Vládní návrh na rozpuštění Dělnické strany

Jakub Malinovský

Ve středu 18. února 2008 bude v Brně rozhodovat Nejvyšší správní soud o vládním návrhu na rozpuštění Dělnické strany. O tomto tématu již bylo napsáno hodně a po rozhodnutí soudu bude jistě následovat další příval textů. V následujícím článku se pokusím zaměřit na argumentaci vlády použitou v jejím návrhu.

Již rozsah samotného vládního návrhu o délce pěti stran, z nichž první je jen titulní, ukazuje, že si navrhovatel s celým podáním příliš práce nedal. Po mediálním divadle mistra Langera, v jehož rámci opakovaně nejdříve Dělnické straně zákazem hrozil a posléze hovořil o přeteklém poháru trpělivosti, by člověk očekával, že vláda předloží soudu řadu argumentů a důkazů, které návrh na rozpuštění podporují.

Text návrhu však toto očekávání ani trochu nenaplňuje. Důvody pro zákaz jsou nakonec uvedeny v podstatě jen dva. Prohlášení Dělnické strany na webových stránkách z doby krajských a senátních voleb v roce 2008 a dvojnásobné porušení shromažďovacího zákona v tomtéž roce. Logicky se tak naskýtá otázka, zda vláda a další součásti moci výkonné opravdu nemají proti Dělnické straně navzdory svým velkohubým vyjádřením nic jiného nebo jen Mirek Topolánek podepsal naprosto odfláknutý návrh.

V případě uváděného porušení shromažďovacího práva jde dokonce jen o dva případy a to z 16. června 2008 z Hradce Králové a 18. října 2008 z Litvínova.

V prvním případě chtěla Dělnická strana uspořádat hudební akci v letním kině, ale město jí na poslední chvíli vypovědělo smlouvu. Strana však přesto své příznivce do Hradce Králové svolala na neohlášené shromáždění, které vcelku poklidně proběhlo v centru města.

V druhém případě je Dělnické straně připisováno organizování veřejnosti daleko více známé akci v centru Litvínova a v Janově, která byla reakcí na předcházející romské útoky vůči hlídkám Dělnické strany. Je nepochybné, že se neohlášeného shromáždění, které se později díky policejnímu útoku na jeho účastníky zvrhlo v násilnosti, účastnili i členové Dělnické strany a jeden z řečníků vyslovil pozdrav od jejího předsedy, ale samotná teze o organizování akce Dělnickou stranou je vzhledem k absenci dalších důkazů v textu návrhu jen těžko prokazatelná. Tvrzení, že akci organizovala přímo Dělnická strana či ve spojení s neregistrovaným Národním odporem opět nikdo ničím neprokazuje. Jediné, co návrh uvádí, je text pozvánky s chybně uvedeným titulem, který se objevil stánkách, na jejichž tvorbě se Dělnická strana nepodílí, tudíž nemůže mít vliv na jejich podobu. Případný opak opět jakkoliv dokazován není. Ostatně pozvánka byla přetištěna v různých zněních hned na celé řadě webů a blogů a hlavní svolávací internetovou stránkou byl zcela jiný blog a to http://protestinfo.wordpress.com/.

Vládní interpretace víceznačného prohlášení Dělnické strany na jejích webových stránkách z doby krajských voleb a senátních v roce 2008 je oproti jednomu prokázanému a jednomu neprokázanému neohlášenému shromáždění daleko způsobilejší vést k zákazu strany. V onom zmiňovaném prohlášení Dělnická strana vyhlašuje nulovou toleranci polistopadovému systému, požaduje prošetření zločinů stávajících parlamentních stran a tvrdí, že bude usilovat o jejich rozpuštění.

Problém vládního tvrzení však spočívá v tom, že toto prohlášení lze interpretovat všelijak a nejen k tíži strany, jejíž rozpuštění vláda navrhuje. Požadavek prošetření domnělých zločinů je jistě zcela legitimní záležitost. Tvrzení, že v případě, že se strana dostane k vládní moci budou prošetřeny zločiny soudobého establishmentu patří v českém politickém prostředí k běžnému vyjadřování parlamentní i mimoparlamentní opozice. Stačí si ostatně vzpomenout na „Akci české ruce“, deklarace představitelů ODS před parlamentními volbami v roce 2006 a podobná prohlášení.

Oprávnění vlády podat návrh na rozpuštění politické je součástí českého právního řádu a ostatně tohoto oprávnění využila i současná vláda proti Dělnické straně, jelikož deklaruje, že pro něj nastaly důvody. Dělnická strana nikde neuvedla, že bude v případě hypotetického převzetí vládní moci usilovat o rozpuštění zmiňovaných stran nedemokratickými prostředky, naopak její předseda se opakovaně pro média vyjádřil, že to bude on, kdo bude v budoucnu podávat Nejvyššímu správnímu soudu vládní návrh na rozpuštění některých stran. Požadavek rozpuštění politické konkurence se stal v České republice běžnou součástí politického boje, například senátoři Mejstřík a Štětina opakovaně požadovali rozpuštění Komunistické strany Čech a Moravy, Ivan Langer a představitelé Strany zelených využívali svého postoje k Dělnické straně k sbírání politických bodů a v podobném duchu se vyjadřoval v poslední době právě i Tomáš Vandas z Dělnické strany směrem k vládnoucím stranám.

Nulová tolerance polistopadovému režimu zní jako zajímavá fráze, ale bez bližší specifikace, v čem strana systém nehodlá tolerovat a čím jej hodlá nahradit, jde o frázi fakticky bezobsažnou. I z hlediska politické rétoriky českého prostředí je výraz „nulová tolerance“ relativně běžný a kritika polistopadového uspořádání, zejména způsobu privatizace v 90. letech, je charakteristická i pro ostatní levicové strany. Dělnická strana pochopitelně v odpovědi Nejvyššímu správnímu soudu deklarovala, že jí jde o revoluční reformu systému demokratickou cestou a jejím cílem není nic protiústavního.

Při pohledu do sousedního Polska zjistíme, že s politickým programem 4. polské republiky, která by nahradila dosavadní republiku třetí, vyhrála strana Prawo i Sprawiedliwość parlamentní volby v roce 2005, takže i z hlediska zahraničního srovnávací je zřejmé, že samotný požadavek nahrazení stávajícího uspořádání, ať již jej politici ve svých politických proslovech zvou systémem, establishmentem, režimem či jakkoliv jinak, není sám o sobě ničím antidemokratickým a k posouzení toho, zda se jedná o odstranění demokratických základů státu, by bylo potřeba zjistit, čím chtějí kritizované uspořádání nahradit.

Na celém návrhu na rozpuštění Dělnické strany je zarážející též absence jakékoliv snahy o dokazování uváděných tvrzení či právní argumentaci. Nelze než souhlasit s ideovou odpůrkyní Dělnické strany Klárou Kalibovou v jejím tvrzení, že „zdůvodnění návrhu postrádá jakoukoli hlubší právní argumentaci. Právníci vnitra zcela pomíjejí závazné mezinárodní dokumenty, nepodkládají své závěry znalostí evropských ani vnitrostátních judikátů (odkazují pouze na jeden judikát Ústavního soudu), Listinu základních práv a svobod užívají pouze pro forma.“

Zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích umožňuje rozpuštění stran a hnutí z několika různých důvodů. Pro posuzovaní činnosti Dělnické strany přichází v úvahu ustanovení paragrafu 4, který zapovídá činnost politickým stranám
a) které porušují ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstranění demokratických základů státu,
b) které nemají demokratické stanovy nebo nemají demokraticky ustanovené orgány,
c) které směřují k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se ústavními prostředky o moc nebo které směřují k potlačení rovnoprávnosti občanů,
d) jejichž program nebo činnost ohrožují mravnost, veřejný pořádek nebo práva a svobodu občanů.

Pro porušování zákonů v písmenu a) je nutná soustavnější protiprávní činnost, což jedno prokázané a jedno neprokázané porušení zákona o právu shromažďovacím, za něž padají pokuty blízké spíše výši pokut za dopravní přestupky, rozhodně není. Je nutno si uvědomit i kontext, ve kterém při demonstracích k porušením shromažďovacího práva došlo. Při obdobných demonstracích totiž porušují zákony bohužel takřka všichni. Policie zasahuje bez výzvy a dopředu plánovaně i proti řádně ohlášeným shromážděním a nezákonně perlustruje jejich účastníky, orgány obce některá shromáždění zakazují protiprávně z hlediska důvodu i času a jiné subjekty uskutečňují neohlášené protidemonstrace či zneužívají práva tím, že blokují některá místa na několik měsíců dopředu. Jednonásobné či dvojnásobné porušení shromažďovacího práva je jistě protiprávním jednáním, vzhledem k zásadě proporcionality by však rozpuštění bylo dosti nepřiměřenou sankcí.

Lze tedy očekávat, že rozhodnutí soudu bude záviset na jeho interpretaci toho, zda jedno prohlášení na webových stránkách a jeho interpretace znamená, že strana směřuje k uchopení a držení moci zamezujícímu druhým stranám a hnutím ucházet se o ni ústavními prostředky a odstranění demokratických základů státu. Za pozornost však stojí, že samotný vládní návrh ani písmeno c) § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích vůbec ve vztahu k činnosti Dělnické strany neuvádí a naopak zmiňuje písmeno d).

Osobně mám malé podezření, že Dělnická strana v rozpuštění tak trochu doufá, jelikož by jejím představitelům umožnilo reorganizaci, změnu hloupého názvu a zajistilo by jim před volbami do Evropského parlamentu, do kterého mohou bývalý členové kandidovat na listině jiné strany, opět značnou mediální publicitu. Ostatně strana před soud chystá další neohlášené shromáždění, které mediální ohlas jen zvýší. V případě, že by navíc soud rozhodl na základě takto chabých vládních argumentů, mohla by se snadno prezentovat jako obět politického procesu.

Je možné, že zazní ještě něco nového a převratného u ústního jednání, ale základní argumenty a pozice vlády i Dělnické strany asi zůstanou stejné.

Soudcům jejich rozhodování nezávidím. Buďto stranu nerozpustí a stanou se terčem značné mediální a politické kritiky nebo ji na základě chabého návrhu, jehož mizernost uznávají mnozí zastánci i odpůrci Dělnické strany, rozpustí a vystaví se tak do budoucna kritice, že jednají na politickou objednávku.