Cyrilův šuplík

Emanuel Vejnar

O smlouvě s Vatikánem se v poslední době příliš nemluví. Není to však vyřešená záležitost. Konkordát sice někdejší ministr Cyril Svoboda v roce 2002 podepsal, jeho podpis však nezakládá žádné právní důsledky. Pokud dokument parlament neratifikuje, je jedním z popsaných papírů, jakých jsou na Ministerstvu zahraničí stohy. Příznivci konkordátu sice čas od času s vážnou tváří pronesou, že je třeba existující smlouvu schválit, všichni kolem že už tak učinili. Ale to je jako když advokátní koncipient nutí klienta provést právní akt, protože už pro něj připravil formulář. Ačkoli ten popsaný papír nyní nic neznamená, má svou důležitost. Za příhodné politické konstelace se dá totiž okamžitě vytáhnout ze šuplíku a předložit těm, jejichž podpisy potřebnou právní sílu mají.

Proč je smlouva s Vatikánem takový problém? Stát přece musí s církvemi upravovat své vztahy a nejpočetnější česká církev nemůže být výjimkou. Však také není. Vztah k ní je upraven formou obecně platných zákonných norem, vymezujících vztah ke všem registrovaným církvím. Stát se nenachází vzhledem k římskokatolické církvi ve stavu legislativní nouze. On konkordát nepotřebuje. Jeho uzavření je jednostranným zájmem římskokatolické církve, která jím získá pro jednání se státem výhodnější postavení. Podle připraveného návrhu například Česká republika bere na vědomí, že se katolická církev ve své činnosti řídí vlastními zásadami a naopak jí zaručuje právo spravovat své záležitosti v souladu s jejími potřebami a podle jejich (měnících se) předpisů.

Konkordát je mezinárodní smlouvou a ty se svou právní silou stavějí hned za Ústavu a Listinu základních práv a svobod. Jsou nadřazeny zákonům. Pokud parlament konkordát přijme, nemusí být snadné ho vypovědět. V připraveném návrhu je jednostranná výpovědní lhůta stanovena na šest měsíců, ale kdo ví, jakých “úprav” by se mohl text ještě dočkat. Z německého právního řádu se konkordát uzavřený mezi Hitlerem a Vatikánem nepodařilo odstranit dodnes. Těch 74 hektarů papežského pozemku má pro římskokatolickou církev nevyčíslitelnou hodnotu. Umožňuje jí totiž vydávat se za stát a podle potřeby nastavovat buď svou “duchovní” nebo “tělesnou” tvář. Právně tomu nelze nic vytknout. Je však zřejmé, že se tu hraje hra, jejíž protagonista účelově mění svou identitu.

Ratifikovat smlouvu s Vatikánem mohou chtít jen ti poslanci, kteří kladou zájem římskokatolické církve nad zájem státu, který v zákonodárném sboru zastupují. Parlamentní strana, která klade zájem cizího státu nad zájem státu vlastního, je u nás pouze jedna. Bohu díky, nemůže svými třinácti poslanci přímo ovlivňovat politické dění. V křehké vládní koalici se jí však docela dobře může podařit tuto smlouvu zobchodovat. Konkordát určitě nebude v naší sekularizované zemi ratifikován za normálních okolností. Za těch už v roce 2003 sněmovnou propadl. Ale on čeká v šuplíku Cyrila Svobody na nenormální okolnosti. Až nastanou, zvednou pro něj ruku i ti poslanci, kteří ho z přesvědčení zásadně odmítají. Nechci malovat čerta na zeď, ale ta situace určitě přijde.