Když zůstane potřetí, nic nového a lepšího už nevymyslí

Jefim Fištejn

MF Dnes 27.04.2007

V informační pustině kremlologové z nudy a zvyku vyhrabávají prstíčkem jména Putinových možných nástupců. Zatím nahrabali tři kandidáty, vesměs z petrohradsko-čekistického okruhu Putinových souputníků. Avšak má vůbec smysl uvádět jejich jmenný seznam, natož jim dávat zevrubné charakteristiky, dokud nevíme, co se odehrává za Putinovým enigmatickým čelem a jak máme číst těžký pohled jeho ocelových očí?
Odejde, nebo zůstane?

Co vlastně nutí Putina odejít? Jelcin musel, to se rozumí, nespokojenost s jeho vládnutím byla příliš velká. Jedinou zbylou volnost měl ve výběru okamžiku překvapení. Ať už je motivace Putinova odchodu jakákoli, ať už jsou jeho plány na další vládnutí z pozadí v roli ruského Teng Siao-pchinga jakékoli, jedno je jasné - takový krok nemůže být vysvětlen skutečnými mocenskými poměry, žádnými politickými tlaky.

Jediné tlaky, jimž Putin musí vzdorovat, jsou tlaky těch, kdo ho nabádají ke třetímu a dalším funkčním obdobím. A činí tak nejen z důvodů sobeckých, ale také proto, že důsledky prezidentova odchodu mohou vskutku destabilizovat celý existující systém.
Putin se zatím ve svých narážkách na možný odchod odvolával na to, že třetí funkční období by bylo porušením ústavy. Jakožto garant ústavy by mohl ten „cár papíru“ jednoduše roztrhat a hodit do koše. On se však zdráhá a to zavdává důvod k úvahám o poměru mezi formou a obsahem v politice.

Respekt k ústavě je v Rusku čistou imitací. Jelcin ji kdysi spíchl horkou jehlou sobě na tělo a neskrýval, že bude-li třeba, přepíše ji znovu. Celý nynější politický život Ruska je založen na důsledné imitaci.

V Rusku se imituje úplně všechno: soudnictví, strany a jejich lítý zápas, tendry, prověrky kvality vína, práce hygieniků - zkrátka všechno.

Imitace vzniká tehdy, když společnost naoko dodržuje pravidla a normy, které mlčky uznává za dobré. Když se volby falšují, znamená to jen tolik, že mít volby je normální. Když se napodobuje stranické zápolení, znamená to, že je normální mít čilý stranický život. Totální imitace norem právní demokratické společnosti znamená totální uznání správnosti takových norem, byť na podvědomé úrovni.

Není to láska k takovým normám nebo hluboká vnitřní potřeba žít v souladu s nimi. Znamená to pouze to, že jiné normy nejsou k mání. Ruská společnost žije v systému norem, které jsou ve značném rozporu se zvyklostmi, davovou psychologií, zlidovělými představami. Není to jenom zlovůle mocipánů, kteří budují „mocenské vertikály“, místo aby „rozvíjeli občanskou společnost“.

V Kremlu se říká, že Putin už vyřešil vše, co měl

Značná většina Rusů pociťuje tyto normy jako převzaté, vypůjčené z ciziny, nevlastní. Ruskou společnost nepálí hluboká vnitřní potřeba rozdělení mocí, nezávislého soudnictví, ba ani alternativních voleb. Jsou to obecné normy soudobé kultury a nikdo nemá sílu na to, aby je odvrhl. Společnost, která neumí žít podle nich, je nucena aspoň je imitovat. Je to vlastně povinný „jazyk“ daný kulturou - jediný, kterým můžeme komunikovat se světem. I takový Saddám Husajn se raději nechal nazývat prezidentem než despotou na babylonský způsob. I Stalin pokládal za důležité zřídit obdobu parlamentu a sepsat nejdemokratičtější ústavu světa.

Pokud Putin skutečně uzná svrchovanost psané ústavy, tohoto „cáru papíru“, nad reálnými mocenskými poměry, pokud nevyslyší v posledním okamžiku důvody „selského rozumu“ a odejde navzdory opačným výzvám, bude to mít dějinotvorný význam pro ruskou budoucnost. Byl by to první případ ústupu nejvyššího vládce z moci jen proto, že tak stojí psáno v ústavě. První případ, kdy by „forma“ určila „obsah“, a to hned v nejdůležitější otázce, v otázce moci nejvyšší. Byl by to precedens nedozírné důležitosti. Význam takového kroku pro právní a ústavní vývoj Ruska by přinejmenším vyvážil význam všech předchozích Putinových činů zatlačujících zemi opačným směrem. Imitace by dostala šanci stát se realitou.

V ruské společnosti, máme-li věřit sociologům, ze všech pocitů nyní převládají nuda, netečnost a neurčitá úzkost. V Kremlu se nyní skoro nahlas mluví o tom, že úkoly, které stály před Putinem, byly vyřešeny asi tak před dvěma roky a „ve stejné době se vyčerpala současná historická fáze“: stát byl upevněn, pořádek obnoven. Zůstane-li Putin jako prezident, který maličko znásilnil ústavu, nic nového a lepšího nevymyslí. Další zahnívání může vést ruskou společnost k náladám, kterými byla poznamenána ukrajinská oranžová revoluce: Ať je třeba hůř, ale aspoň jinak!

Jefim Fištejn