Dvě hry se Národnímu nepodařilo dobře spojit

Josef Mlejnek

Dramaturgie naší první scény sáhla k experimentu, neboť v jednom večeru lze spatřit hned dvě představení. Jiráskovo drama Otec z roku 1894 a dramatickou baladu Martina Františáka Doma, která se odehrává zhruba o sto let později. Co obě hry spojuje? Hodně i málo. Český a moravský venkov, proměna, staré problémy v různých podobách. V Otci definitivně ztracený syn, ve hře Doma návrat syna ztraceného?

Pokud se nemýlím, tak zrovna v souvislosti s Otcem F. X. Šalda Jiráskovi vytýkal malou schopnost vytvořit psychologicky věrohodné postavy a plasticky rozvinout dějový konflikt. Tam, kde chybí katarze, proměna smýšlení, všechno se nakonec scvrká na mravokárné: Vidíte, sousede, takhle to dopadne! Přitom geometricky strohá scéna (průčelí domu v pozadí, před ním bílý plot) a předělové zlověstné pohřmívání hudby naznačují, že by se měla odehrát tragedie přinejmenším antických rozměrů. Ladislav Mrkvička sice celkem věrně ztělesnil sveřepého selského hamouna Divíška, ale postavy paradoxně nejvíce oživuje téměř barvotisková neohebnost až prkennost, kterou nešťastné Anně vtiskla Kateřina Holánová a vzdorujícímu Václavovi Jan Hájek.


Děj Františákovy hry se odehrává na Valašsku, nejspíš za prvních povodní v roce 1997. Venkovský život se všemi symptomy rozpadajících se vztahů - rustikální zbytky jsou vystaveny tvrdému tlaku moderního světa. Hlavní postava Toncek se po dvou letech vrací z Ameriky(?)domů a drsně se mu připomíná vše, co opustil, přesněji od čeho všeho utekl. Doma se objeví v den matčina pohřbu – rakev, farář, v pozadí scény prosklené dveře, nad nimi se promítá zvětšenina padajícího deště, hlavní místnost je vybavena ne zrovna selským stroze „geometrickým“ nábytkem. Jan Hájek Toncka přesvědčivě ztvárnil v jeho nezralosti, uhýbání, v agresivitě místy podpásové, zákeřné, ale i v soustředěné vážnosti při rozhovoru s mrtvou matkou (Jana Preissová). Také Alois Švehlík je coby Otec (tata) suverénní až smrtelně v celé patriarchální převaze a kusé zaťatosti. Je jasné, že jsou na spadnutí nové konflikty – Toncek se serve nakonec i s otcem. Otevírají se staré rány – vyjeví se například temné pozadí rezignovanosti hospodské Majky (Kateřina Holánová). Odlehčující humor vnáší do představení Blanka Bohdanová v roli tetičky. Zpěvné očistné kontakty s přírodou Dočëkalova režie potlačila, Františákova hra nicméně katarzi nepostrádá - až nezamýšlená sebeoběť hluchoněmého a slaboduchého Tonckova bratra Jozéfka způsobí, že definitivní rozhodnutí, do nichž se celý děj¨vyhrotil, se náhle změní. Spojení dvou her v jeden večer neprospělo především té druhé, neboť má přece jen přesahy, kterým jakési představitelné zastřešující poslání ve stylu „mor na ty naše rody“ trochu zaclání.
Josef Mlejnek

Národní divadlo, činohra. Alois Jirásek: Otec, Martin Františák: Doma. Režie. Michal Dočekal. Hudba: Michal Novinski. Hrají: Jan Hájek, Kateřina Holánová, Alois Švehlík. Ladislav Mrkvička, Jana Preissová, Michal Novotný a další. Délka představení 180 minut.

Hodnocení: Režie 50, Herci 60, celkově 50.

***
,
Vyšlo v MfDnes – s jednou chybou. Nepsal jsem recenzi na svém počítači a přehlédl jsem destruktivní činnost snaživého automatického „opraváře“ chyb, kterého stačilo vypnout. Příjmení režiséra Martina Františáka mi změnil na Františka a já si toho nevšiml, a co horšího, nevšimli si toho ani v redakci kulturní rubriky. Poslal jsem proto do novin tuto omluvu:

Martina Františáka jsem osobně poznal v Brně někdy před pěti lety při půvabném představení - performanci o Bohuslavu Reynkovi a Suzanne Renaudové. Jeho jméno jsem nezkomolil já, ale cizí počítač, na kterém jsem v Praze psal svou recenzi a který idiotsky iniciativně opravoval některá slova, takže jsem přehlédl, že z něho udělal Františka. Ze mne kupodivu Mlýnka neudělal, zato jsem teď skoro za blbce. Za své přehlédnutí se moc omlouvám. Josef Mlejnek

Ani nevím, byla-li publikována.

Josef Mlejnek