Jan Schwippel: Kongresové rozpaky, očekávání a práh bolesti

Kongresové rozpaky, očekávání a práh bolesti

Jan Schwippel

„Poslouchal jsem velice pozorně a snažil jsem se v projevech, které vynikaly kritičností, hledat nějaký obsah, návrh, nápad, cokoli, co by stálo alespoň za oponenturu. Marně“, prohlásil po svém zvolení Mirek Topolánek. Debata skutečně nová geniální řešení současné politické situace – pokud vůbec nějaká taková existují – nepřinesla. Zato se dotkla žádoucích priorit ODS a je dobře, že názorům členské základny pan předseda pozorně naslouchal.

Sám priority ODS ve svém úvodním vystoupení definoval podle pořadí důležitosti takto: 1. Zabránit vládě ČSSD s podporou KSČM, 2. Realizovat co nejvíce z našeho programu, 3. Vést kabinet. Zmínil se i o předčasných volbách, které se pak staly na kongresu nejčastěji skloňovaným slovním spojením. Veškerá debata pak vlastně spočívala ve vyjadřování se k těmto třem prioritám a pořadí jejich důležitosti.

Řečníci se rozdělili na dva tábory. Jedna část (v níž převažovali řadoví členové) přímo či nepřímo označovala za nejvyšší prioritu realizaci programu ODS. Druhá (v níž převažovali ministři a zástupci vedení ODS a k níž se nepřímo přihlásil i prezident republiky) pak spíše zabránění vzniku vlády KSČSSD. Právě tento požadavek našel své místo i v usnesení kongresu (bod II - 2.2). Naopak kongres nezakázal „spolupráci s ČSSD na vládní úrovni“, jak navrhoval M. Franc. Průkaznost tohoto rozhodnutí ovšem snižuje fakt, že se o něm nakonec vůbec nehlasovalo.

Někteří z příznivců dohody i s ČSSD v rozpravě líčili to, co by se ve třetím pokusu odehrálo, do překvapivých podrobností. Dokonce až po jmenovité označení těch z KDU-ČSL, kteří jsou prý připraveni hlasovat pro Paroubkovu vládu s komunisty (veřejně i v tajných volbách). Podle nich mají být oněmi hlasy pro Paroubka s KSČM ti, kteří nepodpořili Topolánkovu vládu v prvním pokusu (Kalousek, Ambrozek a Šustr). Kalousek ovšem svou podporu sockomunistům vytrvale popírá. Nemusíme mu to sice věřit, je nicméně faktem, že je zásadní rozdíl mezi nepřítomností při hlasování o jednobarevné vládě ODS a aktivní a veřejně deklarovanou podporou pro vládu komunistů s Paroubkem. Představa, že by se Paroubek spolehl na anonymní hlasy v tajných volbách, aby pak riskoval neúspěch ve veřejném hlasování o důvěře, vypadá rovněž dosti bizarně.

Podle řady významných představitelů vedení ODS je nicméně jasnou premisou, že „ke třetímu pokusu dojít nesmí“. ODS tedy musí uspět v pokusu stávajícím, a to duhovou koalicí nebo tolerovanou vládou ODS (v každém případě dohodou s ČSSD). Vlastimil Tlustý dokonce spočítal, že z řady variant je pro ODS optimální menšinová vláda ODS, tolerovaná všemi zbývajícími demokratickými stranami.

Nikdo z obhájců „vlády dialogu“ nicméně neodpověděl na otázku, proč by sociální demokracie na něco podobného měla přistoupit (obzvláště kdyby ty zrádce už měla). Ba proč by měla s ODS vůbec jednat. Pokud by si ČSSD udělala podobnou kalkulaci, musela by jí přece jako nejlepší varianta (z hlediska programového, účasti ve vládě i přijatelnosti pro její voliče) nezbytně vyjít právě jednobarevná vláda ČSSD tolerovaná KSČM.

Na otázku, proč za těchto okolností Paroubek jedná s ODS, odpověděli jasněji odpůrci spolupráce s ČSSD. „Vysoké modré sloupečky ve zveřejňovaných preferencích různých agentur by se mohly za pár měsíců koaliční vlády ODS a ČSSD s nárazníkem KDU-ČSL či jiných variant koaličních vlád scvrknout na výšku odpovídající našemu tvrdému voličskému jádru“, řekl například Jan Klas.

Co tedy činit? Navrhuji následující: definujme si ne to, co je pro ODS optimem (které stejně nedosáhneme), ale spíše onu sine qua non, onen „práh bolesti“, za který ODS nikdy nepůjde. Není jím určitě ona bezzubá „maximální možná realizace programu ODS“ z kongresového usnesení.

Podle předsedy ODS může vláda spojit klíčový zákon (např. zavedení rovné daně, zrušení zákoníku práce, snížení počtu poslanců atd.) s otázkou důvěry. Výsledek pak může být dvojí: buď realizace zásadních programových prvků ODS, nebo předčasné volby. Tím by se zároveň vyhovělo mnohokrát na kongresu skloňované tezi „buď (realizovaný) program, nebo (předčasné) volby“.

Jaká je však nezbytná podmínka pro tuto možnost? Tou je vláda, v níž bude mít ODS většinu, a to ať už v ní jinak bude sedět kdokoli kromě KSČM (osobně preferuji původní trojkoalici ODS-SZ-KDU-ČSL). Pak v ní může odhlasovat všechno, co si bude přát, respektive co uzná za vhodné. Sama vláda může realizovat řadu exekutivních opatření a předložit do sněmovny jakýkoli legislativní návrh. Jedině taková vláda zároveň může spojení zákona s důvěrou (podle potřeb ODS) vůbec prosadit.

Zároveň jsem názoru, že ODS by v takové vládě – kromě jejího předsedy - měla obsadit i některá další klíčová místa. Vzhledem k tomu, že půjde o „vládu českého předsednictví EU“ považuji za klíčový post ministra zahraničí. Hovoří-li se o oblastech, na nichž by se mohla široká koalice shodnout, jimiž jsou snižování daní, důchodová reforma, reforma zdravotnictví a policie, pak si myslím, že by ODS měla minimálně získat rovněž post ministra financí, práce a sociálních věcí, zdravotnictví a vnitra. Plus další tři až čtyři místa k dosažení většiny.

Programovým minimem je pak dohoda mezi ODS a ČSSD, jež byla údajně těsně před podpisem v srpnu letošního roku. V článku I.5. se v ní „řeší postavení obou stran v PS a ve vládě, přičemž definuje ODS jako stranu vládní a ČSSD jako stranu opoziční“, v III.4. pak připouští „uplatnění zásady jediné sazby daní“. Za nejvýznamnější považuji závazek ke stabilizaci veřejných financí a úplné likvidaci deficitu do roku 2014.

Takové vládě bych byl ochoten dát svou důvěru, neboť by zcela vyloučila pochybnost o směřování ODS. Byla by totiž zárukou dostatečné realizace programu ODS, jak to na kongresu nesčíslněkrát požadovali delegáti. A byla by zárukou toho, že ODS nezklame zcela své voliče ani tehdy, kdyby ODS nakonec skončila ne se štítem, ale na štítě. Protože má-li Paroubek ty zrádce, pak nás (dříve nebo později) stejně zradí. Pak už bude zásadně důležité jenom to, aby štít ODS zůstal štítem čistým.