Potrefený přijde, nebo si došlápne?

Josef Mlejnek

(Revizor ve Stavovském)


V čem spočívá nadčasovost Gogolova Revizora? Pouze v tom, že tepe pokleslé provinční poměry? Navíc v Rusku, carském k tomu, kde obzvlášť v guberniálních poměrech vládlo zlaté pravidlo, že Bůh je vysoko a car daleko? Takových, kteří před sto padesáti lety v Rusku tepali, bylo jistě víc, ale kde jim je dnes všem konec? Z odstupu zmíněných sto padesáti let a s naším českým odstupem a nadhledem vůči Rusům neboli „Rusákům“ bychom mohli jednotlivé postavy chápat jako neškodné figurky, jejichž taškařicím či hloupostem se rádi dosyta zasmějeme. Gogolovo dramatické veledílo dílo má samozřejmě přesahy do současnosti. Společenské i, dejme tomu, politické. Ale za vší komičností i případnými aktualizacemi - a zároveň skrze ně - bychom měli cítit nebo alespoň tušit stojatou propast lidské prázdnoty, kterou nám Gogol v Revizorovi zjevuje. A zakoušet nejen smích skrze slzy, ale také smích skrze mrazení.

Šibalové a pisálci

Shodou okolností se v současnosti Gogolova komedie o pěti dějstvích hraje nyní Praze i v Brně. Aktualizovaná především v dimenzi, která nás v současnosti pálí nejvíc - zkorumpovanost úředníků a politiků zvlášť i obecná upadlost veřejného života u nás. Rychlíkovo provázkovské nastudování jsem neviděl, ale rozruch kolem představení způsobila především aféra s jedním dotčeným brněnským zastupitelem způsobená použitím (zneužitím?) jeho jména. Od konce listopadu minulého roku je Revizor, jehož inscenace mají na naší první scéně dlouholetou tradici, také v repertoáru Stavovského divadla. V přímo hvězdném obsazení: Hejtmana hraje Miroslav Donutil, role Chlestakova byla svěřena Sašovi Rašilovovi. Úvodní scéna, porada u hejtmana, probíhá v „současných“ kulisách, kancelářské židle a stolky, v úvodu kdosi zjišťuje, není-li pod některým ze stolků umístěn odposlech, štěnice. A když je řeč o štěnicích v hotelu, kde bydlí Chlestakov, hříčkuje se s obojím významem slova. Hejtman Skvoznik-Dmuchanovskij je v podání Miroslava Donutila sekýrující ulíznutý pingl vybavený potřebnou servilností směrem nahoru. Donutil rozehrál v ironickém odstupu celý svůj bohatý rejstřík komických poloh od sebelítostivé ustrašenosti po „spravedlivý“ hněv. A když začne hřímat proti „šibalům“ a hlavně proti „pisálkům“, kteří otravují dělné ovzduší a kterým to hned teď, popřípadě hodně brzy ukáže, okamžitě víme, která bije. Rašilov v první části Chlestakova příliš karikuje – je snad zbytečné, aby se celý kroutil hladem a přeháněl i slovní expresi. Cele se „trefil do figury“ až v hejtmanově domě, kde Chlestakova v sauně postupně navštěvují úplatní představitelé města a on plnými doušky vychutnává nenadálou moc, kterou nad nimi má.

Z herců bylo třeba dostat víc

Interiér hejtmanova domu je krom „bazénu“ vybaven také procovsky bytelnými koženkovými kanapátky. Jenže při manipulaci s nimi na scéně vidíme, že ucházejí, neb jsou nafukovací. Jana Boušková nedokázala postavu hejtmanovy ženy přesvědčivě vyhrát, neboť nestačí jen dmout se a hrát si na honoraci. Chybí-li třaskavá směs paničkovské pruderie a oprsklosti, vychází vzdušné přifukování umělých ňader před příchodem revizora jako zbytečný a pouhý fór. Když se ovšem hejtmanová chvástá, že manžel bude v Petrohradu povýšen na předsedu parlamentu, je i tato narážka všem okamžitě jasná. Ostatní herci střídají lepší okamžiky se slabšími. Hejtmanova dcera v podání Magdaleny Borové je ovšem nezajímavý zaměnitelný panel. Nepochopil jsem, proč Dobčinský (Vladimír Javorský) s Bobčinským (Jan Hájek) musejí zpočátku provádět synchronizované prostocviky jako při aerobiku. Jan Hartl se v roli okresního soudce Ljapkina-Ťapkina usilovně snaží předvést jakousi úřednickou myš či spíše tchoře, ale je příliš znát – podobně jako u Františka Němce coby školního inspektora – že se mu postava nedostala pod kůži a že ji na sobě nese jako kabát. Přesvědčivější je Bronislav Poloczek, a to nezávisle na tom, že s kšticí a knírem nedvojznačně připomíná hlavního protagonistu nedávných fotbalových afér.
Představení ve Stavovském divadle lze přijmout jako celkem zdařilou adresnou aktualizaci – není mi známo, zda je už viděl hlavní potrefený. Nejspíše ne, protože zatím není nic slyšet o trestních oznámeních a žalobách. Ale z Gogola bylo třeba dostat víc. A také ze všech herců.

Národní divadlo Praha – činohra (Stavovské divadlo). – Nikolaj Vasiljevič Gogol: Revizor. Přeložil Zdeněk Mahler. Režie: Michal Dočekal. Scéna David Marek. Hudba: Michal Novinski. Psáno pro 51PRO z reprízy 9. ledna 2007.

Josef Mlejnek