Italianizujme se!

Tomáš Krystlík

Spojené státy americké představující poslední politickou světovou velmoc exportují zbytku světa american way of life prostřednictvím internetu, filmu, řetězců rychlého občerstvení, hudby, svých výrobků a tak podobně, ale při bližším pohledu dostává představa mohutnosti vlivu amerikanizace na zbytek světa značné trhliny. Světovým sportem se nestal baseball či americký fotbal, američtí intelektuálové, hudebníci, spisovatelé sice pronikli do kultury evropské, ale její dominanci neohrozili. Dodnes se personál amerických univerzit a výzkumných institutů rekrutuje z celého světa, i z domněle zaostalé Evropy. Americký vliv, vyjma zbraní, počítačového soft- a hardwaru, kultury pro mládež, se jen velmi těžko prosazuje v oblasti, kterou bychom asi nejpřiléhavěji nazvali estetickým formováním běžného dne. Vyjma jeans, rockové hudby a v posledním období úpadku evropských kinematografií i filmu.

Existuje však kultura, která zcela ve stínu ideologií určuje životní styl světa - italská. Etnologové s překvapením konstatují, že například všudypřítomnost italské kulinářské kultury takřka na celém světě se nedá svým rozsahem srovnat s jakýmkoli kulturním vlivem v dosavadních lidských dějinách. Bez politické podpory, bez ideologického nebo mocenského vlivu ovládly italské jídla a těstoviny svět. Pizza a italská jídla jsou oblíbenější než hamburger a fast foods a kam italská kultura stravování dosud nedolehla, dá se téměř s jistotou počítat, že se tam jako první vlašťovky západní civilizace objeví italské restaurace a zmrzlinářství.

Již ve středověku se uplatňovala zaalpská kulturní dominance na středoevropských a francouzských dvorech, i téměř všichni němečtí loupeživí rytíři si vydržovali italské učitele etikety, dvorní malíře, skladatele a madrigalisty.

Zatímco v minulých stoletích zapomínali přistěhovalci do Ameriky nejpozději v druhé generaci na své stravovací zvyklosti a přejímali místní, zesilovali Italové svou národní identitu jídly podle nově kodifikovaných receptů třeba abruzzské kuchyně nebo neapolskými pochoutkami. Neprozradíme snad nic nového, podotkneme-li, že základem proslulé francouzské kuchyně je kuchyně středomořská, tedy italská a k pojídání plžů nebo žab nevedly Francouze gourmetské zážitky, nýbrž hladomory ve středověku. Francouzská kuchyně vděčila svému rozšíření diplomatům francouzského státu, kteří si s sebou vozili francouzské kuchaře, dnes ji, co do rozšířenosti, předstihuje kulinářství italské.

Globální rozšíření italských těstovin znamenalo pouze začátek kulturní dominance oné, ve světovém měřítku, malé země. Obzvláště v osmdesátých a devadesátých létech minulého století posílila italská kultura své celosvětové pozice. Již několik desetiletí vládnou světu milánská móda a italští obuvníci. Obleky od firmy Brioni se staly uniformou světových elit až po potentáty z třetího světa. Běžný trh s konfekcí podchytily tucty italských značek.

Zatímco se světové hospodářství nachází v hluboké recesi, řetězce prodejen Armani, Prada po celém světě vykazují stoupající zisky. Z vlasti krásna pocházejí i věci, u nichž si jejich původ uvědomujeme již méně: nábytek a karosérie aut. Ze západoevropských automobilek snad jen Opel donedávna nespolupracoval s italskými stylisty a mnohé neitalské nábytkářské firmy se dnes bez jejich spolupráce vůbec neobejdou. Automobilky pochopily, že auta s italskými či latinskými jmény, nebo alespoň s italským nádechem, se prodávají mnohem lépe než bez nich. Příkladem budiž Scirocco, Polo, Fabia, Octavia, Audi (latinsky “slyš!” místo německého ekvivalentu a původního názvu Horch), Xantia, Xsara, Mondeo, Laguna, Focus.

V jedné oblasti Italové sice dobře začali, desítku let se drželi na výsluní, ale pozici neudrželi – v oblasti filmu. Poválečný neorealismus s akcentováním sociálních poměrů, představovaný hlavně filmy režisérů Vittoria de Sicy a Roselliniho, dosáhl velkého ohlasu. Neorealistické filmy představovaly snad poslední “-ismus” ve světě filmu, ale zákonitě musely nakonec zapadnout. Divák se v kině nechce stále dívat na realisticky líčené poměry, zcela nebo hodně podobné těm, ve kterých žije.

Obzvláště Češi si vliv italské kultury uvědomují málo. Umělecká a stavební díla italských mistrů v Česku jako italská většinou nevnímají, považují je za česká. Zapomněli, že mnohé dopravní stavby postavili za Rakouska-Uherska Italové, většinou nevědí, že vynálezce známého uherského salámu Pick, mimochodem rodák z Brna, který přesídlil do Uher, nakazil plísní ze salámů italských stavitelů železničních tratí a mostů nechtěně své vlastní výrobky a tak vznikl onen známý uherský salám. I vývěsky v hospodách a restauracích let padesátých až osmdesátých minulého století “vaříme 7 g kávu” už tehdy nedávaly Čechům smysl. Proč zrovna sedm gramů, proč ne šest, osm nebo deset? Inu, prozradíme to: italská káva má být připravena ze 7 g kávy, z 50 ml vody horké 85°C pod tlakem 15 atmosfér. Z toho Čechům zbylo (po trestuhodném zanedbání všeho dalšího) oněch 7 g kávy a nedobrá brynda. To ovšem nevadí, aby kávu praženou a mletou v Čechách považovali za nejlepší. O italské dost často valné mínění nemají, o maďarské jakbysmet. Nevnímají, že Čechy vychvalovaná, ale dražší káva značky Douwe Egberts je míchána, pražena a mleta v Budapešti. Italský vliv v Česku prostě není tak zřetelný jako v západní Evropě.

Na rozdíl od american way of life se neorinàsciménto neprosazuje pomocí životního stylu amerických vojáků v zahraničí, nýbrž hrdostí a pílí milionů italských vystěhovalců, kteří doslova zakotvili pastu v hrncích světa (někde s nimi bohužel zakotvila i mafie). Nikde na světě zatím nezaznamenali, na rozdíl od antiamerikanismu, antiitalianismus. Neexistuje prostě. Evropané italský kulturní vliv bez námitek přijímají, takže začíná platit: Jedno jakou řečí mluvíš - žij po italsku!