Média lžou o oslavách revoluce

Tomáš Klvaňa

aktualne.cz

Zakusil to každý, kdo o něčem, co zažil, posléze četl v novinách: pocit, že novinář byl asi někde jinde, nedával pozor, nebo z nějakého záhadného důvodu popsal cosi nezávislého na mém prožitku. Média jsou tak samozřejmě součástí našeho života, že je vnímáme jako bezproblémový obraz reality.

Je to pochopitelně klam. Reportérova a editorova práce vyžaduje několik zásadních voleb, a ty se pak promítají do výsledné podoby článku.

Jaký tón volit?
Co zdůraznit a potlačit?
Komu dát slovo?
Jaké fotky vybrat?
Čím začít a skončit?
A hlavně, jak se vyjádřit poutavě, neobvykle, tak, aby čtenář vůbec začal číst a neusnul?

Noviny nejsou odrazem světa, i když je většina z nás tak vnímá. Jsou průnikem několika subjektivit, nepodávají tedy objektivní, nýbrž intersubjektivní svědectví. Reportáže z oslav dvaceti let revoluce proto akcentovaly neobvyklé a (pro reportéry a editory) pozoruhodné aspekty.

Když jsem stál při společném focení pro Reflex na Národní se svíčkou v ruce s ostatními pozvanými účastníky demonstrace z před dvaceti lety, nemyslel jsem ani na

- neonacisty a jejich výstřelky, ani na
- pískot na politiky, ani na
- zviditelňování různých kauz, a už vůbec ne na
- to, kdo koho kam pozval, nepozval a jestli to byl záměr

Z oslav našich nejdůležitějších narozenin mám prožitky, které se se zprávami míjejí.

1. Překvapilo mě, jak moc lidí včetně rodin s dětmi přišlo spontánně, ve slavnostní a radostné náladě oslavit pád komunismu.

2. Bylo mi nepříjemně, když jsme coby účastníci a hybatelé revoluce šli po Národní na místo focení a pořadatelé nás oddělili provazem. Asi to jinak nešlo, ale k pocitu dokonalé trapnosti už chyběl jen červený koberec.

3. Byl jsem proto vděčný těm, kteří nás „za provazem“ pozorovali, že na nás nepokřikovali, nebo nám naopak netleskali. Jen tam tak mile postávali a zřejmě pobaveně nás sledovali.
4. V tu chvíli to bylo tiché srocení tisíců. V teplém, vlhkém, ztmavlém večeru, jenž rozsvítilo až chrlivé světlo symbolicky padající železné opony, se potkala civilnost s neobyčejností. V rozpětí několika desítek minut nezáleželo na ničem jiném, než že tu jsme spolu. Vosk nám stékal do dlaních; pak přišli fotoreportéři a my začali pózovat. Chvíle slavnostní obyčejnosti skončila.

5. Byl jsem nadšený, že naše vzpomínkové setkání od Albertova po Rock Café bylo především vyjádřením svobodné společnosti. Kdo se chtěl vyslovit, mohl a udělal to, jak uměl. Nikdo nikomu nic nenařizoval. Většina lidí měla radost a dávala to najevo. Občas se objevil extrémista, hlupák, komunista, zavilý nespokojenec s trapným transparentem, ale většina happeningových akcí a kostýmů mi přišla vtipná a trefná.

6. Hudební podkres oslav byl případný. Jestli si pódium někdo zasloužil, pak jsou to David Koller, Roman Holý, Michal Ambrož a další, kteří - proti vůli režimu a každý po svém – dávali osmdesátým létům v Česku moderní výraz. Neztratili ze svého tehdejšího drajvu nic.
7. Oslava se povedla proto, že ji organizovala skupinka mladších přátel kolem Opony: David Gaydečka, Marek Vocel, Martin Kotas a spol. Rekonstrukce průvodu byla civilní, kolektivně nepolitická (i když individuálních politických vyjádření hlavně na adresu politické garnitury bylo dost) a tvůrčí. Ty okrajové, připitomělé, rasistické a jiné výstřelky jsou daní, kterou platíme za svobodu. O ni přece před dvaceti lety šlo především, že?

8. Mimochodem, rozpočtově skončili pánové z Opony ve výrazném, sedmimístném mínusu, neb se jim nepodařilo přilákat dost sponzorů. Mnoho z nich se prostě bálo otevřeně se k nepolitickým oslavám revoluce přidat. I to o nás hodně říká.

Toto tedy můj 17. listopad 2009. O něm jako celku média lhala. Ne proto, že by byla zlotřilá, ale proto, že se chovají podle vlastních pravidel. Moje obyčejné, hezké zážitky, stejně jako obyčejné, hezké zážitky tisíců dalších, byly by na prvních stranách pěkná nuda.