Štrasburk není žádná trafika

Jana Bobošíková

LN 24.7.2004

Procházím monumentální budovou Evropského parlamentu ve Štrasburku. Hlasuji, hovořím s poslanci, naslouchám, čtu materiály, pozoruji a přemýšlím o tom, co pro mne první dny v europarlamentu znamenají. Den po dni cítím větší zodpovědnost, den po dni roste moje zoufalství a tíseň, den po dni se ale i zvyšuje moje víra v budoucnost. A den po dni padají i některé mýty.

Mám pocit, že řada lidí v EP i ve vrcholné evropské politice si uvědomuje skutečné problémy, kterými unie prochází, a že je nazývá pravými jmény. Že tím problémem není tolik proklamovaná evropská ústava, ale že EU brzdí pokulhávající sešněrovaná ekonomika, která podkopává koncept sociálního státu a vede k jeho neúspěchu. Jsou zde lidé, kteří vědí, že EU drtivě ztrácí konkurenceschopnost kvůli tempu dravé Asie.

Jsou tu i politici, kteří otevřeně hovoří jasnou řečí o faktickém exodu mozků z Evropy do USA i o možných katastrofálních důsledcích takového vývoje. Jsou zde lidé, kteří vědí, že bez tvrdých reforem nebude více pracovních míst. Jsou zde lidé, kteří vědí, že EU se musí otevřít třetímu světu. A je tu i nový předseda Evropské komise Barroso, který řekl jasně - na sociální EU si nejprve musíme vydělat. Bude těžké rozhodnout, kudy vede cesta k prosperitě a konkurenceschopnosti. Co na této cestě podpořit a co ne. Co má šanci fungovat a co bude jen další byrokratickou zátěží.

Mám husí kůži při pohledu na to, jak politici naložili se svými předvolebními sliby i s hlasy svých voličů. Jsem velmi rozpačitá z toho, jak moc se liší politika europoslanců zvolených za ČR od toho, co titíž lidé říkali svým voličům před volbami. A kam až jsou ochotni ve svém boji o křesla, ne o myšlenky, zajít.

Proklamovaní nezávislí už nezávislí nejsou a kvůli křeslům se spojují s kýmkoliv, i se svými domácími nepřáteli. Nezávislý Josef Zieleniec je v jednom klubu s ODS, ze které kdysi rozhořčeně odešel.

Eurovolby vyhráli a největší důvěru dostali od voličů politici z ODS. Mimo jiné i proto, že zdůrazňovali národní zájmy. A jak s důvěrou naložili? Vstoupili do klubu evropských lidovců, ve kterém zasedá i šéf sudetoněmeckého landsmanšaftu Posselt. Landsmanšaft přitom trvale prosazuje směrem k ČR své majetkové i územní požadavky.

Cena politické duše

ODS se teď pyšní křeslem místopředsedy EP pro europoslance Ouzkého. O čem cudně mlčí, je cena za tento post i za členství v eurolidovecké frakci. Soukromě ji nazývám cenou politické duše. A jak se říká v kuloárech mezi poslanci, nebyla malá. Europoslanci ODS s frakcí podepsali totiž tzv. letter of intent, předběžnou dohodu. Dokument neveřejný, ale o to více propíraný. Europoslanci ODS se v něm podle kuloárů zavazují i k tomu, že nebudou napadat evropskou ústavu, na které této frakci tolik záleží.

Pro doplnění kontextu připomínám, že místopředseda ODS Jan Zahradil právě na protest proti evropské ústavě před časem halasně opustil Konvent EU, který ústavu projednával. Realita je nyní taková, že týž Jan Zahradil cudně mlčí, když šéf eurolidovecké frakce Poettering na plénu před poslanci hřímá, že evropská ústava je pro jejich frakci prioritou všech priorit. A když má pak europoslanec Zahradil prostor pro vystoupení, není v sále. Politici ODS, kteří před volbami občanům tvrdili, že evropská ústava není nezbytná, mají teď předsedu klubu, který prosazuje politiku zcela jinou. A oni zjevně svým mlčením souhlasí. Mrazí mě.

Jsem nešťastná z toho, jak hluboce zakořeněné dokážou být některé mýty. Například ten, že nezávislý jedinec nemá v EP šanci. Že je jako kůl v plotě. Podobně lživý je i další mýtus - a sice tvrzení, že k tomu, aby člověk v EP získal místo v tom kterém výboru, potřebuje hodného mocného strýčka v podobě vlivné frakce. Jde o prostý alibismus.

Konkrétní příklad? Dvě české europoslankyně, původně nezavislá Jana Hybášková a Nina Škottová za ODS nezískaly místo v žádném z výborů, ačkoliv se upsaly největší eurolidovecké frakci, která jim měla slíbené členství ve výborech dojednat. Nebylo mi dobře po těle, když poslanec Ouzký označil tento fakt na jednání halasně za skandál, a předsedající mu klidně a s úsměvem odpověděl - co vám frakce dojednala, to máte. I tak zoufalá a trapná může být cena politické duše.

Naděje

Mám radost, že se mi jako nezávislé poslankyni podařilo získat místo ve výboru pro regionální rozvoj a ve výboru pro hospodářské a měnové otázky. Nemusela jsem při tom se svými názory a sliby kupčit, ani se upisovat Posseltovým bratrům. Tato pozice je ale "drahá". Nemohla jsem se spolehnout na žádnou vlivnou politickou skupinu. Musela jsem obejít mnohem víc poslanců a vlivných úředníků a mnohem častěji vysvětlovat, co a proč chci dělat, kdo mě volil, kolik jsem měla preferenčních hlasů, jaké jsou moje názory a kdo jsem. Jakou chci EU. Jaké jsou moje hodnoty, postoje, čemu věřím a co chci prosazovat v EP i ve své vlasti. A jak ukázal výsledek, křeslo jsem získala. Lidé, se kterými jsem jednala, i výsledek jsou pro mě nadějí, že je nás víc, co nevěří jenom na koryta, ale i na práci, odvahu, na myšlenky a na nezávislost na technologii moci.

Někteří lidé mi vyčítají, že jedním z mých asistentů bude i můj manžel Pavel. Všem, kteří v tom vidí nestoudné rodinné obohacování na úkor daňových poplatníků, sděluji, že rozlišuji mezi malou domů a platbou za odvedenou práci. Můj muž je úspěšný podnikatel, díky němuž jsem finančně nezávislá. Vydělal peníze na mou volební kampaň, vedl ji a stál před občany po mém boku. Rozhodně nehodlám připustit, aby kvůli závisti připlácel ze svého tvrdě vydobytého podnikatelského úspěchu na mou veřejnou činnost a pracoval pro mě za své. Sdílíme stejné hodnoty a manželova odbornost, zkušenost a láskyplná loajalita ve mně posilují víru, že mandát, který mi dali voliči, nebude promarněn.

29.7.2004

Jana Bobošíková
Bývalá moderátorka diskusního pořadu Sedmička na TV Nova, dnes poslankyně EP.