O filozofických pověrách aneb Lež není alternativou pravdy
Josef Mlejnek
Významný polský logik a filozof Józef Maria Bocheński se narodil 30.8.1902 v polské vísce Czuszów v Opolském vojvodství, zemřel 8. února 1995 ve švýcarském Freiburgu. Dominikán, původně tomistický filozof (v šedesátých letech se s tomizmem rozešel a vytvořil vlastní verzi analytické filozofie), prožil dlouhý, dalo by se říci dobrodružný život. Jako gymnazista ze v roce 1920 zúčastnil polsko-bolševické války, jako kaplan polské armády byl i u významné bitvy o Monte Cassino v roce 1944. Filozofii studoval ve Lvově ještě v dobách, kdy tamní univerzita byla pojmem v evropském myšlení, poté v Římě a posléze ve Freiburgu. Přednášel na řadě evropských a světových univerzit, ve zmíněném Freiburgu byl dvakrát děkanem a jednou rektorem. Jako sedmdesátiletý získal diplom pilota a stihl uskutečnit přes dva tisíce letů. Na začátku devadesátých let mu byl udělen čestný doktorát na Varšavské univerzitě (celkem jej takto poctilo šest univerzit) - je obdivuhodné, že si Bocheński pro něj tehdy přijel vlastním automobilem po nonstop jízdě z Freiburgu. Z Bocheńského obsáhlého filozofického díla (více než tři desítky titulů) uveďme alespoň skvělou systematickou práci Soudobá evropská filozofie napsanou krátce po druhé světové válce a vydanou zároveň v angličtině, ve francouzštině a v němčině. Česky vyšla už dříve vydaná drobná knížka Cesty filozofického myšlení (původně přednášky pro německý rozhlas). Kniha rozhovorů s Janem Parysem Mezi logikou a vírou (2001) je v českém vydání poznamenaná špatným překladem.
Stručný slovník filozofických pověr vyšel v roce 1987 - česky už o rok později, ovšem pouze v samizdatové edici Komunikace. V následujících letech vycházel už knižně, a to hned v několika vydáních. V těchto dnech se objevilo v nakladatelství Rozmluvy už celkově vydání páté. Toto svěží, „nesystematické“ dílo představuje svého druhu katalog pověr, ne-li bludů - které stále hýbou světem. Přestože se autor k nim vyjadřuje negativně, obsahuje Slovník také pozitivní výklad, a dokonce v takovém rozsahu, že může - ve filozofově intenci - plnit úlohu malého úvodu do filozofie. Tváří v tvář sofistickému relativismu je koneckonců velmi důležité vědět i to, že lež není alternativou pravdy, ale její nepřijatelnou protivou. (jfm)
Pro čtenáře Virtually jsem jako ukázku vybral tato dvě hesla:
ELITA
Skutečnou elitu tvoří v dané společnosti skupina nejvýznačnějších osob, pokud jde o charakter, vědění, rozum, tvůrčí schopnosti atd. V tomto smyslu znamená elita protiklad lidu. Nejzávažnější pověrou o elitě je v současné době přesvědčení, že elita je zbytečná, nebo dokonce pro společnost škodlivá, a že je proto nutné každou elitu zlikvidovat a nedopustit, aby se vůbec někde objevila. Ve Spojených státech není například v celé řadě škol dovoleno dávat žákům při zkouškách špatné známky, aby se tím nadanějším dětem „neudělovala privilegia“. Zastánci této teorie také mnoho namluvili o tom, že elita vykořisťuje lid atd. Každému by mělo být jasné, že jde o pověru. Podlehneme-li této pověře, má to pro společnost strašlivé následky. Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný život společnosti závisí na tom, podařilo-li se skutečně vytvořit dobrou elitu. Společnost bez elity je odsouzena ke zkostnatělosti a k brzké smrti.
Vedle pochopitelné lidské závisti je hlavní příčinou vzniku této pověry jiná, v jistém smyslu opačná pověra, podle níž jsou za elitu považováni v zásadě všichni, kdo se od ostatních odlišují výlučně svým původem z bohatého a vlivného rodinného prostředí, a kdo tedy příslušejí k aristokracii, plutokracii nebo k byrokratické „nomenklatuře“. Avšak podobné kasty nemají se skutečnou elitou nic společného - ty mají rovněž tendenci uzavírat se v sobě samotných. Jejich existenci i to, že chtějí být považovány za něco vyššího, pociťují někteří lidé jako nespravedlnost, a z toho nakonec vzniká odpor k jakékoli elitě, a to i k elitě autentické.
V souvislosti s elitou se objevuje ještě třetí pověra, jež v podstatě souvisí s oběma předešlými, a tou je názor, že příslušníci elity nemají být odměňováni lépe než ostatní. Pravý opak je pravdou. Společnost, která chce mít skutečně dobrou elitu, musí lidi pobízet, aby k ní chtěli příslušet: mimo jiné i tím, že budou mít naději na lepší výdělky. Nic se nevyplácí víc než právě tato politika.
LID
Pojem lid má dva významy. V první označuje obyvatele dané země, ve druhém pak ty, kdo se ve společnosti ničím neodlišují, jinými slovy protiklad elity. Jedna dnes rozšířená pověra tvrdí, že lid je obzvlášť moudrý, ctnostný a kulturní, že jeho představitelé jsou moudřejší než vzdělanci, více ušlechtilí než příslušníci elity, že mají více kultury než básníci a umělci. Je pravda, že se skutečně stává, že člověk z lidu je opravdu moudrý, šlechetný a kulturní. Většinou tomu tak je, především jde-li o morálku. Ale zpravidla tomu je naopak: lid jako protiklad elity tvoří lidé nepříliš ušlechtilí, neinteligentní nebo prostoduší. Z tohoto hlediska je víra v nadřazenost lidu elitě dost nepochopitelná hloupost. Hlásí-li se k této pověře mnoho lidí, je tomu tak nejen proto, že mají obyčejně falešné představy o elitě, ale především proto, že lidu je mnohem víc než elity a že se vyplácí mu pochlebovat, zvlášť je-li někdo politik. Což nic nemění na skutečnosti, že jde o škodlivou pověru.
Józef Maria Bocheński: Stručný slovník filozofických pověr. Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Praha, Leda-Rozmluvy 2009. 216 s. Páté vydání.
Josef Mlejnek
