Vzpomínání na Václava Havla II

Emanuel Mandler

V první části rozhovoru vzpomínal pan Machálek na dobu časopisu Tvář. Sám v Tváři nebyl, ale později mu o ní vyprávěl náš zapisovatel. Pan Machálek zvláště připomněl, kteří redaktoři Tvář řídili, čemu se tento původně literární časopis věnoval, jak Václav Havel přispěchal Tváři na pomoc, a neopomněl ani spory, které Tvář provázely. Druhým tématem rozhovoru byla Charta 7,, při jejímž ideovém i organizačním vytváření byl Václav Havel jednou z vedoucích osobností. Redakční kruh již zakázané Tváře Chartu podepsal s výjimkou dvou “tvářistických“ disidentů, Štindla a Mandlera. Pan Machálek stručně uvádí jejich důvody: byli přesvědčeni, že Charta nemůže mít úspěch, že její perzekuce negativně ovlivní budoucí situaci. .Starost jim dělalo, že Charta 77 byla na počátku do značné míry politickou skupinou vyloučených reformně komunistických funkcionářů.

Otázka Domnívali se oba odbojní chartisté, že se policejní útlak při Chartě 77 projevil i v osmdesátých letech, jinak řečeno, že Prohlášení Charty 77 zesílilo nechtě normalizační perzekuci natrvalo? Možné to je, protože Václav Havel ve spise „Moc bezmocných“ zašel velice daleko: teoreticky „odstranil“ dosavadní politiku (včetně zastupitelské demokracie s politickými stranami). Měla vzniknout politika nová, v níž politické strany budou mít menší úlohu než skupiny vzniklé „ad hoc“, jenom dočasně. V zahraničí. se staly tyto myšlenky populárními.
Pan Machálek Je pozoruhodné, jak velká byla v zahraničí síla těchto málo racionálních idejí. Ale i doma získaly mezi intelektuály a v undergroundu mnoho stoupenců. U nás mnozí z tehdejších zastánců skupin, které odmítaly „starou politiku“, to znamená politické strany a jejich členství, klidně teď působí v rámci „staré politiky“ jako funkcionáři a reprezentanti politických stran. To je moje „macháčkovská“ poznámka. Ptal jste se ale, zda se odbojní tvářisté (Štindl, Mandler) domnívali, že Charta77 a její perzekuce zesílí normalizační útlak natrvalo. O tom oni nepochybovali. Ale v podstatě neměli komu co říct, protože Václav Havel s nimi nekomunikoval. Ostatně dost dlouho ani nemohl – byl uzavřen v kriminále, o jehož privilegovanosti se teprve teď začíná naplno hovořit.
Otázka Jenomže dva roky před listopadem 87 opět navázali styky. Víte, jakým způsobem?
Pan Machálek Ano, ovšem z doslechu. Štindl, Doležal a Mandler reagovali na gorbačovské uvolnění vytvořením opoziční skupiny Demokratická iniciativa. Byli přesvědčeni, že v dané situaci je již možné organizovaně pracovat. Snažili se získávat stoupence bez ohledu na to, jsou-li intelektuálové, nebo ne. V každém případě chápali, že sami ničeho nezmohou. Jan Sokol pomohl zorganizovat schůzku Havla, Palouše, Mandlera a Doležala . Sama schůzka dopadla dobře, všichni se dohodli, že Charta 77 a Demokratická iniciativa budou úspěšně spolupracovat. Během jednoho měsíce ale Havel odjel na Hrádeček a zanechal vzkaz, aby se ti, kteří se s ním chtějí sejít, nejprve ohlásili a pak že se případně taková schůzka dojedná. Celkem vzato bylo po spolupráci ještě dříve než začala. Havla neoficiálně v Praze zastupoval Alexandr Vondra a ten měl k Demokratické iniciativě velmi negativní vztah. Podle „tvářistických“ disidentů z Demokratické iniciativy se v tom odrážel vztah Václava Havla k členům bývalé Tváře. Rozešel se s těmi lidmi už za Tváře a oni teď navíc vytvořili vlastní opoziční skupinu,
Do té doby vznikly další opoziční skupiny. Jedna vzniknout musela: Václav Havel a jeho spolupracovníci, tedy Charta 77. Teď by se byl Václav Havel moc rád politice věnoval, ale nemohl, protože podle prof. Patočky Charta veřejně prohlásila, že jí nejde o politiku, ale o morálku. Charta proto iniciovala vznik nové organizace, HOS (Hnutí pro občanskou svobodu). Byla to organizace politická a okamžitě začala polemizovat s Demokratickou iniciativou. Jenže obě občanské skupiny měly stejné cíle a brzy se mezi nimi vyvinul vztah přátelské spolupráce.
Otázka Co tomu říkal Václav Havel?
Pan Machálek Nic, trpěl to. Když ale za ním Doležal a Mandler přišli s návrhem programu, řekl expresis verbis, že si nepřeje, aby Demokratická iniciativa vytvářela program pro celý disent. Když pak mezi Chartou na jedné straně a HOSEM a DI na straně druhé vznikl spor o demonstraci 21. srpna 1989, povolal k sobě na Hrádeček Rudolfa Battěka a jeho prostřednictvím spolupráci HOSU s Demokratickou iniciativou zakázal. Bylo to cosi, co já, jakožto osoba neúčastněná, považuji za Havlovu nejhrubší chybu. Tehdy totiž byl zapotřebí, aby představitelé několika opozičních skupin (rychle jich přibývalo) vytvořili program pro činnost při skončení komunistického režimu. Chartisté se tomu bránili; považovali nejen obyvatelstvo, ale i stoupence nových opozičních skupin za méně politicky hodnotné, než jsou oni sami. Tomu odpovídal způsob, jak podle Václava Havla spolu s Vondrou nastane převrat. Charta převezme moc tak, že se 10. prosince sejde spousta lidí (většinou signatáři úspěšné petice „Několik vět“) a před nimi že budou defilovat a produkovat se nejrůznější skupiny, přirozeně proti režimu – tak postupně měli komunisté přijít o moc.. Teď už snad mohu tlumočit i zapisovatelovy názory. On byl už tehdy přesvědčen, že tyto představy jsou bezzubé a že bez opozičního programu, uskupení a organizace vznikne zmatek. Že lidé budou ochotni vytvářet skupiny „ad hoc“, přičemž ani tak daleko nedohlédl, že tradice Charty 77 zapůsobí v tom smyslu, že vznikne jakoby politické uskupení (Fórum), která nebude mít nejen organizaci, ale dokonce ani členstvo.