Proč obdivuji Švýcary

Žaloudek Petr

Za posledních pětadvacet let jsem mnohokrát navštívil Švýcarsko. Mám tam přátele, jak Švýcary tak i Čechy, kteří emigrovali do této země v roce 1968. Často jsem tedy pobýval ve švýcarských rodinách, vnímal jejich potřeby, starosti i radosti, křížem krážem procestoval tuto krásnou zemi, ale teprve po letošní dvoutýdenní dovolené jsem si uvědomil několik faktů, o kterých bych se rád zmínil.

1. Ekologie
V poslední době enormně narostly ceny za energii, hlavně ropu a plyn, všude na světě se vážně diskutuje a hledá řešení pro získávání nových zdrojů energie. Zatímco v mnoha zemích se mluví o redukování automobilové dopravy, Švýcaři cílevědomě již několik desítek let investovali a investují peníze do budování železniční sítě na elektrický pohon. Dovolím si zcela definitivně tvrdit, že žádná země na světě nemá tak dokonale funkční železniční dopravu jako právě Švýcaři. Jejich standardu se blíží snad jen země Belgie a Holandska, tam však nejsou ani vysoké hory, či dlouhá a hluboká jezera... Do vzdálenosti 50 km jezdí vlaky ve Švýcarsku zhruba každých 15 minut, asi tak, jako v mnoha velkoměstech světa jezdí tramvaje. Švýcarské vlaky jsou čisté, pohodlné, rychlé a navzdory horským hřbetům, průsmykům nebo jezerům spojují přesně na minutu stanice celé země. Pokud musíte někde přesedat a chvíli čekat na další spoj můžete v nádražních halách navštívit malá obchodní centra. Nejdete v nich obchody s potravinami, lékárny, květinářství, restaurace, bufety a různé služby, např. kadeřnictví. Protože lidé cestují vlaky po celý rok, jsou tato centra otevřena každý den, svátek nesvátek. Když diskutujete se Švýcary, mnozí vám řeknou, že nikdy neměli auto. Za všechny, se kterými jsem kdy mluvil, to letos výmluvně řekla jedna mladá paní z Basileje: „Doma jsme nikdy neměli auto, protože jsme se všude, kam jsme potřebovali, mohli dostat vlakem. Když jsme ještě jako děti někdy nadhodili řeč o autech, rodiče nám řekli: Až si na ně ušetříte, klidně si ho kupte, ale my vás v tom finančně podporovat nebudeme. Auto a jeho provoz (benzín, nafta, servis, pojistka, dálniční známky atd.) jsou rok od roku dražší a navíc neekologické. Teď už jsem dospělá, sama mám rodinu a dvě děti, nicméně auto si určitě kupovat nemíníme...“

2. Ekumenismus
V každé zemi na světě jsou náboženství, která podstatnou mírou ovlivňují chování lidí a chod té které země. Dnes jsme neustále svědky velkých konfliktů zapříčiněných nenávistí stoupenců různých náboženství. Ve Švýcarsku existuje mnoho náboženských skupin, z nichž nejvýznamnější jsou protestanté a katolíci. Koneckonců, bylo to právě ve Švýcarsku, kde se v 15. a 16. století zrodilo reformační hnutí. Od té doby uplynulo mnoho let a dnes přecházíte z katolického do protestantského kostela a vůbec se nad tím nepozastavujete. Zúčastnil jsem se na různých místech jak katolických, tak i protestantských bohoslužeb. Vlivy jednoho i druhého náboženství a jeho liturgie jsou zcela evidentní. Mnohý tzv. striktní katolík z klasické katolické země by se asi nad tím zhrozil a přinejmenším pohoršil, jak katolický kněz ve Švýcarsku celebruje mši. Mnohdy kněze ani diákona neuvidíte, protože katolických kněží je málo. Liturgii slova vede laik. Často je to člověk, který vystudoval teologii, nebo absolvoval teologický kurz. Jsou to tzv. „viri probati“ - osvědčení muži, kteří sice nejsou vysvěceni na kněze, avšak pro jejich horlivost a nasazení ve službě Boží by si zasloužili, aby jim církev kněžské svěcení umožnila. To je však jiný problém, který souvisí spíše se strachem hierarchie o ztrátu moci než se životem ve Švýcarsku. To, co mne v této zemi fascinuje, je spolupráce mezi protestanty a katolíky. Nejde jen pouhé ustupování jeden druhému, či vzájemné nenapadání se, jde o mnohem víc. Jeden druhého respektuje, ctí, jeden i druhý chce sloužit Bohu i lidem. Jen takový druh spolupráce a vzájemného respektu pak může jednou vyrůst ve věrohodnost obou náboženských směrů a nebude překážkou pravdivosti těchto společenství, jak je to vidět na mnoha jiných místech zeměkoule, kde neustálé vražedné náboženské konflikty vyvolávají odpor a pochybnost lidí nad smyslem existence takových religiózních seskupení.

3. Tolerance
Podle poslední statistiky o Švýcarsku (publikované 19. 5. 2008 v PRESSE) žije ve Švýcarsku asi 20 procent cizinců. Při počtu 7,5 miliónu obyvatel je to tedy asi 1,5 miliónu lidí. Švýcarsko je malá země se třemi oficiálními jazyky. Když po této zemi cestujete, potkáváte všude středoevropsko-mediteránní společnost. Vaši pozornost však okamžitě upoutá taky množství jiných jazyků, kultur a barev pleti – lidi pocházejících snad ze všech koutů celé zeměkoule. Něco takového se hned jen tak nevidí ani v Rakousku, kde žiji, a už vůbec ne v Česku či na Slovensku, kde se původní obyvatelstvo nezřídka rozčiluje nad přítomností Vietnamců, Ukrajinců nebo Rómů, kterých je však ve všeobecnosti nesrovnatelně míň než je počet přistěhovalců ve Švýcarsku.

Po pádu komunismu se ve všech zemích bývalého sovětského impéria hodně mluvilo o tom, že je třeba si začít brát vzor u takových států, které jsou demokratické, pluralistické, tolerantní, otevřené novým názorům, ekonomicky vyspělé a taky moderně ekologické. Dnes je tomu již skoro 20 let a na území Čech či Slovenska se skutečně mnoho pozitivního změnilo. Ale kdykoliv navštívím Švýcarsko, je mi nesmírně líto, že tato země uprostřed Evropy zůstává nadále jakoby osamoceným ostrovem, kterého si nikdo nevšímá a je to nesmírná škoda.

Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky