Jiří Paroubek - jízdenka do minulosti
Martin Mařák
Kdysi napočátku osmdesátých let se banda zdivočelých punks potácela pozdě v noci z Teplačky na Rosničku, přelézala zaparkovaná auta a převracela popelnice. Byli to takoví pobláznění mladí anarchisté naplnění Starobrnem, nenáviděli bolševickou totalitu a abych se přiznal, v tom všeobecném veselí jsem se nacházel i já. Ještě, že jsme tehdy nenarazili na hlídku VB. O několik let později jsem se ocitl v Paříži a během dlouhých třech měsíců, kdy jsem si vyřizoval papíry pro politický azyl, jsem se začal učit důležitou věc, spoléhat se jen sám na sebe. Tak nějak i kvůli tomu jsem se asi stal vyhraněným individualistou.
Ten přesun ze světa, kde všechno bylo řízeno a předem naplánováno, do světa svobody, jenž se vyvíjí mnohem spontánněji, byl opravdu poučný. Neměl jsem sice moc peněz, protože jsem je během prvních dnů v návalu šílenství utratil za hromadu štětců a olejových barev, spal jsem ve spacáku v parcích, či u náhodných známých, vyřvával jsem s půjčenou kytarou Beatles a U2 v metru a jedl jsem každý den stejnou šlichtu s nepříliš vonným houfem bezdomovců v Armádě spásy před Gare de Lyon, nicméně slunce svítilo, léto spělo ke svému zenitu, byl jsem mladý a zároveň jsem věděl, že se jedná pouze o přechodnou periodu. Jen ta pěkně těžká kupa tub s olejovými barvami, co jsem s sebou pořád vláčel v baťohu, mi opravdu řádně otravovala život.
Proč vlastně o tom všem píši? Chtěl jsem jen ukázat, že v mládí se můžeme z nejrůznějších důvodů dopustit mnoha chyb, ke kterým se později už zase tak moc hrdě nehlásíme. I já jsem se změnil, naučil jsem se vážit lidskou prací vytvořených hodnot, cizího majetku, a dnes už bych po něčích autech rozhodně neskákal. Článek o premiéru Jiřím Paroubkovi Bratr Paroubek o vítězném únoru, který před nedávnem vyšel na Neviditelném psu, mne právě z těchto důvodů vůbec nepobouřil. Docela jsem se zasmál a kdyby premiér dodnes nezůstal věrný svým mladistvým myšlenkám, mávl bych nad tím vším pobaveně rukou. Mám však bohužel dojem, že premiér zůstal ve svých názorech pozoruhodně konzistentní.
Lidská společnost prochází dlouhodobým vývojem. Ze stádia klanového, kdy jednotlivé tlupy žily v malých komunách, kdy se všichni navzájem znali, navzájem si pomáhali a kdy nevládly majetkové rozdíly, se díky obchodu a většímu pohybu lidí začala zvolna individualizovat a globalizovat, aby nakonec dospěla do tvaru rozsáhlého spontánního řádu. Morální normy, i když ušlechtilé, jež hrály důležitou roli v oné době dávno minulé, jsou v rozvinutější formě společnosti nejen těžko použitelné, ale navíc brání jejímu živelnému rozvoji. Patří mezi ně i altruismus a solidarita na celospolečenské úrovni, které se staly pilířem všech „pokrokových“ myšlenkových směrů, jako jsou například socializmus a z něj vyrůstající komunizmus. Solidarita, jež má pořád své místo v mikrokosmu rodiny, nejbližších přátel, ve vztahu dvou konkrétních lidí, je až na vzácné a vesměs vírou motivované výjimky nepoužitelná v makrokosmickém spontánním společenském řádu, je mu na obtíž a brzdí jeho přirozený vývoj. Jak už jsem podotkl, solidarita a z ní pramenící co největší státní regulace života společnosti a přerozdělování společného národního produktu, patří k základům ideologie, jejíž ničivý účinek na psychiku občanů a ekonomický rozvoj naší země jsme si mohli vyzkoušet po několik generací.
Pravice nabízí jiná východiska, její ideologie je postavená na svobodném občanu, jemuž by měla ponechat co největší volnost v tom, jak si uspořádá svůj vlastní život. Její pokusy o regulaci vývoje společnosti a to nejen toho ekonomického, by měly být minimální. Vychází totiž z jednoduchého předpokladu. Čím více regulace, tím méně svobody a zároveň, což je logické, tím více korupce.
Premiér Jiří Paroubek v jednom ze svých vystoupení v televizi prohlásil, že on je ta změna. Změna, která je bizarně jedním z bodů volební kampaně, kterou na základě pokynů americké agentury PSB vede ČSSD. Sociální demokraté změnili barvu své prezentace, vyměnili muže ve svém vedení a snaží se v nás vzbudit dojem, že hlas pro „novou“ ČSSD je hlasem pro změnu k lepšímu, že nejde o stejný hlas, jako ten pro „novou“ US. Ta také vsadila na nejrůznější barevné a symbolické kejkle. Chtěl bych vám popsat, proč si myslím, že opak je pravdou a že Jiří Paroubek jen pokračuje v tom, co charakterizuje všechna léta vlády ČSSD. Ono to totiž ani jinak nejde.
Jak už jsem napsal výše, vláda levice je na celém světě charakteristická tím, že se opírá o nárůst státní regulace, rozšiřuje už i tak všudypřítomné orgány státní správy a bombarduje občany zbytečnou legislativní smrští, na což je navíc hrdá a považuje to za důkaz toho, že pracuje a nespí. Legislativní smrští však omezuje svobodu občanů, rozšířením státní správy komplikuje a ještě více zdražuje její už i tak kavkovský rozměr, státní regulací vyvolává podmínky k tomu, aby se ještě více rozvinula už i tak rozsáhlá korupce. Pokud opravdu chceme tento již mnoho let trvající trend změnit, nezbývá nám, než změnit přístup k vládnutí, je třeba to vzít z poněkud odlišného konce, neboť smršť nových příkazů, nárůst státních zakázek a vzrůstající počet státních zaměstnanců, kteří o nich rozhodují, rozhodně korupci nezabrání.
Premiér však nejenom pokračuje v tradičním socialistickém pojetí řízení společnosti, on dokonce přistoupil k novému kroku. Přestal se opírat o koaliční vládní spojence, naprosto je ignoruje, a zákony zcela otevřeně protlačuje za pomoci KSČM, svého „nového“ partnera. Zmatený proud mých myšlenek mne dovádí k tomuto závěru. Jiřího Paroubka si vážím jako člověka s pevným charakterem, jenž nemění své názory. Jak v mládí, tak i dnes staví svůj světový názor na neměnném základu. Já jsem se z anarchistického punka stal pravičákem, premiér pouze rozvinul ideály, na kterých v mládí začal stavět. Že onen charakterový rys považuji za velmi pozitivní, mi však nijak nebrání v tom, abych s Jiřím Paroubkem v naprosto zásadních věcech nesouhlasil, a zároveň v tom, abych se nenechal obalamutit jeho výroky, ve kterých tvrdí, že je zosobněním jakési změny. Není a hluboce pochybuji, ze by vůbec někdy být mohl. Premiér totiž nepředstavuje evoluci, je naopak zpátečním lístkem do minulosti.
