„Zdá se být téměř zákonem lidské povahy, že se lidé mnohem snadněji dohodnou na negativním programu – na nenávisti vůči nepříteli, na závisti vůči lépe postaveným – než na čemkoli pozitivním…“

F.A.Hayek

Zbožštění státu a xenofobní odpor k osobnostem je zdrojem nadvlády byrokratických struktur nad občanem

Krátce po parlamentních volbách jsem napsal úvahu o záměru vedení ČSSD financovat splnění populistických slibů astronomickým zadlužením země, které se má během čtyřletého období trvání koaliční vlády dotknout psychologicky významné hranice 1 bilionu Kč.

Jen okrajově jsem se přitom zmínil o dvou souvisejících problémech, které se v současné době, ve vazbě na volbu prezidenta, ukazují být významné a pro české prostředí dlouhodobě symptomatické.

Prvním je zásadní spor, v němž se znovu rozhoduje, zda suverénem pospolitosti je občan, který vybranou část svých práv svěřuje ke správě voleným zástupcům; anebo, zda suverénem je Stát, „zhmotňující věčné ideje morálky“, který prostřednictvím těch, kdo vykonávají správu, určuje míru práv a povinností jedinců.

Druhým problémem, na který jsem v souvislosti s povolební situací upozorňoval, je přetrvávající obdiv k průměrnosti a xenofobní vztah ne-osobností k osobnostem. Komplexy méněcennosti a sebezničující závist k lidem s rozhledem, sebevědomím a přirozenou autoritou patří k nejčastějším zdrojům neuróz všude na světě – pro české prostředí je však příznačné, že odpor k výjimečnosti je veřejným míněním snadno sdílen, nebo alespoň tolerován.

Obdobně je pak tolerována i neloajalita v těch nejhrubších projevech, v jakých by jinde byla lidsky i mravně diskvalifikující. Výmluvným příkladem je postoj Vladimíra Špidly vůči Miloši Zemanovi. Jeden komentátor označil tento postoj za „salieriovský“, což je podle mne přirovnání dost nepřesné – minimálně tím, že Shafferův Salieri se dostal do svého postavení na císařském dvoře bez přispění Mozarta, zatímco Špidla by bez přispění Zemana byl jen sám sebou – pilným, ctižádostivým úředníkem, bezkrevným řečníkem, ve stresových situacích úzkostným chaotikem.

Prosazení ne-osobností na politické scéně interpretovali někteří politologové a komentátoři jako tzv. „nový politický styl“ (věcným obsahem tohoto sloganu se ještě budu zabývat). Přirozeným důsledkem se stal růst moci a autority byrokracie, která odborně i psychologicky nejistému politikovi poskytuje nepostradatelné zázemí. Nenasytný stát se ve stále větším měřítku uchyluje k regulaci a reglementaci a spotřebovává stále větší objem prostředků na vlastní provoz.

Po půl roce se proto ukazuje, že ke krytí výdajů státu nestačí ani poslanci vládní koalice schválený schodek, který je téměř trojnásobkem deficitu z posledního roku trvání „opoziční smlouvy“, přestože řada předvolebních záměrů ČSSD již vzala v tichosti za své a řada dalších příslibů je realizována mimorozpočtově, prostřednictvím státních zásahů do soukromého práva.

Členové vládního kabinetu přitom otevřeně vyhlašují potřebu faktického zestátnění Zdravotní pojišťovny, direktivní regulace cenové hladiny v oblasti léků, zavedení majetkových přiznání (se zcela nepochybným pokračováním v podobě majetkové daně), zestátnění Fondů (kultury, kinematografie, bydlení), zvýšení nepřímých, ale i přímých daní atd.

Množina sebe-reprodukujících byrokratických struktur chce přitom ovládat nejen občana, vůči němuž si osobuje práva, která by v liberálně demokratických poměrech nemohla nijak získat – rostoucí rozsah státní intervence do všech oblastí společenského života paradoxně snižuje kompetenci politiků k politickým rozhodnutím, neboť se hned po občanovi zejména oni stávají rukojmím „svého“ úředníka, svého „aparátu“, jehož chyby musí interpretovat jako bezchybnou práci.

Humorným příkladem byla urputná snaha ministryně zdravotnictví obhájit nesmyslný výnos subalterní úřednice, která se rozhodla zakázat prodej nezabalených koblih (a příbuzného zboží), přestože existovalo dobře deset rozumných, snadno pochopitelných důvodů, prokazujících naprostou nesmyslnost takového nařízení. Jde o příklad groteskní, způsobem uvažování však varující – zájem nesvéprávného občana chce úředník hájit i v rozporu s občanskou vůlí.

Byrokracie je drahá a nebezpečná svým sklonem k lavinovitému množení a k autoritářství. Má-li živnou půdu v ne-osobnostech politiků, kteří ji nejsou schopni zkrotit a vymezit jí místo placené služby, jejíž existence se odvozuje od poptávky občanů, prosazuje se i v legislativním procesu způsobem, jehož jsme v současné době svědky.

Poměry v ČSSD představují hrozbu pro existenci otevřené společnosti

Zásadní spor o charakter dalšího vývoje české společnosti se zřetelně promítá do dosavadního průběhu prezidentské volby. Obnažil se obsah i forma tzv. „nového stylu politiky“, reprezentovaného Špidlovým vedením ČSSD a Svobodovým vedením KDÚ-ČSL. Namísto slibované transparentnosti dochází k návratu ke kabinetní politice zákulisních dohod, jejichž podmínky nezná nejen veřejnost, ale ani členové volených orgánů. Politika se tvoří v úzkém vedení ČSSD a prosazuje se v poslaneckém klubu často na hranici demokratických metod. Požadavek L.Zaorálka na veřejný způsob prezidentské volby je neskrývanou snahou o nátlak na vlastní poslance a jejich rozhodovací autonomii, zaručenou Ústavou – každý poslanec si je dobře vědom do jaké míry závisí jeho místo na kandidátce na vůli stranického vedení. Osudy osobností typu prof. Zd.Jičínského jsou pro poslance ČSSD dostatečně varovným příkladem.

Autoritářské praktiky a nevypočitatelné jednání se zřejmými histriónskými rysy (náhle vnuknutá nabídka prezidentské kandidatury V.Grulichovi, či J.Sokolovi) přitom nenachází reflexi ve vedení ČSSD. Základna pro klíčová rozhodnutí se zužuje s odůvodněním, že statutární orgány nemohou být předčasně informovány s ohledem na diskrétnost koaličních jednání. Statutární orgány ČSSD se autokratickému vládnutí efektivně nebrání a nechávají si vnutit pozici, kdy se o často problematických krocích dozvídají až z médií. Zdá se, že v ČSSD panuje dílem apatie a dílem klientelistická motivace postojů.

Co asi může být tajného na koaličních jednáních o prezidentských kandidátech, než zákulisní vlivový obchod, který s volbou prezidenta vůbec nesouvisí a funkci prezidenta směrem k vlastním občanům i do zahraničí znehodnocuje.

V. Špidla nehledá kandidáta na úřad prezidenta podle lidských, odborných ani jiných kvalit – jeho volba je negativní. Podle dosavadního průběhu může být v jeho pojetí prezidentem České republiky téměř kdokoli, když to nebude Václav Klaus nebo Miloš Zeman. Vnitřní posedlost „negativní volbou“ vychyluje jednání V.Špidly na hranici varující osobnostní alterace. O objemu negativní energie svědčí mimo jiné i slovník hodný hospodského suterénu, který použil při jednání poslaneckého klubu o nominaci a volbě Miloše Zemana. Neméně pak i výzva poslancům ČSSD, aby ve druhém kole první volby hlasovali pro P.Pitharta. V.Špidla je profesí historik a předpokládám, že četl knihu „Češi v dějinách nové doby“, které je P.Pithart pod pseudonymem „Podiven“ spoluautorem. Jestliže je mi nesrozumitelné, proč se člověk s Pithartovými názory na české dějiny uchází o úřad Prezidenta České republiky, pak Špidlovo doporučení jeho kandidatury je pro mne alarmujícím signálem revize vnitropolitické pozice (ochota přiklonit se ke konfesně definovaným společenským poměrům) i zahraničně politické orientace (vztah P.Pitharta, ale i J.Sokola k přehodnocení výsledků II. světové války, do jejichž rámce nedělitelně patřil i transfer německých občanů z pohraničních oblastí Československa, je dostatečně známý).

Rovnováha moci a ústavní role prezidenta

Demokratický charakter politických poměrů není zaručen pouze procedurou všeobecných parlamentních voleb. Neméně významnou podmínkou je nastavení a praktické fungování rovnováhy moci zákonodárné, výkonné a soudní tak, aby se vzájemně kontrolovaly a ustavičně kladly pokušení extenze svých pravomocí limity. Tím je otevřená společnost systémově chráněna před autoritářstvím.

V současné době jsou již tři nejvyšší ústavní funkce obsazené představiteli vládní koalice (Špidla, Zaorálek, Pithart). Funkce prezidenta je proto v mnoha směrech pro vytváření mocenské rovnováhy klíčová (právo vrátit zákony Sněmovně; jmenovat členy a vedení Bankovní rady, Ústavního soudu, ČSÚ, pravidelně se účastnit zasedání vlády, atd.). Řeči šejdířských krasoduchů o „sjednocující úloze“ prezidenta, jako úloze klíčové, jsou kouřovou clonou, pokoušející se před veřejností zastřít ústavní smysl prezidentského úřadu.

Záměr V.Špidly, L.Zaorálka a dalších přátel (podporovaný z druhé pozice C.Svobodou) je dobře čitelný – vyhledat osobu přijatelnou pro veřejné mínění (s nějakými akademickými tituly), kvalifikovanou ve zcela jiné oblasti (medicína, filosofie), politicky neprofilovanou, bez politického zázemí a praktické zkušenosti, která by odvozeností své pozice z jejich vůle byla výhradně jim zavázána a navzdory sebelepším předsevzetím byla na nich plně závislá. Je hledána osoba typu Emila Háchy.

Pokud se tento koncept nepodaří uskutečnit, existuje alternativa průtahů při přijímání nezbytné změny Ústavy pro přímou volbu a v mezidobí výkon prezidentských pravomocí v oblastech, kde umožňuje koncentraci a upevnění moci. Přímá volba (navzdory deklarovanému zápalu pro různé typy referenda) není V.Špidlovi a jeho přátelům vůbec příjemná – jednak obsahuje nevyzpytatelné riziko naplnění volebních preferencí Václava Klause; jednak podlamuje konceptuální východisko recipročního závazku za „darování“ prezidentské funkce (jakýkoli prezident vzešlý z přímé volby by měl velice silný mandát a mohl by v ústavním systému vystupovat zcela nezávisle).

Proč bych volil Václava Klause prezidentem

Politický životopis i jasně definovaná myšlenková východiska V.Klause jsou zárukou, že bude v prezidentském úřadu plnit ústavní roli vyvažujícího článku vůči ostatním ústavním činitelům a institucím. Tato úloha má zcela zásadní význam pro zachování charakteru české společnosti jako otevřené liberální demokracie.

V mezinárodním prostředí je V.Klaus známý, orientovaný a respektovaný, což bude Česká republika nejen v době před vstupem do EU, ale i po něm velmi potřebovat. Zahraničně politický rozměr výběru protikandidátů je představiteli vládní koalice cílevědomě opomíjen a před veřejností zamlžován.

Po roce 1990 se V.Klaus rozhodující měrou podílel na profilaci standardního pluralitního politického prostředí a byl hlavním motorem ekonomické i institucionální transformace české společnosti.

Nejen v době, kdy byl většinově bez výhrad přijímán a obdivován, ale i ve všech pozdějších krizových situacích stvrzoval své přesvědčení a víru v demokratické procedury a instituce.

Princip občanské suverenity nikdy nevnímal jen jako formální součást názvu politické strany. Jako premiér zastával, bez ohledu na animozity, které tím vůči sobě doma i v zahraničí vzbuzoval, nekonfesní, občanský charakter českého státu.

Vzdělanost a rozhled, i ochota vnímat českou společnost jako výzvu k odpovědnosti, předurčují V. Klause k tomu, aby se stal českým prezidentem, obdobně jako byl k prezidentské funkci v roce 1918 předurčen T.G.Masaryk a v roce 1989 V.Havel. Stejně jako oni nemá V.Klaus v roce 2003 plnohodnotnou alternativu.

9. února 2003.

Jiří Svoboda
Filmový režisér (Sametoví vrazi, Udělení milosti se zamítá, Jen o rodinných záležitostech, Skalpel, prosím, aj.), bývalý člen a předseda KSČM (do r. 1992).
Od roku 2006 působí na Universitě Jana Amose Komenského jako spolu garant oboru mediální komunikace
Osobní stránky