Novináři-spolutvůrci absurdistánských dějin?

Martin Stín

Politikon

Jiří Wagner se na středečním Neviditelném psu vyjádřil kriticky k rázu působení novinářů na politický vývoj. Konstatoval, že „ ...se během let změnili z pozorovatelů a komentátorů politické scény v její přímé účastníky a tvůrce… ovlivňují veřejné mínění natolik, že dokáží změnit výsledek voleb či zapříčinit pád vlády“. Vytkl jim snahu vytvářet „kauzy“ na základě smyšlených, neúplných nebo zkreslených informací a s pomocí jejich rozvíjení a „přežvykování“ ovlivnit smýšlení obyvatelstva. Nikterak se nemýlil.

Má více pravdy než svěřil papíru (či internetu), spíše téma porozhalil jen mírně. Součástí dnešní reality je tak silné působení novinářů na smýšlení a chování občanů vytvářením mediálních afér, že nejen Václav Klaus cítí, že jsme více usměrňováni různými nástroji včetně novinářských štvanic, než jsme před Listopadem očekávali.

Obraz skutečnosti, který autor podal, je přibližně správný, ale téma jím není vyčerpáno. Nepoložil např. vůbec otázku, jaký mechanismus přenosu informací způsobuje, že se novináři neomylně vrhnou na námět, zavánějící skandálem, a pojednávají jej jednotným způsobem, byť patří do různých redakcí, odlišených politickým zabarvením, přičemž někdy se ani nestarají o pravdivost výchozích informací. Nebýt přesvědčen o jejich názorové nezávislosti (sic!) a originalitě myšlení jednoho každého z nich (sic!), pídil bych se po síle, která jimi ze zákulisí manipuluje a dělá z nich nikoli aktivní spolutvůrce dějin, ale pouhé nástroje k dosažení svých cílů, o jejichž obsahu většina občanů nemá ani tušení. Mám ovšem na mysli pouze „opravdové“ novináře z „papírových“novin, rozhlasu a televize. Autoři, kteří se projevují téměř výlučně na internetu, jsou z největší části svobodní, ale zůstávají se svými názory pod rozlišovací úrovní nositelů moci. Není proto třeba je řídit, a nemá smysl je korumpovat. Dělají pro svobodu slova totéž co kdysi nekomunistické politické strany pro demokracii: předstírají, že existuje.

Zajímavé je sledovat nejen to, o čem novináři veřejně hlasitě mluví, ale také to, o čem právě raději mlčí. Nevšiml jsem si například, že by v souvislosti s debatami kolem přípravy rozpočtu padla v novinách otázka, o kolik peněz přichází státní pokladna exportem zisků velkých nadnárodních korporací a investičními pobídkami. Žádný investigativec rovněž nevyslovil podezření, že by úpadek Českých aerolinií mohl být vstřícností k jejich budoucímu nabyvateli při privatizaci. O předraženosti staveb z veřejných prostředků se v médiích div že nešeptá. Pozornost zasluhuje i klamavá tendenčnost výkladu různých objektivních údajů. Je zřejmá například ve způsobu, jakým média reagovala na záměr Miloše Zemana založit vlastní politickou stranu. V novinách se vyrojily výkřiky, že „Češi Zemana zpět do politiky nechtějí“. Měly odrážet výsledky průzkumu veřejného mínění, v němž se skutečně pro jeho návrat vyslovila pouze přibližně třetina vzorku tazatelů. Stejné údaje bylo ovšem možné vyložit úplně obráceně: pokud by Zemanova strana ve volbách získala stejné procento hlasů jako v anketě, stala by se rázem významným činitelem politické scény. Noviny tedy mohly také docela dobře říkat, že Zemanův návrat ohrožuje voličské preference ČSSD. Zápornou zprávou vyjádřily tajné přání dirigenta komentátorů Zemanova vystoupení. Pravda ovšem je, že s Milošem Zemanem si asi dělají novináři starosti zbytečně: pochybuji, že je tak vynalézavý, aby dokázal vymyslet další geniální podvod na voličích, jakým bylo heslo „akce čisté ruce“, který mu umožnil přivést ČSSD k vítězství v parlamentních volbách.