsou Češi Precliczky, Wenclizcky, Pepiczky - ani jedna přezdívka není neutrální, všechny jsou mírně hanlivé, Čechy považují za vychcánky a za zbabělce. Vztah Slováků k Čechům se zlepšil od rozpadu republiky, nicméně jsou vnímáni jako již bývalí usupátoři, kteří nahradili v roce 1918 Maďary. Naprosté změny doznaly vztahy česko-maďarské, které jsou dnes oboustranně kladné. Rakušané jsou nejoblíbenější sousední národ, ale Češi si vůbec neuvědomují, že ač Rakušané tvořili cca 7 % obyvatelstva v říši, bylo 43 % všech hledaných válečných zločinců spojenci po druhé světové válce Rakušany. Takže by je Češi měli vlastně více nenávidět než Němce. Rakušané mají Čechy za primitivnější, méně čestné, což má původ ještě ve staré monarchii, v posledních dvou desetiletích také za zloděje. O vztahu Čechů k Němcům se snad nemusím rozepisovat. Starší generace Sudetoněmců má na Čechy vzpomínku jako na „smějící se bestie“, což vzniklo z toho, že se při mučení a vraždění Němců pro druhé světové válce smáli. V Německu se ale v koutku duše stále připouští, že Češi jsou víceméně Germáni mluvící slovanským jazykem, nebo jsou tak smícháni s Němci, a že jsou jim z neněmecky mluvících kulturně nejbližší - také Poláci mají Čechy za poslovanštělé Germány. To se zřejmě projevilo i v pokynu Hitlera z 23. 9. 1940, že se Češi mají asimilovat v časovém rozmezí alespoň sta let. U žádného jiného národa (ani u Holanďanů, což jsou jazykově vlastně Němci mluvící dialektem) se s asimilací nepočítalo. Tento německý záměr rozprostřený na tak dlouhé období je v Česku v podstatě neznámý, neb je českými historiky tajen - píše o něm J. W. Brügel ve svém díle Tschechen und Deutsche 1939-1946.

S česko-německou blízkostí to ale není zcela jednoduché. Nejvíce mají Češi společného se Sudetoněmci, pak s Rakušany a nejméně s Němci v Německu, byť i zde existuje výjimka: Bavoři. Pozoruji schémata chování oněch skupin pocházejících původně z Cislajtánie, která jsou velmi podobná. (Sudetoněmci vyhnaní z ČSR do Německa pociťují onu odlišnost vůči starousedlíkům často dodnes.) Vnějšně se to projevuje zejména jistým sklonem k podrazáctví a hlavně v postoji úředníků vychovávaných tradicí, kteří jak v Rakousku, tak v Česku dávají ve styku s lidmi najevo svou nadřazenost. (V Německu úředníci sudetoněmeckého původu se již nevyskytují a úřednická tradice je tam jiná.) Do letošního září měla rakouská policie možnost šikanovat řidiče nestejnou výší pokut za tentýž přestupek jako česká, na rozdíl od německé, kde jsou pokuty pevně a přesně stanoveny, měřit rychlost vozu očima policejního úředníka a následně pokutovat řidiče. Teď už bude nucena se chovat poněkud standardněji. Rakušané též pokutují, když nemáte na dálnici dálniční nálepku hned po příjezdu, za značkou Republik Österreich, přičemž možnost si nálepku zakoupit je teprve o 200 m dál v budově bývalé celnice. Šikana, ale není se čemu divit, protože Češi tvořili s alpskými Němci, kteří si po druhé světové válce začali říkat Rakušané, i se Sudetoněmci přese všechno jeden národ, byť ne jazykově. Ne nadarmo se v nadsázce říká, že Rakušané jsou vlastně Češi mluvící německy a myslí se tím hlavně společné nectnosti.

S výjimkou Hlučíňanů, mají Češi mají k severním Němcům málo náklonnosti, prakticky stejně jako Němci jižní. Převládající protestantismus na severu je vyjádřen větší strohostí a sklonem k puritanismu, což jde tak daleko, že některé domácnosti nemají ani v přízemí záclony, aby kolemjdoucí mohli večer vidět, že rodina je, jak má být, večer pěkně pohromadě a že se nepáší neřesti. Což vede k předstírání vlastních ctností, přestože se činí opak, k přetvářce. Manželka si nesmí objednat sama pivo nebo víno, smí jen srkat ze sklenice manžela, pokud jí to dovolí. V opačném případě se všichni starají, zda není vlastně alkoholička. Použijeme-li pro srovnání zase policejní sbory, tak severoněmecká policie se chová přísně podle předpisu, nosí čepice, salutuje, kdežto bavorská chodí bez čepic, byť je má s sebou ve voze, nesalutuje, zdraví Grüß Gott, policisté podávají často ruku a představují se. Občas nosí k uniformě i vlastní jeansové kalhoty v přibližně stejné barvě a neslužební boty. Když jde bavorský uniformovaný policista na oběd (jinak ho spatříte jen v autě), hodí pásek s pistolí do zásuvky u stolu (pendreky nesnosí), zamkne ji, pověsí služební sako nebo bundu na věšák a vyrazí ve své civilní. Bavorská policie má interní zákaz měřit rychlost vozidel 175 m za značkou ji omezující nebo 175 m před značkou omezení rychlosti zrušující.

Markantní jsou i rozdíly v chování i jiných úředníků, ne pouze policistů. Zatímco bavorští úředníci se snaží lidem pomoci, přece od toho jsou úředníky - v interview v novinách vedoucí oddělení finančního úřadu prozradí, že u studentů, kteří přetáhli povolený roční výdělek, podají-li mu schůdné vysvětlení umožňující přebytek daňově odepsat, jejich údaje umožňující odpis nekontroluje. Že to je proti předpisům? Nikomu to nevadí, dobrá věc byla učiněna, stát kvůli tomu nezchudne a student bude mít více kapesného. Navíc bavorské berňáky mají interní pokyn nevyšetřovat a nepenalizovat prohřešky, dokud není alespoň třikrát překročena zákonem stanovená limitní částka. Benevolentní jsou také u zpožděného daňového přiznání - nepenalizuje se, jen se sníží částka vrácená berním úřadem plátci daně o běžný úrok (cca 2 až 4 % ročně) podle jeho zpoždění v podání přiznání. Zpozdí-li se o dva roky a berní úřad mu pak má vrátit např. 1000 €, dostane jen 920. Uplatnil jsem jakýsi svůj finanční nárok vůči úředníkovi, který o této možnosti vůbec nic nevěděl. Zeptal se tedy, odkud jsem to sebral. Řekl jsem mu to. Odvětil, že to nastuduje. Peníze jsem obratem dostal, nikdo se mi nepomstil formou kontroly nebo jinou šikanou. V severním Německu jde naopak vše přísně a stroze podle předpisu. V Rakousku dávají úředníci stejně jako čeští najevo svou moc, majestát svého úřadu a mají obdobný sklon se mstít.