Proč vychází demokracie z módy?

REVUE POLITIKA

revuepolitika 6–7/2007, rubrika Zaujalo nás

Christian Ultsch, www.diepresse.at,

Demokracie na Blízkém východě? Nemožné! Takové výkřiky můžeme teď slyšet všude. A všichni to už přece také dávno věděli, obzvlášť ti přeslavní a velevýznamní hodnotoví relativisté, kteří sice nikdy neřeknou nahlas, že jsou Arabové k demokracii v zásadě neschopní, právě to si však myslí. Jaká to pro ně musí být radost, když Američané se svým idealismem a sny dostali přes prsty. Ve skutečnosti demokratizační agenda George W. Bushe pro Blízký východ za pár měsíců zanikne. Irák, na nějž váleční plánovači pohlíželi jako na „maják svobody“, se propadl do teroristické občanské války. Volby nepřinesly kýžené uklidnění, ale prohloubily etnické a náboženské bariéry. Libanon se dva roky po odchodu syrských vojsk (takzvaná cedrová revoluce) naklání na kraji propasti. Egyptský prezident Mubarak nechal opět zfalšovat volby a uvrhl opoziční vůdce do vězení, byť se jim dostalo podpory od samotného Bushe. V současné situaci potřebují USA každého spojence, a tak nikdo nemusí dělat žádné další ústupky ve věcech lidských práv. Podobně to platí pro Jordánsko a Saudskou Arábii. I když 20. června 2005 to vypadalo přece jen růžověji. Tehdy mohla americká ministryně zahraničí Riceová pronést před americkou univerzitou v Káhiře následující pozoruhodnou větu: „Šedesát let podporovala moje země, USA, na Blízkém východě stabilitu na úkor demokracie – a nezískala tak ani jednu z těchto věcí. Teď nastoupíme jiný kurs.“ Mezitím byli Riceová a Bush donuceni opět prosazovat stabilitu více, než by jim bylo milé. Jinak by totiž mohla celý Blízký východ zaplavit druhá vlna islamizace. Poslední dominová kostka padla v těchto dnech v palestinských oblastech. Skutečnost, že prezident Abbás, reprezentující Fatah, vyhnal z vlády radikální islamisty z Hamásu po jejich amokové dobyvačné kampani za použití nouzových opatření, označuje zřetelně probíhající konec demokratických experimentů na Blízkém východě. Chór arabských despotů se sjednotil: podívejte se do Gazy a Iráku, říkají, demokracie přináší jen islamisty a chaos. Nazvěme tento fenomén „Irák efektem“. Je rozšířen po celém Blízkém východě.

Ovšem demokracie nevychází z módy jen v tomto regionu, podobné je to i v Rusku, Venezuele nebo Thajsku. Existuje k tomu řada důvodů. Několik společných trendů však lze z této směsi vydestilovat. Za prvé: Guantánamo efekt. Věrohodnost USA jakožto šiřitele demokracie číslo jedna byla poškozena volbou prostředků ve válce proti teroru. Kdo zadržuje podezřelé v prostoru, kde neplatí právo, kdo sám mučí, nemůže už být vzorem. Evropské, vcelku úspěšné demokratizační pokusy se zase odehrávají pouze na prostoru s přímým vztahem k Evropské unii. Jinde Evropa nepůsobí dostatečně jednotně, a demokracii proto není schopna prosadit. Za druhé: ropný efekt. Vysoké ceny ropy upevňují moc elit v autoritářských a poloautoritářských režimech jako Írán, Saudská Arábie, Rusko či Venezuela. Za třetí: Čína efekt. Čína ukazuje, že lze být ekonomicky úspěšný a neprovádět přitom demokratické reformy. Je to model, jenž je se vzrůstajícím blahobytem sice sotva udržitelný, ale jenž se v současnosti těší rostoucí oblibě autokratů po celém světě. Co tedy dělat? Odepsat demokracii a položit ji znovu na oltář stability není řešení. Jedna z tragédií Bushovy vlády je, že ukázal správnou cestu, ale vykročil na ni špatným způsobem, vojenským krokem a bez předem připraveného plánu. Demokracii nelze jen tak vnutit. Musí být splněny některé předpoklady. Bez jídla na stole a bez bezpečnosti ztratí i ta nejhezčí demokracie rychle svůj lesk. Proto musí být nejprve upevněn mocenský monopol státu, potom musí být dosaženo pocitu alespoň minimální sounáležitosti národa, následně musí vzniknout oprávněná naděje na ekonomické zlepšení a konečně musí efektivně fungovat právní systém. Je dokázáno, že demokracie jsou nejvhodnější k tomu osvobodit potenciál jednotlivců a přinést pokrok. Bez rozšíření svobody nemá Blízký východ žádnou budoucnost.