Schválení Lisabonské smlouvy by poškodilo zájmy ODS

Lukáš Petřík

Proč by senátoři ODS měli odmítnout Lisabonskou smlouvu

Ve svém příspěvku se nebudu tolik zabývat Lisabonskou smlovou jako takovou a jejími státoprávními dopady, jako spíše jejími dopady politickými. Případné přijetí Lisabonské smlouvy totiž není nevýhodné pouze pro Českou republiku, ale potenciální vyslovení souhlasu s ratikací smlouvy ze strany senátorů ODS je nevýhodné i pro Občanskou demokratickou stranu.

Ve zkratce si jen připomeňme, že Lisabonská smlouva ustavuje novou Evropskou unii s právní subjektivitou a s vlastním unijním občanstvím, kdy občané nové unie budou mít práva a povinnosti zachycené v Listině základních práv, na kterou je ve smlouvě odkaz. Nadřazenoost unijního práva je na rozdíl od dřívějšího stavu ve smlouvě stanovena. Lze říci, že s vytvořením principu unijního občanství a práva nadřazeného právu národních států vzniká již minimálně kvazistátní útvar. Různými typy pasarel a doložek flexibility přibývá další atribut státu, tzv. Kompetenz kompetenz, tedy pravomoc unie rozhodovat o svých vlastních pravomocích.

Rovněž se ruší pilířový maastrichtský chrám a oblast vnitřní bezpečnosti a justice tak již nespadá do jednomyslného rozhodování. Česká republika může být přehlasována i v tak citlivých otázkách jako je imigrace a energetika. Nový hlasovací systém nahrává státům jako jsou Francie a Německo, jejichž hlasovací pozici zdvojnásobuje, zatímco pozice České republiky se zhruba dvakrát zmenšuje.

Občanská demokratická strana vystupovala proti ve Francii a v Nizozemí zamítnuté evropské ústavě, s níž se v 96 procentech shoduje Lisabonská smlouva. Že se jedná téměř o identický dokument přiznal i předseda ústavního konventu Valéry Giscard d´Estaign a potvrdila to i Angela Merkelová v dopise hlavám členských států z doby německého předsednictví.

Pokud shrneme vyznění dopisu, tak se v něm Merkelová ptá, zdali by hlavám členských států nevadilo prosadit stejný obsah evropské ústavy jinou formou. V otázce 1. se Merkelová ptá: „Jak hodnotíte návrh předložený některými členskými zeměmi nerušit existující smlouvy, nýbrž se vrátit ke klasické metodě změn smluv při současném zachování jedné právnické osoby a překonání pilířové struktury EU?“ Otázka 3: „Jak v tomto případě hodnotíte návrh předložený některými členskými zeměmi používat odlišnou terminologii, aniž by se změnila právní substance, např. co se týče názvu smlouvy, označení právních aktů EU a unijního ministra pro zahraniční věci?“ Otázka 6: „Jak hodnotíte návrh předložený některými členskými zeměmi, aby členské země nahradily plné znění Charty základních práv krátkým odkazem se stejnou právní hodnotou?“ Otázka 7 : „Souhlasíte s tím, že institucionální ustanovení Ústavní smlouvy tvoří vyvážený balíček, který by neměl být znovu otevřen?“

Smlouva není pouze extrémně špatná pro Českou republiku, ale i pro ODS. ODS platí za Lisabonskou smlouvu obrovskou cenu. Mezi hlavní náklady patří porušování vlastního programu a kongresových usnesení a tím pádem znevěrohodnění strany před svými voliči a členy, zhoršení vztahů se svým otcem zakladatelem Václavem Klausem, které vedlo až k jeho rezignaci na čestné předsednictví ve straně, a vnitrostranické štěpení, které přispělo ke vzniku nových pravicových subjektů, které budou ODS konkurovat a mohou ji přetáhnout hlasy voličů.
Nakonec i rebelové z ODS hlasující proti vládě uváděli jako hlavní důvod Lisabon. Schválení Lisabonu ve sněmovně tedy vládu nezachránilo, ono ji v posledním důsledku položilo. Vyhrožování lidovců a zelených o případném položení vlády mohlo být z jejich strany pouze blafováním. Dovolili by si položit vládu v době, kdy tyto strany mají preference na hranici volitelnosti do sněmovny? Položili by ji v době milovaného českého předsednictví? Černý Petr pádu vlády by případně zůstal u nich.

Primárním argumentem pro ODS, proč podpořit Lisabonskou smlouvu, byla hrozba rozpadu koalice ODS, KDU-ČSL a Strany zelených, protože probruselští zelení a lidovci hrozili pádem Topolánkovy vlády. To byl i hlavní argument Jana Zahradila, kterým přesvědčil dostatek poslanců ODS, aby svými hlasy přispěli k vyslovení souhlasu s ratifikací Lisabonské smlouvy. Šlo tedy o taktický postoj, který měl vést k udržení vlády, ne o podporu smlouvy jako takové (an sich). Po pádu vlády však ODS již není tímto vůbec vázána a zdá se, že i šerpa a architekt lisabonského „ano“ v ODS Jan Zahradil nyní vidí, že tento důvod, proč podpořit Lisabon již neplatí a že ODS nemá žádný racionální důvod schválit tuto smlouvu.

Dalším důvodem pro schválení Lisabonské smlouvy ze strany ODS byla idea případného výměnného obchodu radar za Lisabon, jejímž autorem byl rovněž Jan Zahradil. Projekt amerického radaru na našem území je však již mrtvý. Americká administrativa Baracka Obamy v dohledné době tento projekt nepodpoří a v poslanecké sněmovně neexistuje dostatek hlasů ke schválení radarových smluv, dokonce ani ze strany koaličních poslanců (včetně exministra ze Strany zelených Ondřeje Lišky), což byl také důvod, proč byly smlouvy staženy ze sněmovny. Navíc nejčerstvější usnesení kongresu ODS zavazuje upřednostnit bilaterální smlouvy o radaru před Lisabonskou smlouvou.

Po mém soudu byl i obchod radar za Lisabon nevýhodný, ale nyní, když umístění radaru je velmi nepravděpodobné, bylo by už úplnou hloupostí podpořit ztrátový obchod, aniž by ODS získala aspoň minimální náhradu.

Dalším argumentem pro senátory ODS, proč nepodpořit Lisabonskou smlouvu je to, že ODS ve spolupráci s britskými konzervativci chystá v europarlamentu ustavit eurorealistickou protifederalistickou frakci, jež bude vystupovat proti vytvoření evropského superstátu. Bylo by tedy velmi nelogické, kdyby strana, která chce do této frakce vstoupit, hlasovala pro Lisabonskou smlouvu, která nás posunuje k evropskému superstátu kroky přímo mílovými.

Britští konzervativci navíc v případě pravděpodobného vítězství ve volbách do britské dolní sněmovny plánují vypsat referendum, tedy v případě, že nebude ratifikace dokončena ve všech členských státech. Europoslanec Daniel Hannan mi potvrdil, že konzervativci doufají v podporu ODS. Bylo by tedy velmi podivné, kdyby zástupci ODS hlasovali pro Lisabon a bodli tím do zad svého nejvýznamějšího a nejsilnějšího zahraničního partnera.

Rovněž irští euroskeptici Patricia McKenna a Anthony Coughlan mi potvrdili, že Irsko nesmí zůstat osamoceno, protože by ho před referendem očekával obrovský tlak a tradiční bruselské výhrůžky z izolace.

Když senátoři ODS zamítnou Lisabon, seberou také vítr z plachet euroskeptickým subjektům, jako jsou Strana svobodných či Libertas.cz, rovněž vztahy s prezidentem by se mohly výrazně zlepšit.

Pokud ODS ale Lisabon podpoří, hrozí jí možný odchod další části členů, kteří doposud se svým odchodem váhali a čekali na rozhodnutí Senátu. Zlepšení vztahů s prezidentem to v žádném případě také neprospěje. Euroskeptické subjekty pak odčerpají ODS část hlasů, a i kdyby se jednalo pouze minimum procent, tato procenta by ve vyrovnaném volebním klání mezi ODS a ČSSD mohla nakonec přispět k vítězství ČSSD.

Senátoři ODS by tedy měli Lisabonskou smlouvu odmítnout, když už ne ze zásadových postojů dlouhodobé obhajoby programu ODS a obrany národních zájmů, tak alespoň z prosté politické nevýhodnosti Lisabonské smlouvy pro svou vlastní stranu. Protože podpořit Lisabon bez zisku radaru a když padla i vláda, to už naprosto postrádá veškerou logiku.