Jan Schwippel: Kalouskova nerovná daň je změnou k horšímu

Kalouskova nerovná daň je změnou k horšímu

Jan Schwippel

Při posuzování vládního „zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů“ je dobré podívat se na několik vládou šířených tvrzení o změnách v daňové oblasti a pečlivě prozkoumat jejich důvěryhodnost. Při prezentaci souboru opatření nás zarazí zejména tvrzení, že jde zároveň o rovnou daň (z příjmu fyzických osob) a zároveň prý progresivita zdanění „příliš neklesne“. V těchto tvrzeních je zakomponován imanentní rozpor a prakticky není možné, aby platila obě současně.

Nejprve se podívejme na poněkud schizofrenní snahu nezatížit příliš státní rozpočet ztrátou na straně daňového inkasa a zároveň všem občanům (přímé) daně snížit. Podívejme se na situaci u zaměstnanců, kteří tvoří drtivou většinu (asi 85%) všech daňových poplatníků.

Výsledek výše uvedené snahy ukazuje následující graf, zachycující čistou mzdu bezdětných samostatně žijících zaměstnanců, kteří tvoří (dle údajů ČSÚ) 36%, tedy více než třetinu všech zaměstnanců (u bezdětných rodin, které tvoří dalších 29% zaměstnanců, bude situace ostatně do značné míry podobná):

Na ose x je vynesena současná hrubá mzda, na ose y čistá mzda dnes (červená čára), resp. po provedení opatření v daňové oblasti navržených ministrem Kalouskem (modrá). Dodejme, že uvedený rozsah hrubé mzdy od 10 do 50 tisíc Kč pokrývá (dle údajů ČSÚ) 90% všech českých daňových poplatníků této kategorie (velmi podobné budou výsledky i pro bezdětné rodiny).

Jak je z grafu patrné, na reformě sice (pokud jde o přímé daně) skutečně nikdo neprodělá, ale zároveň ani nikdo příliš nevydělá. Pokud bychom za „zajímavé přilepšení“ označili alespoň oněch příslovečných 500 Kč, o něž si po volbách polepšili naši důchodci, pak toto zlepšení pocítí pouze lidé s dnešní hrubou mzdou nad 36 tisíc Kč, což je ovšem (dle ČSÚ) pouhých 9,27% daňových poplatníků.

Proč tomu tak je? Jednak proto, že základem daně u současného zákona o dani z příjmu není ve skutečnosti celá hrubá mzda, ale tato částka snížená o sociální a zdravotní pojištění placené zaměstnancem, tedy ve skutečnosti z 87,5% hrubé mzdy. Současná progresivní stupnice daně z příjmu ve škále (0) – 12 – 19 – 25 a 32% tak ve skutečnosti odpovídá sazbám aplikovaným na tuto nižší část hrubé mzdy, tj. na celou hrubou mzdu ve výši 0 – 10,5 – 16,625 – 21,875 a 28%. Za druhé proto, že „Kalouskova rovná daň“ ve skutečnosti neodpovídá 15%, ale vzhledem k tomu, že má být aplikována na tzv. fiktivní příjem zaměstnance neboli „superhrubou mzdu“, což je 135% dnešní hrubé mzdy, odpovídá ve skutečnosti sazbě 15 x 1,35 = 20,35% z hrubé mzdy, resp. dle dnešních sazeb 23,275%.

Porovnáme-li uvedené hodnoty, zjistíme velice rychle, že dnešní tři nižší sazby by byly ve skutečnosti zdaňovány vyšší sazbou nebo sazbou jen o málo nižší než jak je tomu dnes (konkrétně sazbami o 10,35 p.b. a 3,725 p.b. vyššími a o 1,525 p.b. nižší). Aby se za těchto okolností zabránilo tomu, aby kdokoli na daňové reformě prodělal, je tato operace doplněna dalším opatřením: téměř zčtyřnásobením slevy na dani na poplatníka z dnešních 600 Kč měsíčně na 2070 Kč měsíčně na poplatníka. Díky tomu na reformě (alespoň pokud jde o daň z příjmu) skutečně nikdo neprodělá.

Toto opatření má ovšem důsledky: jednak se celková efektivní míra zdanění (tj. součet daně z příjmu a povinného pojistného) blíží své mezní hodnotě v novém systému (32,85%) podstatně (téměř čtyřikrát) pomaleji než je tomu v systému původním (40,5%) - a proto se tyto hodnoty ještě u hrubé mzdy 50 tisíc Kč téměř shodují (31,8, resp. 28,6%) - jednak je vysoká sleva na dani na poplatníka aplikována paušálně v principu nezávisle na jeho ekonomické aktivitě – pokud bude jeho příjem nižší než nějaká minimální hrubá mzda (konkrétně jde o 10 tisíc 222 Kč), zaplatí daň z příjmu nulovou, bude-li vyšší, pak bude všem daňovým poplatníkum zcela shodně (bez ohledu na jejich ekonomickou aktivitu) poskytnuta tato poměrně vysoká úleva.

Dodejme, že u poplatníků s dětmi (ať už jde o samostané poplatníky nebo rodiny) je situace poněkud odlišná, neboť na daňové reformě vydělají trochu výrazněji, než je tomu u poplatníků bezdětných. Není však, alespoň dle mého názoru, příliš nad čím jásat. Jednak jde o menší část poplatníků (asi jednu třetinu), jednak se lze ptát, zda je myšlenka paušální a poměrně vysoké slevy na dani na vyživované dítě (konkrétně 870 Kč měsíčně) skutečně optimálním řešením.

Pokud se vrátíme k samostatným bezdětným daňovým poplatníkům, lze si oprávněně položit otázku, zda je Kalouskova reforma ještě vůbec rovnou daní. Na měření „progresivity daně“ existují poměrně jasná a standardní měřítka. Můžeme použít tzv. „liability progression“ (dalo by se nepřesně přeložit jako „progresivita daňové zátěže“) – viz např. Julio López Laborda: „Capital Gains Taxation and Progressivity“. Tento index pro měření progresivity je definován jako:

LP (HMi) = (dS(HMi)/dHMi)/(S(HMi)/HMi) (1),

kde HMi je individuální hrubá mzda, dHMi její diferenciální změna, S(HMi) daňová sazba pro tuto hrubou mzdu a dS(HMi) její diferenciální změna. Pro progresivní daň bude hodnota indexu dle rovnice (1) větší než 1, pro zcela rovnou daň bude naopak rovna nule. Podívejme se nyní, jak dopadnou hodnoty tohoto indexu (vyčíslené pomocí diferencí) pro oba zmiňované systémy (jejich hodnoty postihnou nerovnost v sazbě daně z příjmu, neboť v případě povinného pojistného jde naopak o čistou rovnou daň ve výši 12,5%):

Červená křivka zde opět představuje současný systém a křivka modrá systém „po reformě“. Ukazuje, že současný systém žádným progresivním zdaněním ve skutečnosti není. Skoky na červené křivce představují přechody mezi jednotlivými daňovými pásmy (tj. mezi 10,5 – 16,625 – 21,875 a 28% efektivní daně z příjmu). Kalouskův systém je naopak v oblasti nízkých příjmů kolem 10 tisíc Kč (kdy tvoří sleva na dani kolem 100% hrubé mzdy) čistým progresivním zdaněním, teprve kolem 21 tisíc současné hrubé mzdy klesá „nová“ progresivita pod úroveň té současné a zůstává pod ní i u všech vyšších příjmů.

Zbývá odpovědět na otázku, zda je nový systém v uvedené oblasti celkově „progresivnější“ nebo méně progresivní než systém stávající. Je třeba uvedené křivky integrovat (tj. posčítat uvedené dílčí „progresivity daňové zátěže“ a vypočítat z nich průměr). Dostaneme tyto výsledky: pro stávající systém průměrnou hodnotu LP v uvedené oblasti rovnu 0,36537, pro nový systém 0,36417. Kalouskův systém tedy „snižuje“ daňovou progresivitu v uvedené oblasti o strhujících 3,2 promile, což je možná hodnota zajímavá z hlediska obsahu alkoholu v krvi, ale nikoli pokud jde o změnu daňového systému.

Zároveň se stává jasným, proč není vysoká sleva na dani pro vyživované dítě v novém systému ideální: zatímco ve stávajícím systému činí míra progresivity zdanění samostatného daňového poplatníka s jedním vyživovaným dítětem 0,49763, v Kalouskově modelu je to již 0,71942, tj. dochází ke zvýšení progresivity zdanění téměř o polovinu, přesněji o 44,5%!

Domnívám se, že tím je nade vší pochybnost dokázáno, že se o žádnou skutečnou „rovnou daň“ v žádném případě nejedná.

Podoba reformy není důsledkem ekonomické nutnosti

Srovnejme výsledky „snížení“ progresivity Kalouskova konceptu např. s podobou reformy navrhovanou poslancem Tlustým. Ten navrhuje shodnou jednotnou daňovou sazbu pro fyzické i právnické osoby ve výši 12% (jak je tomu dnes např. v Gruzii nebo Makedonii) a více než dvakrát nižší nezdanitelné minimum (které má při jednotné sazbě prakticky stejný dopad jako sleva na dani) ve výši dvacetičtyřnásobku aktuálního životního minima. To odpovídá slevě na dani ve výši 750 Kč měsíčně na poplatníka. Více než 500 Kč by podle tohoto návrhu vydělali všichni s více než 16 tisíc Kč hrubého, což znamená 69% zaměstnanců.

Po provedení příslušných výpočtů zjistíme, že koeficient „progresivity daňového ztížení“ činí v tomto případě úžasných 0,16101. Dochází ke snížení progresivity zdanění o 56%. Tomu se říká skutečná daňová reforma!

Vláda ovšem tvrdí, že se v případě poslance Tlustého jedná o ryze teoretický a nerealistický koncept a naopak vládní podoba souboru opatření je diktována ekonomickou nutností. Toto tvrzení se objevilo opakovaně, např. když jednotliví členové vlády opakovali, že nevěděli, jaký je skutečný stav veřejných financí (např. v důsledku schválení „předvolebních dárečků“ v roce 2006) a že současná podoba reformy z této nevědomosti, resp. ze současného stavu veřejných rozpočtů přímo vyplývá.

"A programové změny v oblasti daňové nemůžou být teď realizovány z ekonomických důvodů", uvedl například Mirek Topolánek v rozhovoru pro Lidové noviny dne 14. dubna 2007. A Petr Nečas to v rozhovoru pro Právo téhož dne formuloval ještě o něco ostřeji: „To, že někdo ignoruje ekonomickou a politickou realitu, je spíše jeho problém než problém této vlády“.

Je ale toto tvrzení pravdivé? Skutečně platí, že ekonomická realita = (tato) jediná podoba daňové reformy? Při bližším pohledu se i toto tvrzení ukazuje jako neudržitelné.

Máme totiž k dispozici jeden velice blízký příklad země, která realizovala mnohem lepší verzi změn v daňové oblasti, a to přestože se nacházela v situaci ještě obtížnější. Mám samozřejmě na mysli sousední Slovenskou republiku.

Tato země přistoupila od 1.1. 2004 k radikálním reformám, mj. reformě daňové mnohem bližší filosofickému pojetí rovné daně (podrobnosti slovenských reforem v daňové oblasti lze nalézt např. na http://www.mesec.cz/clanky/rovna-dan-slovenska-praxe/ nebo na http://www.lobby.cz/2005/06-05/07.htm.)

Použila výrazně nižší nezdanitelné minimum (slevu na dani) a v důsledku toho došlo k podstatně většímu snížením progresivity zdanění. Po provedení příslušných výpočtech zjistíme, že zatímco před reformou byla progresivita zdanění v odpovídající oblasti hrubých mezd charakterizována hodnotou koeficientu dle rovnice (1) LP=0,34394, tj. velmi podobná současné české, realizací daňové reformy došlo ke snížení (tedy progresivity zdanění) na LP=0,25319, tedy o více než 26%! Tento výsledek ukazuje, že i v reálných podmínkách je snížení progesivity zdanění o desítky procent možné.

Slovenský soubor reforem měl i další rysy, které jsou předmětem debaty i u nás: byla současně provedena penzijní, sociální i zdravotnická reforma, což umožnilo zrušit více než dvěstě daňových výjimek (a tím podstatné zjednodušení daňového systému) a řešení souvisejících témat přesunout právě do zmíněných oblastí. Došlo také ke sjednocení sazby daně pro fyzické i právnické osoby (v jejichž případě sazba klesla skokově z 25 na 19%), na stejnou úroveň byla sjednocena i sazba DPH, ke zrušení řady majetkových daní, zrušení dvojího zdanění dividend atd.

A výsledky se dostavily: nezaměstnanost klesla během jediného roku o 20%, Slovensko přilákalo řadu zahraničních investorů, růst HDP se nejen nezastavil, ale dokonce významně urychlil a snížil se i veřejný dluh prakticky až na úroveň toho současného českého, viz následující graf:

Červená křivka tentokrát reprezentuje Českou republiku a modrá Slovensko.

Příklad Slovenska ukazuje, že i ve srovnatelných podmínkách je možné realizovat zásadní reformu. Slovensko mělo například v roce 2003 (před zavedením reforem) reálný hospodářský růst nižší než ČR dnes (4,2%, dle údajů Eurostatu, zatímco ČR v roce 2006 6,1% a letos odhadovaný 4,9%), vyšší zadlužení i vyšší nezaměstnanost a přesto takovou reformu provedlo.

Domnívám se, že vláda by měla přestat hledat výmluvy pro svou neochotu důraznější reformu provést a přistoupit během jejího projednávání v Poslanecké sněmovně k jejím zásadním změnám (viz např. návrhy prezentované expertní skupinou poslanců ODS a schválené dne 26. června 2007 celým poslaneckým klubem).

Jinak totiž hrozí, že reforma ve skutečnosti ničemu neprospěje, v důsledku zanedbatelného prorůstového impulsu nepomůže ekonomice a nezjednodušením daňového systému nepřiláká investory a přitom spoustu lidí (nejen v důsledku nesplněných předvolebních slibů i slibů z vlastního Programového prohlášení) rozzlobí. A to by byl smutný konec historického pokusu o reformu, kterou – tu skutečnou – naše země již velice potřebuje.