Josef Mlejnek: Muž který pomohl Reaganovi vyhrát studenou válku

Muž který pomohl Reaganovi vyhrát studenou válku

Josef Mlejnek

Pod názvem VIXI, paměti nezařaditelného vyšla v nakladatelství Mladá fronta kniha amerického historika a politologa Richarda Pipese, emeritního profesora Harvardovy univerzity a někdejšího poradce amerického prezidenta Ronalda Reagana. U mnohých osobností světové kultury i politiky, které máme většinou spojené s jinou částí světa, nás často až dodatečně překvapí, že jsou svými kořeny úzce spjati s naší částí Evropy ne-li přímo s Čechami, Moravou či Slezskem. Například matka francouzského filozofa André Glucksmanna se narodila v Praze a jeho otec pochází z Budapešti. Richard Pipes v úvodu svých pamětí píše: „Narodil jsem se 11. července 1923 v asimilované židovské rodině v městečku Těšín (Cieszyn, Teschen), v polském Slezsku, na české hranici, padesát kilometrů od vyhlazovacího tábora Osvětim.“ Kdyby bylo místo narození dílem naší volby, nemohl se Richard Pipes trefit hůře. Jeho prozíravý otec však považoval pakt Ribbentrop-Molotov ze srpna 1939 za neklamný příznak rozpoutání nové světové války a nakonec se mu i s rodinou podařilo za dramatických okolností přes Německo a Itálii vycestovat – samozřejmě s falešnými doklady - do Spojených států. V prvních kapitolách své autobiografie líčí Pipes coby tehdejší student gymnázia velice plasticky tísnivou předválečnou atmosféru života ve Varšavě, kde rodina žila: „Svět se propadal do hluboké krize. Na východ od nás Stalin vraždil miliony lidí, na západě se Hitler připravoval zavraždit další miliony, ale my jsme studovali detail ablativu absolutu a sledovali tok africké řeky Limpopo.“ Ve Varšavě Pipes zažil čtvrté dělení Polska, obléhání, bombardování a okupaci města německou armádou. Polemizuje s běžně zakořeněnou představou, že v boji s Hitlerem šlo v případě Poláků jen o jakýsi operetní odpor hulánů na koních proti tankům. Historik Pipes zdůrazňuje, že vzdor podobným pomluvám byl odpor Poláků velice statečný a efektivní a způsobil wehrmachtu ztrátu téměř sto tisíc mužů. Vstup německých vojsk do města vůbec neznamenal drancování, rabování a masakry, ale obnovení pořádku, běžného chodu života, při kterém se vojáci chovali slušně. Autorovi utkvěl v paměti bizarní obraz německého vojáka na motocyklu, který vezl v postranním vozíku vousatého Žida, který mu ukazoval cestu varšavskými ulicemi. Ty pravé hrůzy měly nastat až o pár let později.
Směšnost pojmu sovětolog patrně nejlépe vystihl v jedné ze svých satirických povídek Ephraim Kishon. Tým amerických poradců radí prezidentovi, jak reagovat, na základě proměnlivého rozsazení jednotlivých sovětských činitelů v hledišti při premiérách ve Velkém divadle. Hlavnímu poradci vyšel krátce po Stalinově smrti bestseller Berija – muž budoucnosti... V tomto smyslu Richard Pipes nebyl a není žádným sovětologem nebo dokonce „kremlologem“. (U druhého z pojmů se v češtině téměř automaticky nabízí líbezný parodický ekvivalent „kremrololog“.) Na chyby, jichž se Američané, a nejen oni, dopouštěli při hodnocení vnitřní i zahraniční politiky zcela specifického územního konglomerátu, jakým byl Sovětský svaz, a dění v něm, upozorňoval od padesátých let a průběžně o nich hovoří i ve svých pamětech. V té době měli podle jeho slov Američané ovlivnění a vyškolení Rusy sklon uvažovat o Sovětském svazu jako o obrovském tavícím kotli, který se velice podobal Spojeným státům a který se skládal z mnoha etnických skupin, jež se samy, rády a dobrovolně zřekly své národní identity ve prospěch národnosti nové, sovětské. Pipes cituje „informovaného a inteligentního odborníka“ George Kennana přesvědčeného, že Ukrajina je „zcela integrovaná do Sovětského svazu jako Pensylvánie do Spojených států“, který v roce 1951 napsal: „V budoucnosti se dočkáme jen minimálních narušení těchto hospodářských vazeb, což by samo o sobě mělo zaručit těsné politické spojení.“ Jenže Sovětský svaz nebyl mnohonárodnostním státem, ale imperiální říší, která se přes všechna vnější zdání a ujišťování nijak nevymykala ze zákona vlastního všem podobným útvarům, jímž je po dosažení určitého apogea postupné rozpadání. Padesát let po Kennanově brilantní úvaze je dnes Ukrajina samostatným státem.

Richard Pipes při své olbřímí historické a kulturní erudici nebyl nikdy kabinetním učencem, ale jeho poznatky byly vždy v hlubokém sepjetí s elementární životní zkušeností. V padesátých a šedesátých letech několikrát navštívil Sovětský svaz, kde se mu dokonce podařilo setkat se s příbuznými, kteří přežili šoa. Při svých návštěvách – při té úplně první se ho snažil zverbovat KGB - neměl Pipes největší potíže s „bídou a šedí“ sovětské skutečnosti, ale se všudypřítomnou a vše prostupující lží. Nikoli s obludnou lží propagandistickou, které nikdo nevěřil, ale se lží, která ovládla s výjimkou nejužších rodinných vazeb veškeré vztahy mezi lidmi: „Každý lhal, každý věděl, že víte, že lže, a přesto jste museli předstírat, že tomu tak není.“ Od třicátých let, kdy navštívil Rusko André Gide, později nenáviděný právě za svou knihu Návrat ze Sovětského svazu, se podle Pipese v SSSR nic nezměnilo. „O pravdě se hovořilo s nenávistí a o lži s láskou,“ cituje Pipes Gida. Neexistuje výstižnější definice komunistické mentality, s jejímiž živými zkamenělinami se můžeme setkávat i za našich dnů.

Richardu Pipesovi však nebylo souzeno zůstat pouze vědcem, teoretikem, ale v roce 1976, v době nástupu George Bushe staršího do čela CIA, byl požádán, aby vedl tým odborníků mimo struktury CIA (tzv. tým B), který by přispěl k realistickému poznání sovětského protivníka a k jeho konečné porážce v boji, který jako by neměl nikdy mít vítěze. Již předtím si Pipes kritikou détente a různých teorií konvergence vysloužil punc studenoválečníka. Toto hanlivé označení přijal s klidem, neboť studenou válku považoval za rozumnou střední cestu mezi dvěma extrémy: smiřováním, které nahrávalo sovětským cílům, a válkou, která by prakticky znamenala celkové zničení. Práci v týmu přijal až po ujištění, že odborníků na vojenské technologie mají Spojené státy více než dost, ale že jim chybějí právě lidé, kteří rozumějí sovětským myšlenkovým pochodům. Tým B nakonec na počátku osmdesátých let velice ovlivnil rozhodování prezidenta Reagana i myšlení jeho vlády právě odpovídajícím a odpovědným čtením politické reality bez sovětologických „antropomorfismů“. Richard Pipes se vyslovuje zcela jednoznačně: „Jsem přesvědčen, že volbou Reagana a následujícím zbrojením jsme zvítězili, protože jsme se drželi faktů, kdežto naši protivníci hovořili buď v neurčitých obecnostech, anebo se uchylovali ke zesměšňování a pomluvám.“
Pipesovu autobiografii VIXI (Žil jsem) nečteme výlučně směrem do minulosti, ale bezděčně, automaticky, jí poměřujeme i dnešní složitou a často nepřehlednou přítomnost. K ní se ostatně i v současnosti vyjadřuje sám Richard Pipes. Současné úsudky a názory třiaosmdesátiletého emeritního profesora jsou dnes stejně nezatížené a inspirující jako před čtvrtstoletím.
Josef MLEJNEK, psáno pro 51PRO.
--------------------------------------
Richard Pipes: Vixi. Paměti nezařaditelného. Z angličtiny přeložil Luděk Bednář. Jako 23 svazek edice Myšlenky vydalo nakladatelství Mladá fronta v Praze v roce 2005. 376 str. První vydání.
-------------------------------------
Richard Pipes (1923) je emeritním profesorem Harvardské univerzity, kde přednášel po více než čtyřicet let. Je jednou ze světových autorit v oblasti dějin Sovětského svazu, Ruska a národů Kavkazu. V letech 1968-1973 byl na Harvardu ředitelem Střediska pro výzkum Ruska, později působil v tzv. týmu B při CIA vyhodnocujícím strategické poznatky zpravodajských služeb, v osmdesátých letech byl poradce prezidenta Ronalda Reagana. Je autorem dvou desítek monografických prací – v češtině se kromě jeho autobiografie objevily práce Rusko za starého režimu (2004) a Dějiny ruské revoluce.