Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Car Boris odešel do dějin

Jefim Fištejn

MF Dnes 26.4.2006

Když umře vůdce, přemalovávají se jeho portréty, řekl kdosi. Sedm let vynaložil současný ruský prezident na to, aby dokázal, že je úplným opakem svého předchůdce, že napravoval to, co ten zkazil, že tam, kde byl rozvrat a libovůle, je nyní zákon a řád, že dostal Rusko z kolen, zatímco ten před ním ho na kolena uvrhl - aby nyní, po sedmi letech zatracování, musel říct: „Byl to veliký státník.“ Jelcin uměl umřít: tím, že v samém závěru Putinova prezidentování ho donutil přinejmenším relativizovat smysl „antijelcinismu“ jakožto nové ideologie Ruska, naposledy posloužil své vlasti.

Denní tisk a historie se málokdy shodují v hodnocení státníka. Všechno, co denní tisk Jelcinovi vytýkal, je pravda, ale dějinný soud to není. Jelcin chyboval často a rád a velkoryse zásoboval své odpůrce snadnou municí pro zničující kritiku. Nikdo se neptal „kdo je Mr. Jelcin?“, nikdo se nepotil nad rozluštěním skutečného významu jeho záhadných výroků. Říct, že zanechal rozpolcené dědictví, znamená opakovat pravdivou banalitu. Rozpolcené je totiž dědictví všech velkých modernizátorů Ruska.

Zatímco se jeden ze životopisů Putina jmenuje „Němec v Kremlu“, Boris Jelcin byl opravdový Rus - ve smyslu mnohem hlubším, než je samovarní a matrjoškové hurávlastenectví. Jako by vypadl z knih Ostrovského nebo Saltykova-Ščedrina. Jeho velikost možná nebyla ani tak v jeho rozhodném liberálním reformátorství, ba ani v tom, že z Ruska udělal osvícenou evropskou velmoc. Tento sedlácký synek a stranický velmož vlastnil totiž vrozený smysl pro svobodu. V dřívějších dobách se taková vnitřní uvolněnost poměrně často vyskytovala jako duševní reakce na všeobecnou zotročenost, ale najdeme ji také v poststalinské době. Museli to být ovšem mocnáři neokresního formátu, schopní velkých činů, páni nad mocí, nikoli její otroci. Takovou vnitřní svobodu nemohli vlastnit majoři KGB, kteří na zahraničních rezidenturách šmelili s kaviárem a vodkou a smolili udání. Právě tato vnitřní svoboda přivedla Jelcina do konfliktu s vedením rodné strany a pak na barikády v 91. roce, znemožnila mu rušit nebo falzifikovat volby, zavírat televizní stanice nebo pokutovat deníky za rozhovor s opozičním politikem - běžná to dneska věc. Jen líný nekritizoval Jelcina v době jeho vládnutí. Byl hlavní vysmívanou postavičkou programu „Loutky“, avšak za transparenty „Jelcin je jidáš a zrádce“ nikdo nedostal obuškem po hlavě. Miloval moc, ale nebál se ohrozit svou popularitu bolestivými reformami. Mnozí ho pokládali za nevyzpytatelného a pletli si přitom chování se strategií. Choval se opravdu vrtošivě, ale zůstával věren své základní strategii, jejímž smyslem bylo naočkovat svým spoluobčanům vakcínu proti otroctví. I přes své brutální nosoroží vzezření kupodivu nikdy neurážel politické odpůrce, nepokládal život za jednoduchou záležitost a nebyl si jist, že každý problém má prostinké řešení. Jeho časté změny nálad a vrchnostenské vrtochy byly možná jemnou chvějivou reakcí na neuvěřitelně složité problémy. Dokázal provézt svou zemi mezi Skyllou a Charybdou rozpadu totalitního impéria a vzniku na jeho troskách nového státu, aniž přitom musel prolít krev. Spolu s ním chybovala a hledala cestu celá ruská společnost.

Mnohé z protijelcinských mýtů jsou jalové. Korupce je nyní větší, než byla za něho, dolarových miliardářů je desetinásobně víc, víc peněz utíká do ciziny, mezinárodní společnost, ve které se pohybuje ruský stát, je méně slušná než v jeho době. Hospodářství funguje nikoli navzdory, ale právě zásluhou Jelcinových reforem. Žebroty je určitě méně, ale netřeba zapomínat, že zatímco v 90. letech Rusko zakládalo do rozpočtu 18 dolarů za barel ropy, dnes počítá se 60 dolary. I soud byl nezávislejší: zatímco Jelcin pokorně uznal rozhodnutí soudu, který zrušil jeho zákaz komunistické strany, dnes žádný soud nemá střeva na to vzdorovat kremelskému telefonnímu právu.

Denní tisk dnes nad ním roní krokodýlí slzy. Na výrok historie si počkáme. Může se stát, že nejeden Rus, až bude vzpomínat na tohoto nešikovného, nejapného, trapného cara z neskutečné ruské pohádky, si náhle uvědomí, že nikdo lepší než tento smolař na ruském trůně nikdy neseděl.



Jefim Fištejn
 
  Přístupy: 12734 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA