Vůně peněz

Pavel Kohout

LN 22. dubna 2009

Zdá se, že opět přichází čas vulgárních keynesiánců, kteří zapomínají, že dluhy se musí splácet

Hospodářský pokles České republiky bude v roce 2009 činit možná až dvě procenta. Takový pokles samozřejmě není nic příjemného, už jen kvůli výpadkům daňových příjmů státního rozpočtu. Miroslav Kalousek uvádí, že deficit by se mohl vyšplhat až ke 180 miliardám. Tato částka by zhruba odpovídala bezmála pěti procentům HDP. Znamenalo by to porušení maastrichtského kritéria tří procent rozpočtového schodku, a tudíž další odsunutí možného termínu přijetí eura.

Zde je nutno si říci pozadí maastrichtských kritérií a jejich motivaci. Kritérií je více. K dalším patří limit pro maximální úrokové sazby (výnosy) státních dluhopisů, volatilitu měnového kursu a maximální hranice 60 procent HDP pro celkový objem státního dluhu.

Maastrichtská kritéria vznikla jako kompromis mezi ekonomií a politikou. Ekonomická logika je prostá: členskou zemí Hospodářské a měnové unie (neboli „eurozóny“) se nesmí stát země, která má rozhašené veřejné finance, není schopna zkrotit inflaci a jejíž měnový kurz připomíná horskou dráhu. Euro bylo míněno jako „bič“ pro zavedení lepší rozpočtové disciplíny. Je tu ale nejméně jedno velké ALE.

Jde o již zmíněný politický kompromis. Tříprocentní limit pro roční schodek rozpočtu a šedesátiprocentní hranice pro celkový státní dluh není nic, co by vyplývalo z ekonomické teorie. Ekonomové se odborně přou, zda je optimální nulový nebo nenulový státní dluh. Pokud se však jakéhokoli ekonoma zeptáte na zmíněných šedesát procent, odpoví vám, že jde o značně vysoké číslo. Možná maximální limit, ale nikoli doporučení. Hranice 60 procent byla přijata proto, aby se do tohoto limitu ještě s odřenýma ušima vešly Francie s Německem a aby gigantické dluhy Itálie, Belgie a Řecka nepůsobily tak očividně pohoršujícím dojmem.

Jak vlastně Itálie, Řecko a Belgie přišly ke svým astronomickým dluhům? Po válce mezi politiky zakořenila zvulgarizovaná Keynesova ekonomická teorie. Původní Keynesova teorie tvrdila, že stát nemusí nutně dodržovat vyrovnaný rozpočet každý rok - stačí, když rozpočet je vyrovnaný v delším období. V případě recese, nebo dokonce krize spojené s výpadkem poptávky stát může, nebo dokonce musí zasáhnout. Krátkodobě si vláda může dovolit hospodařit i s velmi schodkovým rozpočtem, aby vyrovnala propad soukromé poptávky. Až se dostaví oživení, rozpočty je nutno dostat zpět do přebytku a dluhy splatit. Vulgární keynesiánci se rádi chytli první části teorie (o zadlužování), ale vypustili její druhou část (o nutnosti dluhy splácet). Mnohé západoevropské státy hodily za hlavu rozpočtovou disciplínu a utrácely jak zjednané. Období 50. až 80. let proto v západní Evropě znamenalo sérii jedné finanční a měnové krize za druhou. Pokud nehrozila krize, hrozila vysoká inflace. Teprve začátkem 90. let si státy závazně řekly „dost, už nás to nebaví, chceme měnu, která bude zdravá jako německá marka“.

Německo, které dodržovalo relativně nejzdravější rozpočtovou i měnovou politiku, se stalo modelem. Vulgární keynesianismus byl dočasně potlačen a státy začaly dodržovat lepší rozpočtovou disciplínu. Nyní se zdá, že čas vulgárních keynesiánců opět přichází. Recese vytváří legitimní zdůvodnění pro „rozumné“ zvýšení státních dluhů a příznivci hospodaření na dluh cítí příležitost. Paroubek a spol. jsou v pohodě Pokud jde o českou ekonomiku, v letech 2006 a 2007 hospodařila vláda se schodkem. Šlo přitom o dvě léta s nejrychlejším hospodářským růstem v novodobé historii - dva roky, kdy ekonomika byla značně přehřátá. Správný postup by byl spočíval v zavedení přebytkových rozpočtů; vláda ovšem tehdy praktikovala přesný opak rozumné rozpočtové politiky podle Keynese. Ti, kdo nebyli schopni navrhnout alespoň vyrovnaný rozpočet v letech 2006 a 2007, cítí opět vůni peněz. Jiří Paroubek v Otázkách Václava Moravce doslova uvedl: „... myslím, že to finanční trhy evropské nezhroutí, když Británie se bude pohybovat někde ve schodku 10 12 procent z hrubého domácího produktu, tak my těch 5 procent můžeme také přiznat.“

Co k tomu dodat? Finanční historie Velké Británie během 20. století je učebnicovým příkladem, jak obrovské zadlužení může způsobit rozpad impéria. Nynější Británie je ve velmi prekérní rozpočtové situaci. Rozhodně nejde o příklad vhodný následování. Řečeno „hospodským“ příkladem: když si bohatší soused dopřává již desátý půllitr během večera, znamená to, že když si dám pět půllitrů, je to příliš málo?

Pokud jde o maastrichtský 60procentní limit pro veřejný dluh - toto číslo nebylo míněno jako doporučení. Přesto je politici rádi vykládají ve smyslu „dokud máme dluh pod 60 procent HDP, jsme v pohodě“. Ukázka, jak hovořit vulgárně a nepoužít přitom jediné sprosté slovo.