Prozíravý Wagner a umanutý Marx

Aleš Knapp

Před 125 lety zemřel v únoru v Benátkách Richard Wagner a v březnu v Londýně Karel Marx. Výročí je příležitostí porovnat myšlení obou vrstevníků: skladatelovu inspirativnost s umanutostí teoretika komunistické revoluce.

Jako na zavolanou byla nedávno v opeře v Bonnu uvedena premiéra druhé části kusu choreografa Johanna Kresnika na téma Wagnerovy operní tetralogie Prsten Nibelungův. Kresnik, už od 60. let jeden z nejprogresivnějších představitelů tanečního divadla, platí odjakživa za levicového umělce. Sdělovací prostředky na Západě jej nesprávně označují za marxistu. A jelikož marxistické příručky dějin hudby se doslova vyžívaly v prezentaci Wagnera jako skladatele zřeknuvšího se po roce 1848 pokrokových revolučních idejí ve prospěch zpátečnického dějinného pesimismu, je třeba Kresnikův počin uvítat o to víc. Rakouský choreograf v inscenaci třetího a čtvrtého dílu tetralogie, Siegfried a Soumrak bohů, uvádí věc na pravou míru a obzvlášť záslužné je, že elegantně smetl ze stolu obraz Wagnera coby předchůdce nacismu. Tuto pomluvu dnes šíří po světě dokonce jeden ze skladatelových prapotomků Gottfried Wagner, jehož knižní pamflet Kdo nevyje s vlkem vyšel i česky. Vysvětlující komentář, který doprovodil německé vydání a jakým by měly být knihy podobného ražení bezpodmínečně vybaveny, nahradila nicneříkající ediční poznámka Jiřího Gruši.

Nesmysly paní Hostomské
Operní průvodce Anny Hostomské z 50. let u nás platí za reprezentativní publikaci svého druhu, dodnes je kniha vydávána v reedicích a propagována v novinách jen s minimálními výhradami. Dočteme se v ní dokonce, že „Wagner se vzdálil revoluční linii a stal se stoupencem a podporovatelem imperialistické ideologie“. K tomu nutno dodat, jak uvádí ve fundované studii Wagner a filozofie Bryan Magee (č.vyd. BB/art, Praha 2004), že autoři blízcí marxismu s oblibou snižují důležitost Wagnera jako revolucionáře z let 1848-49. Děje se tak s cílem, aby se snad, nedej bože, neukázal Wagnerův revoluční význam jako větší než ten, který marxisticko-leninští politrukové přisuzovali autorům Komunistického manifestu.

Richard Wagner se revoluce zúčastnil nejenom jako teoretik, nýbrž přímo na barikádách. Ví se, že spolupracoval s anarchistou Bakuninem na přípravě ozbrojeného povstání v Drážďanech a dokonce prý zařídil přísun granátů. Není vyloučeno, že Wagner o Marxovi věděl nebo že znal některé Marxovy novinové články. Ale i kdyby ne, Richard Wagner by se jako praktický revolucionář určitě obešel bez Marxova teoretizování.

Už na samém počátku 40. let Wagner v opeře Rienzi tematizuje příběh ztroskotavšího revolucionáře plebejského původu. Rienzi, pokoušející se jako římský tribun lidu zřídit republiku podle antického vzoru, skončí kamenován davem a trosky hořící budovy jej pohřbí včetně jeho světanápravecké utopie, naplněné idejemi svobody a rovnosti. Jako by Wagner už tehdy cítil, že velká slova o budoucnosti lidstva mohou vyústit ve zhoubnou ideologii a je proto třeba brát je s rezervou.

Marx, mizerný básník napodobující Heinricha Heineho a marně se pokoušející o satirický román, pak v roce 1844 v Úvodu ke kritice Hegelovy filozofie práva hlásá, že „emancipace Němce je emancipací člověka“. Svůj nacionalistický patos obohacuje školáckou metaforou, že „hlavou“ této emancipace je filozofie, „srdcem“ je proletariát. Jako vrchol Marxovy dialektické geniality pak jeho vyznavači prezentují dětinskou slovní hříčku, že „filozofie se nemůže uskutečnit bez zrušení proletariátu, proletariát se nemůže zrušit bez uskutečnění filozofie“.
Každý středně nadaný žák základní školy by Marxovi opáčil, že filozofie je přece uskutečněna už tím, že skutečně existuje, že tedy není co uskutečňovat. Ano, skutečná filozofie bez politických šarád a podvodů opravdu nemá zapotřebí onoho Marxova filozoficky zcela vadného požadavku. Umanuté přání Karla Marxe, které se mu stalo otcem myšlenky, totiž není filozofickým, nýbrž politickým programem.

Wagnerovo předvídání
Marxův požadavek po uskutečnění filozofie je de facto návrhem na likvidaci „neužitečných“ filozofů, těch, kteří nejsou ochotni stát se politickými ekonomy. Jinak je tomu u Wagnera. Wagner nechce filozofii rušit. Ale jako schopný umělec využívá filozofii ve své tvorbě i v teoretických spisech. Na rozdíl od Marxe prodělal zřetelný intelektuální vývoj, který citovaný Bryan Magee charakterizuje takto: „Wagner nikdy nazastával pravicové názory, pouze ztratil důvěru v levicovou politiku.“

Wagner byl stejně jako Marx ovlivněn zprvu filozofií Ludwiga Feuerbacha. V autobiografii Můj život vyzdvihuje hlavně Feuerbachovu teorii, že nikoli Bůh či bohové stvořili člověka, ale naopak, že náboženství je čistě lidským výtvorem. A Marx? Ten v jedenáctém odstavci Tezí o Feuerbachovi znovu roztáčí flašinet volající po nahrazení filozofie politikou a vytrubuje nebetyčnou banalitu o filozofech, kteří svět dosud jen vykládali, teď však je třeba jej zněmit.

Wagner se k vykupitelským snahám tohoto druhu staví odmítavě. A právě to, zač byl v primitivním marxisticko-leninském žargonu zatracován coby spolutvůrce „imperialistické ideologie“, právě to svědčí o skladatelově jasnozřivé schopnosti předvídat zhoubné důsledky údajně „vědeckého“, politicko-ekonomického myšlení. Marxistické floskule jako „vývoj socialismu od utopie k vědě“ pak jen znovu potvrdily umanutou snahu klasiků marxismu zvýšit věrohodnost svých politických fantasmat tím, že je prohlásí za vědu. A zatímco vznikala pavěda zvaná „vědecký komunismus“ jako šarlatánská metoda pro zkoumání čehosi, co neexistuje, přihlásil se Wagner k filozofii myslitele, jemuž marxisté-leninisté rovněž nemohou přijít na jméno: k Arthuru Schopenhauerovi.

O chorobách hlavy
Ještě předtím než začali marxisté vystrkovat růžky, vypálil jim Schopenhauer rybník tím, že jeho zásadní dílo z roku 1819 Svět jako vůle a představa plní beze zbytku úlohu zprostředkovatele mezi uměním a vědou. Kvalitní filozofie si totiž nenárokuje zmocnit se pravdy násilím a pomocí vyspekulovaných pojmů, které prohlásí za „vědecké“. Když tedy v roce 1867 vychází Marxův Kapitál, Wagner hlavně i díky Schopenhauerovi už dávno překonal metodu a moudrosti autora této vědecky se tvářící megabichle. Podle svého vynikajícího interpreta Rüdigera Safranského se Schopenhauer liší od drtivé většiny filozofů před ním i po něm a odlišuje se od nich i Wagner. Immanuel Kant jako Schopenhauerův předchůdce uměl zachytit ironickým způsobem omezenost lidského rozumu i velikášství, které se v hlavách proroků zrodilo z neschopnosti si svou omezenost přiznat. V málo známém Eseji o chorobách hlavy Kant hovoří o figuře metafyzického filozofa Jana Komarnického zvaného „Kozí prorok“, který bosý, oděn v kožešině a obklopený stádem krav, koz a ovcí zvěstoval své pravdy o budoucnosti světa.

Marx se od Kanta nenaučil nic a s prorocky náboženským patosem přisuzuje vůdčí historickou roli proletariátu. Proletariát v jeho pojetí ovšem není ničím jiným než abstraktním pojmem, jemuž Marx ve snaze dodat konkrétní podobu a pod heslem „Proletáři všech zemí, spojte se!“ nechává narůst bezpočet nožiček. Wagner jako by tušil, že se Marxovo proroctví stane v Rusku a v anektovaných satelitních zemích realitou. Počínaje Velkou říjnovou socialistickou revolucí, jak píše Safranski, dochází v Rusku k „teroristické redukci člověka na společensky užitečné pracovní zvíře“.

Wagner v tetralogii Prsten Nibelungův kritizuje vykořisťování, nevnáší ale do díla nábožensko-marxistické vykupitelství. Bůh Wotan tu dobrovolně odchází ze scény a stává se poutníkem poté, co si uvědomil, že svět jej nepotřebuje. Na rozdíl od drtivé většiny politiků dokáže v pravý čas abdikovat. V Kresnikově choreografickém pojetí se navíc Wotan prohýbá pod ruksakem, odnáší si v něm božské i zbožštěné hodnoty jako svých pět švestek. V jiné scéně dav, zfanatizovaný pomluvami o Wagnerovi coby předchůdci nacismu, kreslí skladateli po těle hákové kříže a v pozadí běží protinacistická filmová groteska s Kačerem Donaldem.

Johann Kresnik se nehodí do politického krámu v Německu ani v Čechách. Pisatel této stati byl spoluautorem rozhovoru pro Divadelní noviny (č. 3/2007), ze kterého redakce - s cílem zkresleně představit Kresnika jako marxistu - vyškrtla mnohé z toho, co Kresnik řekl, a jemu i autorům interview vložila do úst řadu závažných politických nepravd, třeba i lež o Wagnerovi jako „vzoru nacistického umělce“. Jak vidět, marxismus dodnes „frčí“. Podle zjištění, zveřejněných k letošnímu 125. výročí v deníku Die Welt, však ne mezi francouzskými salónními marxisty nebo německými poskomunisty, nýbrž mezi neokonzervativci a byrokraty všech národností.