Skvěle zahrané drama, ve kterém čest zabíjí

Josef Mlejnek

Po zhruba čtyřech letech, která uplynula od brněnského Znamení kříže, se režisérka Hana Burešová znovu vrátila ke španělskému klasikovi ze 17. století - tentokrát na své domovské scéně Divadla v Dlouhé nastudovala Calderónovo drama Lékař vlastní cti. Je-li Znamení kříže hrou o tajemství a smyslu lidské existence - v časném uzemnění, jež je pro nás často nepochopitelné -, je jeho „drama cti“ jako svého druhu moralita více soustředěno právě na ono uzemnění, tj. na dobový mrav, kdy se zbytnělá čest stává ctí pro čest samu a „zvrací se“ ve svůj smrtící protiklad.

Králův bratr, infant Don Enrique (Miloslav König) ztratí na svých cestách záhadně vědomí. Přijmou jej v domě Dona Gutierra (Miroslav Táborský), kde se setkává s Donou Mencíou (Helena Dvořáková), svou někdejší láskou, a chtěl by ji, vdanou, svést. Ženě nakonec není nic platné, že netratila své cti, neboť v duši jejího manžela Gutierra hlodá, a to úspěšně, chorobná žárlivost.

Scéna i kostýmy jsou méně výpravné než ve Znamení kříže. Několik horizontálně pohyblivých desek z průsvitného skla a pokojík-lože paní domu vystupující do popředí. Na strohém pozadí o to víc vyniká zkomornění postav uchopených zevnitř podobně jako ve Faidře, která měla v Burešové režii v Divadle v Dlouhé premiéru před dvěmi lety: herecké obsazení je prakticky stejné jako u Senekova antického dramatu. Promlouvají-li herci v Lékaři vlastní cti ve vázané řeči, jde jim tato svého druhu náročná chůze po laně snad s ještě větší lehkostí než chůze běžná. Obzvlášť Miroslav Táborský virtuózně zvládá celý rejstřík nejen poloh, ale přímo i podob zvláštního, nejednoznačného pokrytectví. Je za jeho konečným rozhodnutím „osud“ nebo jen osudově se tvářící etiketa, jíž se snaží dostát? Helena Dvořáková vtiskla postavě noblesní vroucnost nevinné oběti, ale Dona Mencía není heroina, nýbrž pasivní oběť. Na Miloslavu Königovi je v posledních dvou letech zřetelně patrný umělecký růst. Ve světě zbytnělé cti a jejích krutých paradoxů lze podivnému, sarkastickému a černohumornému rozhřešení krále (Miroslav Hanuš) porozumět pouze se znalostí dobového kontextu: smrt milované ženy si má Don Guttiere odpykat sňatkem s Donou Leonorou (Klára Sedláčková-Oltová), již nemiluje, jíž však kdysi přislíbil sňatek.

Stejně jako u všech dosavadních inscenacích klasické dramatiky si režisérka Burešová ani u Lékaře své cti neusnadňuje úkol tím, že by z jednotlivých postav činila naše současníky a promítala do nich naše mnohdy zploštělé představy. Nemusí ředit patos nebo se mu vysmívat. Její cesta je náročnější: svým režijním pojednáním nás naopak vybízí a strhává k tomu, abychom se my stávali „současníky“ klasických figur účastí na jejich složitém vnitřním životě.



Divadlo v Dlouhé, Praha - Pedro Calderón de la Barca: Lékař své cti. Překlad Vladimír Mikeš. Úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Režie: Hana Burešová. Hudba: Vladimír Franz. Scéna. Martin Černý. Kostýmy: Hana Fischerová. Délka cca 150 minut.



Hodnocení 90



Vyšlo 7. května 2007 v MFDNES.

Josef Mlejnek