Srdečné pozdravy z Ruska 41 let poté
Mirek Topolánek
21.08.2009, Lidové noviny
Před jedenačtyřiceti lety k nám vtrhly sovětské tanky. Zhroutil se sen o "socialismu s lidskou tváří". Ale zejména se zhroutily sny lidí o skutečné svobodě a demokracii bez komunistů. Občané ale neselhali. Za srpnem 1968, za tím, co mu předcházelo i následovalo, stálo fatální selhání národních politických elit. Ať se jim říkalo "konzervativci", či "reformátoři". Může se něco podobného opakovat?
Dnešní doba a situace jsou samozřejmě úplně jiné než v srpnu 1968. Tehdy spolu soupeřily dva bloky a my jsme byli součástí toho špatného. Něco se však nezměnilo.
Bez EU a NATO by bylo vše jinak
Zejména se nezměnilo dilema politických vůdců, jak jednat s Ruskem. Na jedné straně je v našem zájmu mít s touto velkou zemí korektní vztahy. Na druhé strany by pro nás mělo katastrofální dopady, kdyby šlo o vztahy nerovné, jak tomu bylo po celou dobu vlády komunistů, včetně Dubčeka a spol. Když se populární lídr pražského jara srdečně líbal na setkání se sovětským vůdcem Brežněvem, bylo o osudu naší země již rozhodnuto.
V zásadě se nezměnila ani velmocenská politika Moskvy. Někdejší sovětskou vojenskou doktrínu ale nahradila ruská energetická politika. Závislost ideologicky spřízněných vazalských režimů nahradila snaha posilovat závislost na ruské ropě a plynu. Moskva si opět buduje své sféry vlivu. Jen k tomu místo tanků používá jemnější, ekonomické nástroje.
Zásadní změnou oproti srpnu 1968 je tak naše příslušnost k euroatlantickým strukturám. Nedělejme si iluze. Za korektní a svobodné vztahy s Ruskem vděčíme našemu členství v EU a NATO. Pouze a jedině díky tomu můžeme být Moskvě přinejmenším rovnocenným, a dokonce strategickým partnerem, zapomenout na historické resentimenty a špatné zkušenosti. Kdybychom s Ruskem vyjednávali sami, mohli bychom maximálně doufat v jakýsi protektorský vztah a blahosklonnost, jaké se těší režimy typu toho Lukašenkova v Bělorusku. Samozřejmě jen pokud poslouchají. O to více překvapuje, když se někteří politici snaží razit "ruskou" politiku na vlastní pěst. Je otázka, co za tím vězí. Je to "jen" sentiment po starých časech, ideová blízkost, obdiv k velké zemi? Nebo prozaické obchodní zájmy? Je známo, že ruským státem ovládané firmy dokážou být ke spřízněným politikům štědré. Je proto třeba se ptát, zda politici, kteří se vehementně cpou do kremelských dveří, tak nečiní právě s vidinou osobního prospěchu.
Invaze ruských zájmů
Cesta k srpnu 1968 vedla přes dlouholeté kapitulantství a patolízalství našich politiků. Když se jen a jen díky nim zájmy Moskvy u nás pevně zakořenily, nechtělo se už sovětskému medvědovi stáhnout kvůli nějakému pražskému jaru svou pracku zpět. Musíme si dát dobrý pozor, aby prostřednictvím politiků, kteří zpochybňují euroatlantické spojenectví a zároveň okatě nadbíhají Rusku, nepřišlo nějaké déja vu. Byť tentokrát nejde o psaní zvacích dopisů, ale spíše o utajené schůzky s ruskými politiky, lobbisty a byznysmeny.
Zahraniční politika není něco abstraktního, něco, co nemá přímý vliv na domácí dění. Ve skutečnosti mělo dění v zahraničí po tisíc let významný vliv na naši svobodu a prosperitu. Platí to stále. Nelze beztrestně bourat spolehlivý spojenecký štít, který nám poprvé v dějinách dává pevné bezpečnostní záruky. Nelze odmítat účast na mírových misích a myslet si, že tím neohrozíme i náš vlastní klid. Nelze tolerovat, aby se z politiků, kteří mají sloužit českým voličům, stali emisaři ruských mocenských a ekonomických zájmů.
Opakování vojenské invaze dnes nehrozí. Ale invaze ruských zájmů a omezení naší suverenity kvůli energetické závislosti hrozí zcela jistě. Stejně tak hrozí invazivní zasahování ruské propagandy a tajných služeb do české politiky. Nějaký další husákovský režim s podporou okupantů nenastoupí. Ale klidně se můžeme dočkat toho, že v čele státu budou stát politici s konty napojenými na Rusko.
I jedenačtyřicet let po srpnu 1968 si zkrátka musíme dávat dobrý pozor na příliš "srdečné pozdravy z Ruska" a politiky, kteří jim ze záhadných důvodů nadšeně kynou vstříc.
