Nevěřím na pohádky

Pavel Eybert

19.05.2009, Táborský deník

I když jako děda tří vnoučátek přicházím do styku s pohádkami při společném sledování televize nebo při jejich předčítání vnoučatům před spaním, už na ně dávno nevěřím. Proto nemohu uvěřit ani deklarovaným závazkům Evropské unie, a tím pádem i České republiky, že do roku 2020 snížíme své emise o 30 %, když významní znečisťovatelé (míněno USA, Čína, Indie...) sníží ty své.

V dnešní době emise CO2 v ČR stále rostou a v příštích 10 letech jich 30 % nejsme schopni ušetřit! A to ani za cenu velkých investic. Zvláště když exministr Bursík a s ním většina zelených trvá na tom, že v ČR žádné další atomové elektrárny stavět nebudeme. Pohádce o přechodu na bezuhlíkové technologie během pár let, kdy přestaneme topit uhlím, jezdit na benzin, naftu, propanbutan, vyrábět elektrický proud v tepelných elektrárnách, té věřit nemohu. Uznávám, že je třeba stavět si náročné cíle, že je třeba udělat hodně pro nezvyšování teploty na zemi vlivem lidské činnosti, je však také třeba, aby naše ekonomika zůstala konkurenceschopná se světovými producenty zboží, které chceme vyrábět, vyvážet, prodávat.

Konference smluvních stran Rámcové úmluvy připravovaná na prosinec letošního roku v Kodani, která má nastavit závazky po roce 2012, tedy po skončení platnosti závazků přijatých v rámci Kjótského protokolu, se bude snažit o přijetí ambiciózních cílů. Cílů, které rozhodně nejsou levnou záležitostí. V dnešní době globalizovaného světa to znamená pro země, státy, které nepřistoupí na závazky ostatních, značnou ekonomickou výhodu. Proto je třeba, aby na tyto závazky přistoupili všichni významní hráči světových ekonomik, jinak budeme jen těžko vzdorovat východním ekonomikám naší výrobou prakticky čehokoli. Nebo jsou deklarované závazky jen pohádkou pro dospělé?