Proč se bojovat nemělo!

Otto Drexler

Věnováno Lukáši Petříkovi, předsedovi Mladé pravice, který mě přesvědčil, že se v české společnosti stále vyskytují názory, které zpochybňují Benešovo rozhodnutí v mnichovských dnech, a dávají přednost obraně ČSR po mnichovské dohodě.


Předpokládal jsem, že v otázce „Mnichova“ a jeho řešení, panuje dnes již v české společnosti racionální názor, že se Československo opravdu nemělo před mnichovskou dohodou bránit a že učinilo správně, když ji přijalo. Okolnosti mne přesvědčily, že mnozí Češi jsou stále nadále tolik infikováni nacionalismem, že i tak jednoznačný případ v dějinách, jakým „Mnichov“ je, nejsou schopni aspoň trochu racionálně pochopit a zahalují sebe i ostatní neslýchanými bludy.

Předložím několik argumentů, z nichž evidentně vyplývá, že nic jiného než odstoupení pohraničí nebylo racionální. Kdo se chce oprostit od nacionalistických bludů, pochopí, kdo chce trvat dále na svém úsudku, musí se smířit s rolí českého šovinisty.




I. část
Československo před rokem 1938

Nastoupením Adolfa Hitlera k moci v r. 1933 v Německu můžeme s určitostí říci, že neexistovala žádná správná čs. zahraniční politika, která by mohla střetu s hitlerovským Německem zabránit. Pakliže nemělo ke konfliktu dojít, nesměl se stát Adolf Hitler vůdcem Německa. Že k znemožnění Hitlerova nástupu k moci čs. zahraniční politika neudělala vše, co mohla, je evidentní, avšak po r. 1933 těžko šlo jakoukoliv správnou zahraniční politiku hledat, každá by vedla do záhuby.

Narozdíl od zahraniční politiky, v politice vnitřní můžeme sledovat závažné chyby, které měly mít zásadní vliv na osud první republiky. Laxní přístup čs. armády k německé hrozbě znemožnil včasnou přípravu na konflikt s Německem. Totiž, v r. 1932, na odzbrojovací konferenci v Ženevě si Německo vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení a ministr zahraničí Edvard Beneš pohotově hlásil velitelství československé armády: „Máme čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena.“ Na jeho slova byl jen velmi vlažný ohlas. Nikdo nechtěl věřit tomu, že by snad Československo mohlo být napadeno; vládl mýtus o věčném míru. Edvard Beneš marně volal po uvolnění značných finančních prostředků na obranu státu. Mnohými politiky i finančníky byl tento plán zavrhován. Přece, kdyby náhodou chtělo Německo „zlobit“, máme tu Francii, která nás spasí, říkali si mnozí občané Československa. V české společnosti prostě panovalo přesvědčení, že samostatný stát je pěkná věc, ale nesmí mnoho stát. Proti nebezpečí ze strany Německa máme přece spojenecké smlouvy – tak na co platit, když za nás eventuální horké kaštany vytáhnou z ohně spojenci.

Další fatální chyba v československé vnitřní politice: Místo toho, aby si Češi získali sudetské Němce na svou stranou; nechali je na pospas Hitlerovi, aby z nich udělal později oběť své propagandy. Tento případ svědčí o naprosté nepragmatičnosti čs. politické reprezentace. Neuvědomila si zcela logickou věc, totiž, že bude-li sudetské Němce aktivně zapojovat do vládnutí (viz ignorace výsledků parlamentních voleb v r. 1935), tak ani sudetští Němci se nebudou radikalizovat, aby nakonec se jejich myšlenky ubíraly směrem „Heim ins Reich“. Ovšem národnostně smířlivé vystupování všech českých politických stran, s výjimkou KSČ (bohužel), nebylo. Nelze ovšem některým českým demokratickým politikům vytknout jejich smířlivý národnostní postoj, včetně T. G. Masaryka především;. avšak on, ani nikdo jiný se energicky nesnažili o zásadní změnu v souvislosti s německy mluvícím obyvatelstvem v ČSR. Avšak české obyvatelstvo bylo ve výrazné většině šovinisticky smýšlející, německé spoluobčany nebralo za rovnocenné, nýbrž je jen trpělo. Čeští politici, slyšíce „hlas lidu“, následovali český lid a o systémové změny vůči německému obyvatelstvu se ani nepokusili.

Jedinou nadějí pro ČSR ve třicátých létech tak byla protihitlerovská osa Paříž – Praha – Moskva, vzniklá francouzsko-sovětskou a československo-sovětskou smlouvou z r. 1935 navazující na československo-francouzskou smlouvu z r. 1924. Francii šlo tehdy v podstatě jen o dojem, jaký vrhne na Německo. Že by došlo ze strany Francie k praktické realizaci závazků, bylo nepravděpodobné hned v r. 1935. A sovětským vůdcům šlo vždy jen o to, jak získat nadvládu nad Evropou. Nakonec došli k závěru, že okamžité zapojení SSSR do případné války by bylo nežádoucí s výmluvou, že jde o válku reakčních států, s nimiž SSSR nemá nic společného. Je tak zřejmé, že při eventuálním československo-německém konfliktu se Československo na nikoho spolehnout nemohlo– pouze na sebe, na vlastní sílu; nikoho, kdo by mu přišel na pomoc, nemělo... (a ani mít nemohlo)

Na vlastní obranu Československa se spoléhat nedalo, neboť:
a) valy pevností byly v r. 1938 většinou nedokončené, daly se obejít a pevnosti byly z naprosté většiny nevyzbrojené. Měly dostat děla až v roce 1939, výstavba opevnění měla skončit v roce 1948 (!)
b) akceschopnost případné strategie obrany zčásti znemožňovaly kritické vztahy se sudetskými Němci - první, hraniční pás pevností se nacházel de facto v nepřátelském území - jakož i se Slováky, kteří by mohli přispívat k destrukci obrany
c) absence moderní výzbroje - letadel, protiletadlového dělostřelectva i motorizovaných pancéřovaných vojsk
d) ani nejdokonaleji vybavená československá armáda by neměla šanci se ubránit, protože délka obranné linie proti Německu po anšlusu Rakouska přesahovala lidské a hmotné zdroje československého státu – prostě nebylo dost vojáků na pouhé její obsazení. To dosvědčil mimoděk náčelník generálního štábu generál Krejčí: „Nepodaří-li se diplomaticky neutralizovat alespoň Polsko, nelze počítat ani s relativním úspěchem obrany.” Tím tedy naplno řekl, že za oněch podmínek byla ČSR nehajitelná. Abychom nezapomněli, Maďarsko by zřejmě také okupovalo jižní části Slovenska a Podkarpatskou Rus.

Je prokazatelnou pravdou, že takřka každý český muž měl obrovskou chuť jít se zbraní ruce bránit československou vlast... ovšem; aniž si přitom uvědomoval všechny možné neblahé důsledky pro čs. stát. Bylo by však nefér, vyčítat to prostým českým mužům. Takové věci se musejí vyčítat politikům, kteří za blaho státu jsou přímo odpovědni. Bohužel, takřka žádný čs. politik se odpovědně nechoval. Téměř všichni tehdejší politici byly ražením a přehledem zcela provinčními, světové politice vůbec nerozuměli, viděli Československo jako středobod světa a vycházeli z iluzorních představ. Vedli Československo k jisté záhubě. Jen několik výjimek se tomuto trendu; kromě světové politiky znalého státníka Edvarda Beneše, vymykalo: Milan Hodža, jehož nejupřímnějším zájmem bylo vytvořit zcela rovnoprávný stát několika národností a podunajskou federaci, a trojice diplomatů v zahraničí: Štefan Osuský ve Francii, Jan Masaryk v Anglii a Vojtěch Mastný v Berlíně. Ostatní čs. politici byli jen regionalističtí politikáři, kteří se v situaci vůbec nevyznali, a byli tak vůči občanům nanejvýš nezodpovědní.
Politici, a zvláště pak ti čeští, dělali politiku, která hnala ČSR do pekel; nesnažili se o uspokojivé vyřešení slovenské otázky, jakož i otázky sudetoněmecké, celkově tak dělali špatnou politiku vůči západním zemím (zejména Francii a VB), které by s radostí uvítaly jakýkoli posun v národnostní otázce; neřešením této otázky, jakož i z dalších důvodů, bylo Československo viděno v očích Západu stále záporněji, zatímco SdP a Maďarsko stále pozitivněji.



II. část
Československo a jeho obrana v r. 1938

Hitler měl vcelku volnost, odkud na Československo zaútočí. Mohl si vybírat překročení hranic od Ostravy na západ a pak zpět po jižní hranici až po Břeclav. Báječné pevnosti měly většinou jako jedinou výzbroj lehký kulomet vzor 26, určený k podpoře pěchoty při útoku. Tato zbraň nesplňovala požadavek delší nepřetržité palby, po vystřílení tří zásobníků po 25 ranách se musela opotřebovaná hlaveň odmontovat, zahodit a namontovat nová. Všechny čs. pevnosti se daly lehce obejít.

Zatímco Němci měli 3 200 středních a lehkých tanků, Československo jen 418 lehkých. Přibližně 4 000 německých letadel stálo proti 1 300 československým, z nichž jen několik kovových dolnoplošníků koupených narychlo v SSSR bylo jakž takž schopno čelit německým. Jak kvalitní zbraně to československá armáda měla, o tom svědčí i následující fakta. Z celé čs. výzbroje si německá branná moc ponechala pouze pušky (včetně četnických karabin vzor 32), kulomet vzor 26, u kterého zcela překonstruovali hlaveň, některá letadla, jakožto školní a dunajskou flotilu. Zbytek byl Německem buďto darován „spojeneckému“ Slovensku nebo balkánským státům, nebo rovnou poslán do šrotu. Z tanků se využily podvozky pro protiletadlové flaky.

Stanoviště hlavního velitele československých branných sil bylo v Račicích u Vyškova, ležících pouhých 70 km od dosahu Německa. Bylo chráněno jen třemi protileteckými bateriemi (podle některých svědectví jen jednou jedinou), protiletecký kryt pro armádní velení byl pouhý rozměrnější sklep, který by náletu jen stěží odolal. A Němci měli výsadkářské vojsko, takže osud armádního velení byl by býval v několika hodinách po začátku války asi zpečetěn.

Možná strategie obrany je doložena jen jedna. Hned v prvních dnech česko-německé války se měla většina čs. armády přemístit na Slovensko, přičemž druhá, menší část armády, měla tento ústup po několik dní krýt na západních hranicích, kde byla jen lehčí opevnění. Těžká opevnění na hranicích se Slezskem pak měla zadržet nepřítele po několik týdnů. Ale i ta se dala obejít. Ze Slovenska měla čs. armáda počkat, až se do války zapojí Spojenci, pak vyrazit a svést na území Čech rozhodující bitvu, přičemž ze západu již měli tlačit Němce Francouzi, a na východě měla pomáhat čs. vojskům Rudá armáda. Tento plán však nutně počítal s tím, že čs. armáda se přesune z Čech středem republiky přes Českomoravskou vysočinu na Slovensko, což umožní rychlý, přímý a také bezpečný přesun. Avšak v r. 1938 jediný výkonný železniční spoj z Čech na Slovensko vedl přes Bohumín a byl tak v dosahu útoku Wehrmachtu ze Slezska. Další faktor, který by se musel vzít v úvahu, bylo nepřátelské zaměření slovenského obyvatelstva proti Čechům. To by při ústupu vlivem odporu obyvatelstva a dezercí slovenských vojáků vedlo zřejmě ke stovkám mrtvých...

Tento plán byl zřejmě natolik nerealistický, že si to v září 1938 uvědomovalo samo vedení čs. armády, když nezvolilo tuto strategii obrany, nýbrž zvolilo variantu, kdy se maximum vojáků přesunulo na západní hranici, a tím se znemožnila varianta ústupu na Slovensko. Němci o československých záměrech ústupu na Slovensko dobře věděli, a byli odhodláni si vynutit boj v české kotlině.

Je nutné rovněž vzít v úvahu, přemýšlíme-li nad případným československo-německým konfliktem, situaci mezinárodní.. A ta byla Československu krajně nenakloněna. Představitelé Velké Británie nijak neskrývali, že jim vadí československá národnostní politika. Československo bylo v jejich očích tím, kdo narušuje klid a mír v Evropě, kdo utlačuje občany jiné národnosti. Bylo to dáno tím, že ne z aktuálně politických důvodů, nýbrž z kulturního hlediska měli Angličané blíže k Němcům i Maďarům, než k Čechům a Slovákům... ČSR v očích Západu byla také bolševickým nebezpečím, nástupní zemí bolševismu do Evropy. A bylo by dopředu jedno jasné: ať by československo-německý konflikt dopadl jakkoliv, Československo by bylo viníkem války, a jako viník by za to pořádně pykalo...




III. část
Závěrečné konstatování

Rozhodnutí Edvarda Beneše podstoupit sudetoněmecké území Německu bylo velmi racionální. Beneš dobře věděl, že za takovéto situace je obrana Československa nemožná, volil mezi dvěma variantami: je přednější zachování fyzické podstaty národa za cenu příkoří, poroby a mnohých obětí (kterou Beneš zvolil), nebo národní čest a hrdost, důstojnost, obrana vlasti do posledního muže (ke které se přikláněli kupříkladu Ladislav Rašín nebo Klement Gottwald). Benešovo rozhodnutí vedlo sice ke značné demoralizaci národa a k odklonu Čechů od demokracie. Tento odklon se nejdříve projevil vytvořením xenofóbního pravicového autoritativního státu, jehož přeměně ve stát totalitní zabránil jen zásah Adolfa Hitlera; poté za Protektorátu vedl tento odklon k tomu, že se český lid, postrádající veškeré demokratické smýšlení samovolně zkomunizoval, aby pak po válce vytvořil národně socialistický stát, který se jen zásahem Stalina přeměnil ve stát bolševický. Avšak i přes tyto patrné důsledky Benešova rozhodnutí je očividné, že český i slovenský národ Benešovým rozhodnutím nebojovat více získaly, než ztratily... Plody toho hledejme především v dnešní době...


------------------------------------------------------------------------------------
Literatura:
Beneš, Edvard: Mnichovské dny. Praha. Naše vojsko, 2003
Beneš, Edvard: Německo a Československo. Praha, Masarykův ústav AV ČR, 2005
Lvová, Míla: Mnichov a Edvard Beneš. Praha, Svoboda, 1968
Tesař, Jan: Mnichovský komplex. Jeho příčiny a důsledky. Praha, Prostor, 2000