Kam kráčejí američtí republikáni?

Roman Joch

Občanský institut

Prvních 100 dní nového prezidenta Baracka Obamy uplynulo a co dělají republikáni? Osudem opoziční (menšinové) strany po zvolení nového prezidenta je vždy nezájem ostatních o ni.


Republikáni, jak se zdá, se začínají soustřeďovat na opozici vůči domácí politice prezidenta Obamy, vůči jeho enormním, bilionovým státním výdajům. Vůdčí postavu v Kongresu však zatím nevyprodukovali. V o něco lepší situaci je Republikánská strana na úrovní guvernérů států. V současných předpovědích, kdo bude příštím presidentským kandidátem republikánů v roce 2012, nejčastěji zaznívají tato jména: Sarah Palinová, guvernérka Aljašky; Bobby Jindal, guvernér Louisiany; Mark Sanford, guvernér Jižní Karolíny; a Newt Gingrich, bývalý spíkr Sněmovny reprezentantů, který v roce 1994 přivedl opoziční republikány po padesáti letech k vítězství ve volbách do Kongresu. Zda někdo z nich skutečně bude republikánským kandidátem na prezidenta v roce 2012 – či bude dokonce zvolen prezidentem – je nyní příliš předčasné zvažovat.

Politická asymetrie

Samozřejmě v systému dvou stran se tyto dvě strany u moci střídají a je otázkou času, kdy se ono pomyslné kyvadlo přehoupne od demokratů k republikánům - zda v roce 2012, nebo 2016, nebo později. Pokud jde ale o prezidentské volby, mezi demokraty a republikány za posledních čtyřicet let panovala asymetrie, kterou narušilo až vítězství Baracka Obamy: tradičně úspěšnější byl demokraté centrističtí než kandidáti z levého křídla Demokratické strany, zatímco u republikánů byli konzervativní kandidáti úspěšnější než ti centrističtí. Je to zajímavý paradox, jenž stojí za zmínku.

Tento paradox je způsoben posunem amerických mediálních a kulturních elit, a následně i Demokratické strany, doleva v kulturních a morálních otázkách v druhé polovině 60. let 20. století. Demokratická strana jako dědička Nového údělu prezidenta Franklina Delano Roosevelta byla od 30. let 20. století suverénně většinovou americkou stranou. V druhé polovině 60. let se však americké demokratické elity posunuly až tak výrazně doleva v morálních a kulturních otázkách, že jejich postoje začaly odpuzovat příslušníky americké bílé střední a nižší třídy, kteří tradičně z ekonomických a sociálních důvodů volili demokraty, ale nyní z morálních a kulturních důvodů začali volit republikány, které by jinak z ekonomicko-sociálních důvodů nevolili. Úspěšní republikánští kandidáti na prezidenta tak začali akcentovat své pravicové morální a kulturní názory, zatímco úspěšní demokratičtí kandidáti se situovali do středu a snažili se distancovat od radikálně levicových morálních a kulturních postojů demokratické elity. Pokud byl kandidátem demokratů na prezidenta levicový radikál, neuspěl (až do roku 2008, kdy uspěl poprvé), pokud demokratický centrista, pak uspěl. Na druhou stranu, pokud byl kandidátem republikánů na prezidenta centrista a jeho oponentem demokratický centrista, republikán nikdy neuspěl. Naopak, pokud kandidátem republikánů byl konzervativec, zvláště ten, který byl ochoten vést „kulturní válku“, Kulturkampf o charakter Ameriky, obvykle přetáhl na svoji stranu od demokratů voliče z bílé střední a nižší třídy a vyhrál.

Podívejme se na tuto pravidelnost podrobněji. První demokratický kandidát, který doplatil na posun demokratických elit ostře doleva v kulturních a morálních otázkách, byl Hubert Humphrey v roce 1968. A první republikán, který na něm vydělal, byl Richard Nixon. Nixon nebyl žádný velký konzervativec, v domácí politice byl dokonce výrazně vlevo a v zahraniční byl centrista, pokud však jde o kulturní a morální otázky, skvěle využil resentimentu střední a nižší bílé třídy proti liberálním demokratickým elitám. V roce 1972 dokonce na hlavu – tj. v 49 z 50 států Unie - porazil prvního dokonalého kandidáta těchto elit (tj. radikálně levicového nejen v ekonomických, ale i v kulturních a morálních otázkách), senátora George McGoverna. Nixon sám o sobě v ekonomice a v zahraniční politice nebyl nijak extra vpravo, ale Kulturkampf uměl vést dokonale.

V roce 1976 (po aféře Watergate a resignaci Nixona) byl však kandidátem republikánů Gerald Ford, umírněný fiskální konzervativec, jehož morální a kulturní otázky buď nezajímaly, anebo byl v nich vlevo. Jeho protikandidátem byl jižanský demokrat – tj. v rámci celoamerické Demokratické strany člověk z jejího pravého okraje, neboť jižanští bílí demokraté jsou tradičně těmi nejkonzervativnějšími demokraty – guvernér Jimmy Carter. Samozřejmě vyhrál. A pak ale nevládl jako jižanský demokrat, nýbrž jako demokrat levicový. Není divu, že jej v roce 1980 porazil republikán Ronald Reagan, který v sobě integroval ekonomickou, zahraničně-politickou i kulturně-morální pravici a byl nejpravicovějším prezidentem od dob Calvina Coolidge v 20. letech 20. století. A v roce 1984 na hlavu – tj. opět v 49 z 50 států Unie - porazil bývalého Carterova viceprezidenta, Waltera F. Mondalea, který byl McGovernovým klonem. V roce 1988 kandidoval jako Reaganův dědic jeho viceprezident George Bush (jenž předtím patřil k centristickému křídlu Republikánské strany) a jeho demokratickým protikandidátem byl guvernér Michael Dukakis, další McGovernův klon. Naprosto nepřekvapivě, George Bush vyhrál. Bylo to však více třetí vítězství Ronalda Reagana než vítězství George Bushe samotného.

Umět vést kulturní boj


Pak ale George Bush zvedl daně (smrtelný hřích každého republikánského politika) a v roce 1992 kandidoval jakožto republikánský centrista, kterým také byl. Jeho protikandidátem byl však další jižní demokrat, tedy z hlediska americké politiky centrista, politik z pravého okraje Demokratické strany, guvernér Bill Clinton. Bez problémů nad Bushem zvítězil. Bush byl dokonalý gentleman, ale vést Kulturkampf, to rozhodně neuměl. A v roce 1996 kandidoval proti Clintonovi Bob Dole, jenž byl klonem Geralda Forda. Dopadl stejně, jako před dvaceti lety předtím Ford (jehož byl tehdy kandidátem na viceprezidenta).

Al Gore do roku 1992 (zvolení viceprezidentem) byl na poměry Demokratické strany výrazně konzervativním jižanským senátorem. Pak se posunul doleva a v roce 2000 kandidoval na prezidenta jako levicový radikál. Prohrál, byť těsně, s Georgem W. Bushem, který, jak se později ukázalo, v domácí politice příliš pravicový nebyl, ale ve svých kampaních byl dokonale schopen mobilizovat morální a kulturní konzervativce (v tom se ze svých předchůdců nejvíc podobal Nixonovi, o něco méně Reaganovi, a vůbec ne svému otci). Proto pokaždé vyhrál, byť těsně. V roce 2004 byl jeho protikandidátem John Kerry, další to mcgovernovský levicový radikál. Nepřekvapuje, že Bush mladší vyhrál.

Vidíme tedy, že až do roku 2008 každý mcgovernovský kandidát (McGovern, Carter v roce 1980, Mondale, Dukakis, Gore, Kerry) prohrál. Rovněž prohrál každý centristický, nebo umírněně konzervativní republikán (Ford, Bush v roce 1992, Dole). Vyhráli ti republikánští kandidáti, kteří byli konzervativní (Reagan), anebo alespoň kandidovali jako kulturně-morální konzervativci proti mcgovernovským liberálům (Nixon, Reagan, Bush v roce 1988, W. Bush); anebo ti demokratičtí kandidáti, kteří patřili k jižanskému, pravému křídlu své strany (Carter v roce 1976, Clinton). Poprvé toto čtyřicetileté paradigma selhalo v roce 2008: poprvé v dějinách zvítězil čistě mcgovernovský kandidát, McGovernův ideologický klon Obama. A porazil umírněného republikána McCaina, který byl zase klonem George Bushe staršího.

Což znamená: kandidát z levého křídla Demokratické strany zvítězil poprvé od dob Franklina Delano Roosevelta a vůbec poprvé kandidát, který je dítětem Nové levice druhé poloviny 60. let. A na druhou stranu, McCain se připojil k řadám takových neúspěšných centristických či umírněných republikánských kandidátů na prezidenta, jako byli Ford, Bush v roce 1992 a Dole.

Jaké z toho plyne shrnutí? Chtějí-li republikáni uspět v prezidentských volbách v roce 2012, udělají chybu, pokud nominují někoho, jako byli Gerald Ford, George Bush starší, Bob Dole či John McCain. Naopak, větší šanci na úspěch budou mít, pokud nominují někoho jako byli Nixon, Reagan, nebo „W“ Bush – tedy morálně-kulturní konzervativce, jež nebudou mít zábrany vést Kulturkampf. Pochopitelně, takový kandidát ztratí jakoukoli šanci na sympatie amerických médií východního pobřeží, či intelektuálního, kulturního a mediálního establishmentu obecně. Na druhou stranu, může získat Bílý dům. Holt, nelze mít všecko…

Publikováno v časopisu Mezinárodní politika 5 / 2009.