Jan Schwippel: Nebezpečí řízené demokracie aneb otazníky kolem reformy

Nebezpečí řízené demokracie aneb otazníky kolem reformy

Jan Schwippel

Podpořil jsem vznik trojkoaliční vlády (neboť jsem si nepřál spolupráci ODS s Jiřím Paroubkem) a byl jsem připraven podpořit i vládní návrh reformy. Moje nadšení pro vládu i její reformu však trvale klesá. Nejen v důsledku setkávání s členy a příznivci ODS, z nichž naprostá většina se vyjadřuje k reformě velmi kriticky; především v důsledku přetrvávajícího stavu (ne)diskuse vlády s poslanci ODS.

Každý poslanec si přitom před závěrečným hlasováním o „batohu“ bude muset odpovědět na několik základních otázek. Sám jsem si je formuloval do pěti následujících bodů:

1. Je reforma demokraticky připravena a demokraticky projednána s poslanci ODS?

Na tuto otázku k dnešnímu dni (11. května 2007) kladně odpovědět nemohu. Přitom již před prvním jednáním v klubu ODS o reformě (3. dubna 2007) byla avizována široká debata o návrhu. Stejně zarážející bylo prohlášení P. Gandaloviče v televizní debatě (6. 5.), že návrhy V. Tlustého prý „nemají v ODS podporu“. Odkud má takovou informaci, jestliže v ODS žádná debata neproběhla a neprobíhá?

Daný stav je možná výsledkem složitosti koaličních jednání (nicméně téměř nikdo neměl snahu jej takto vysvětlit). Pak mám ale pochybnost o tom, zda jednání Mirka Topolánka (ODS v PS 81 hlasů), Jiřího Čunka (KDU: 13 hlasů) a Martina Bursíka (SZ: 6 hlasů) nutně nevede k zanedbání názorů největšího klubu. Hrozí logika „hvězdné pěchoty“: čím daný subjekt ve volbách získal menší podporu, tím větší má moc a vliv na konečnou podobu návrhu (a ze všech největší vliv mají, jak se zdá, pánové Melčák a Pohanka).

2. Byly ústupky od programu ODS v zájmu koaličního kompromisu zcela nezbytné a nutné?

Odpověď na tuto otázku je složitá vzhledem k tomu, že většina poslanců ODS dosud neobdržela paragrafované znění „batohu“. Z dostupných informací se ovšem zdá, že ODS je i v tomto směru velkým poraženým. Ona jediná totiž měla ucelený a jasný program, navzájem provázaný v řadě dílčích oblastí. Proto je v konfrontaci s „batohem“, který představuje komplikovaný, nesrozumitelný a nepřehledný konglomerát dílčích opatření, nejspíš právě ODS programově nejvíce postižena.

V tomto směru se mi zdá návrh V. Tlustého mít jednu velkou přednost (jakkoli serióznější srovnání by si žádalo detailní analýzu): je jasný, logický a srozumitelný. Výše popsaná situace ve vztahu k vládnímu návrhu je ovšem opět důsledkem neexistující debaty, která by objasnila ne jeho detaily, ale alespoň hlavní principy a jejich soulad s principy Modré šance a principy pravicové politiky vůbec.

3. Lze se spolehnout na to, že tzv. druhá a třetí třetina přinesou to (nebo alespoň většinu toho) co nám chybí v třetině první?

Ne. Členové vlády sice právě tímto způsobem argumentují (když např. tvrdí, že základy důchodové reformy a reformy zdravotnictví proběhnou později), lze si však položit otázku, proč by tomu tak mělo být.

Správný postup by měl být v první třetině uskutečnit zásadní kroky a v následujících třetinách už jen dolaďovat. Lze si oprávněně položit otázku, proč, pokud nejsou pro některé změny hlasy v první třetině, by měly být ve třetině druhé a třetí, zvláště za předpokladu, že obě budou blíže ke sněmovním volbám.

4. Je jasně a věrohodně doloženo, že přínosy a pozitiva reformy pro její přirozené podporovatele (lidi nezávislé na státě a obecně voliče ODS) budou nesporné?

Ani na tuto otázku nelze v současné chvíli jednoznačně odpovědět vzhledem k tomu, že většina poslanců nemá k dispozici paragrafované znění „batohu“. Jde o další důsledek neexistující debaty, která by jasně zdůraznila pozitiva a přínosy reformy pro voliče ODS. Taková debata by byla důležitá nejen pro poslance ODS a jejich rozhodování, ale i vzhledem k jejich povinnosti jasně, srozumitelně a přitažlivě prezentovat reformu naší veřejnosti. Jakákoli reforma, byť sebedokonalejší, totiž není bez podpory alespoň limitní části veřejnosti realizovatelná.

5. Je možné reformu podpořit?

Reformu je i za těchto okolností možné podpořit. Poslanci ovšem mají zodpovědnost činit svá rozhodnutí na základě maxima informací a ty by jim měla dodat především vláda. Je nutné říci, že slova o vládní „superprioritě“ zatím neodpovídají vážnosti, s jakou vláda k tomuto úkolu přistupuje.

V tom případě automatické spojování reformy s předčasnými volbami vyznívá nepřesvědčivě. Vláda má přece i jiné úkoly než jen reformu (namátkou prosazení Václava Klause prezidentem republiky nebo reformu Policie ČR). Je potom otázka, zda spojovat (neprojednanou) reformu s (neprojednanými) předčasnými volbami, po nichž ostatně neexistuje žádná garance vzniku více proreformní vládní konstelace.

Celkově je možné říci, že vláda svým (ne)jednáním a arogantním přístupem a neúctou k vlastním poslancům dostává řadu z nich do velmi delikátní situace, dilematu mezi loajalitou a respektováním programu ODS a hlavních demokratických principů. Pokud v tomto duchu bude vláda i nadále pokračovat, může se dočkat všelijakých výsledků.